Reakce na recenzi:

horyna - @ 05.04.2016

Operation Mindcrime- zbožňuji, Empire- miluji, Promised Land- to bude to pravé, nejspíš ho mám z trojlísku nejraděj, tedy mění se to podle nálady, je to vždy maximálně těsné. Cítím v něm ale ještě něco navíc, specifická atmosféra jež se vytvořila při nahrávání (prý v jakési chatrči předělané na nahrávací studio na opuštěném místě) mne vždy totálně uzemní a dá průchod emocím, jimiž tato deska přímo hýří.

Nikdy nebylo (a nebude) žádné jejich album tak pocitově svérázné a zvukově dokonalé, nejspíš už nikdy nebude Geoff Tate pět s takovým entuziasmem jako tady, Scott Rockenfield bubnovat tak všestraně jako tu a pan kytarista Chris DeGarmo, nesloží tak geniální skladby (na odpočinku jistě ne). Albem se táhne ona pověstná vše spojující nit, jež drží pohromadě jedenáct naprosto svébytných skladeb, chce se mi napsat až bloků, jelikož jejich velkolepost na mne působí přímo fatálně. Ano, tohle nezní jako koncepční mega opus z 88, ani není tak hitové jako Empire tažené v jedné linii, tohle je prostě unikátní soubor svérázných a ucelených skladeb stojících naprosto samostatně.

9:28 AM- začíná se za zvůků posledních výdechů jedince, zástavy srdce a toho co se děje poté, pomalými kroky přecházíme na druhou stranu.
Zrození nového života otevírá skladbu I Am i- uragán bicích a perkusí letících kolem nás, podporují nabitou dynamiku skladby a uhrančivý Geoffův vokál nás směřuje primo do středu dění, aby s nástupem akustických kytar v přicházejícím refrénu a excelentním sólu nás skladba plně pohltila. Druha Damaged- pokračuje v temnějším duchu,na povrch vyplouvají trhavé zvůky baskytary, nádherná sóla, tempo se pne pod údery Scottových rovných bicích, přichází zrychlení, riffy a samply v doprovodu sólové kytary boří vše okolo. Out of Mind- náhrený zvuk klasických kytar se zpětnou ozvěnou bubnů, Tate skoro šeptá, sound je nenapodobitelný, erupce emocí řítící se na posluchače naprosto strhávají vaši mysl do stavu odevzdání se. Bridge- text vyrovnávající se s odcizením otce, stavba skladyby je budována na klasických i akustických kytarách, velice emotivní projev v živelném tempu. A je titulní mega opus- samply, baskytara, bicí, vše v jedné dokonalé rovině, rozpoutávají uragán pocitů, jež se hrnou na nás jako příboj rozbouřených vln z nichž probleskují saxofonová a kytarová sóla, Tate se do skladby doslova pokládá a jeho technika zpěvu a uhrančivost nás naprosto odzbrojuje, tohle je neskutečně emotivní záležitost. Disconnected- přesouvá divákův pohled pomocí mnoha zvuků z přírody do centra velkoměsta, její jednoduchý rytmus v čele s tepajícímí bicími, dunivou baskytarou a originálními sóly, podtrhují její mistrnou strojovou strukturu, efekty v hlase působí na mnoha místech magicky, vše navíc umocňují tóny saxofonu. Lady Jane- úvodní dětská říkanka s až horovou příchutí nám pomocí klavíru přináší překrásnou baladu, postupně se do skladby zapojuje celá kapela, ovšem niternost písně je záviděníhodná. Do těď to byli úplně nový Queensryche, My Global Mind- jakoby odkazuje k těm dřívějším, svou stavbou se blíží desce Empire, ovšem s použitím barevné kytarové hry plně náleží na toto album. Další mistrný kus má název One More Time- progresivita souboru si zde podává ruce s originální stavbou této nesmírně košaté a náročné skladby, je to přehlídka kvalit souboru jež stál v roce 1994 na svém vrcholu. Someone Else?- nejemotivnější píseň je ukryta v samém závěru alba, k její kouzelné atmosféře je použit klavír a Geoffův vokál, tyto dvě složky vhání posluchači slzy do očí, konec nemohl být silnější.

Poslední deska na které se projevil naplno skladatelský talent pana Chrise De Garma (když odhlédnu od menšího vkladu na desku Tribe a také zcela "jiné" album Hear in the Now Frontier), jeho další neúčast měla pro kapelu fatální následky, z nichž se už nikdy nevzpamatovala.