Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 29.10.2019

Když se Clepsydra zakousne, tak jen tak nepustí. To tvrdí mnozí fanoušci této kapely z různých koutů světa, rovněž tak někteří členové fóra Progboardu. I já po recenzi na jejich žhavou novinku The Gap neodolal a vrátil jsem se k předchozím deskám tohoto souboru. Z nich mne nejvíce upoutalo CD Alone, které bylo vydáno před dlouhými a dlouhými lety – až v roce 2001.

V kapele před nahráváním tohoto alba došlo jen ke kosmetické úpravě v sestavě - dlouholetý baskytarista Andy Thommen přenechal svůj post Nicole De Vitovi. V roce 2000 byl připraven repertoár, který byl následujícího roku v letních měsících natočen.

Toto album mě zaujalo z několika důvodů. Clepsydra zde dopilovala svůj pohled na muziku, ve které čerpá z osvědčeného zdroje Marillion, IQ a špetky nálad Rush, ovšem s přimícháním vlastních postupů. Skupina ve většině případů vytvořila kostru písně s několika přechody, Philip Hubert přidal majestátní a hutné klávesové party. Kytarista Marc Cerulli, který má neobyčejný cit pro tvorbu melodických sól ve vhodný okamžik mezi sloky vložil překrásná a vyšperkovaná sóla, někdy jen ornament, jindy popustil svou fantazii a vtělil ji do krásně zahraných tónů. Štafetu s otextováním převzal od Andyho tentokrát zpěvák Aluisio Maggini, které své vize vtělil do dlouhých a mnohovýznamných souvětí a zapracoval jednotlivé příběhy do koncepční podoby o smyslu lidského bytí. Až na několik několik pokusů v refrénech se na nějaké verše moc nehrálo, šlo spíše o poezii. Aluisoio texty dokázal podat neotřelým způsobem, kde pracoval s různou dynamikou napsaných slov, opepřenou svým melodickým italským přízvukem, že nebýt bookletu, často se mi v mysli zjevovaly úplně jiná slova :-). Se svým hlasem v nahrávkách hodně čaroval – často ztišil hlas až do šepotu, někdy jen tak melodicky vyprávěl, jindy nechal své hlasivky rozeznít naplno. Díky svobodné práce s textem se rozvolnila i struktura skladeb, které se staly v konečné podobě komplikovanější a právě tu je klíč k jedinečnosti tohoto alba.

A abych také já trochu rozčeřil vody ohledně přirovnávání zpěváka k nějakým známějším umělcům, tak mě v kombinaci s klávesy a akustickou kytarou náznakem(!) připomněl Gedyho Lee z Rush.

Tento výše popsaný způsob skládání je aplikován na všechny písně, takže je celkem jasné, že výsledek je velmi soudržný a jakoby sevřený útvar. Hudba na albu v podstatě bez mezer plyne, takže jsem se častokrát vzpamatoval, až oněch 62 minut uběhlo, což se mi stalo nesčetněkrát. To je důkazem kvality. Ani jedna skladba nevyčnívá, není tu také žádná instrumentálka do počtu, jako tomu je na posledním albu.

Shrnuto : ač všeobecně méně známá kapela ze Švýcar, bez vydávající firmy a jen vlastním nákladem v roce 2001 dokázala v tomto období natočit a vydat jednu ze stěžejních nahrávek melodické neo progresivní scény. Porovnejte schválně s v tomto roku vydanými alby. Staří pardálové Yes a Marillion nepředložili žádný zázrak, Pallas, Shadow Gallery, Seven Reizh, Jadis – za mě je Clepsydra jasným vítězem!

Deska Alone je rovněž po zvukové stránce jejich nejlepším albem (pominu li částečně umělé samply bicích, hlavně činelů). Novinka The Gap ani starší alba této kvality nedosahují. Rovněž kytarista Marc Cerulli byl pro kapelu zásadním kytaristou a podobně talentovaného a invenčního hráče podobného typu skupina nenalezla. Za mě plný počet bodů.