tykeww - @ 11.05.2013 | #

Je dosti zajímavé, že v dobách té nejtužší totality a systematického zneškodňování všeho, co se jen blížilo rockové hudbě, vyšla na Slovensku v Opusu živá deska, navíc s rozevíracím obalem a, s ohlédnutím na jiné tituly té tuhé doby, navíc poměrně dobrým grafickým zpracováním, otištěnými fotografiemi a dlouhým sleevnote. Samozřejmě jsem si vědom toho, že na Slovensku byla snad situace přeci jen o trochu lepší než v Čechách, a vím i o podivuhodném vztahu mistra Vargy a ministra kultury Miroslava Válka, ale i tak je prostě zarážející vydání takovéto desky v době, kdy si mohla většina kapel nechat zdát i o malé desce. Nu, nechme historických rozborů a pojďme k desce samotné.

První skladbou se stala Burleska, která v sobě skrývá přímo ohromnou energii a do které mág Varga náhle dosadil motiv Dvořákovy slavné Humoresky, což při prvním poslechu nečeká asi nikdo. V dalších pasážích se skladba postupně a typicky zklidňuje, aby opět vychrlila energii počátku a dospěla ke konci.

Následují rozpustilé tóny Vargovy Si nemožná. Skladba působí tak nějak veseleji, velmi důkladně se nám představí basista Fedor Frešo, skutečný virtuos svého nástroje. První strana uteče jako voda a snad každý, kdo poslouchal pozorně, musí v tomto okamžení otočit na druhou stranu.

Ta téměř úplně navazuje na první druhou částí Si nemožná. Ovšem skladba se nám dostala někam, kam jsem opravdu nechtěl, totiž téměř do Eufónií. Marián Varga je dlouhou dobu slyšet za varhanami sám, ovšem i v těch nelibě znějících tónech se opět přidávají Frešo se svým riffem a bubeník Hájek se svými bubenickými eskapádami. No a opět zazní úvodní téma a člověku je zase o trošku líp. Myslím, že v tom byl tak trošku záměr: malinko "potrápit" posluchače nepříjemnými tóny, aby si dovedl lépe užít zopakovanou úvodní pasáž.

Monumento nám otvírají dobře slyšitelný Frešo a Hájek se zvonečky. Přidává se i typický Varga a počátek kompozice příjemně plyne. Téma se nádherně rozvíjí a mohutní, velmi dobře se poslouchá. Pak se však osamostatňuje Dušan Hájek se svými divokými činely a následně i bubny. Hájek byl (zdráhám se napsat JE, neboť bicím se, pokud vím, už nevěnuje) mistrem svého oboru, ale že bych musel nějakých sedm minut poslouchat jeho umění, které se postupně stává téměř nudou... No nastupují i ostatní nástroje, zopakují úvod a desku zastřeší.

LIVE se mi jeví jako dosti dobrá deska, snad nemusím ani psát, že jsem rád za její vznik, i když oproti některým částem druhé strany mám výhrady.

Takové nějaké čtyři hvězdičky.


Post Scriptum: Natrefil jsem na dosti zvláštní raritku (ačkoliv se obávám, že pro dost lidí na Progboardu to žádnou raritou nebude): jedná se o skladbu, kterou Marián Varga napsal pro jisté divadlo a sám ji, patrně napůl z legrace, sám nazpíval.

http://ska2tonics.sk/rastis/varga1.mp3

http://ska2tonics.sk/rastis/varga2.mp3

Děkuji za přečtení recenze.

merhaut @ 13.05.2013 21:54:43 | #
Hudba vzbuzuje emoce napřímo, obchází rozumová centra, to mnohé vysvětluje.

U mě drtivá většina současných "progresivistů" prostě emočně nezabírá. Buď jsou jen odvarem mých oblíbených starých klasiků, nebo mimo můj hudební rámec (jsem podstatou melodik). Výjimek, co zařadím do sbírky, je každročně do desítky.

Ze studijních důvodů měsíčně poslechnu 20-30 ukázek z žánrových novinek, 2-3 alba poslechnu opakovaně celá. Z nich pak každé plus minus páté skončí ve sbírce.

Tak to mám já. Ještěže jiní to mají jinak, a když to umí podat, tak není co řešit, dostanu chuť to aspoň zkusit – díky netu lze cokoliv poslouchat do čtvrthodinky, skvělé. Když si představím, jak dlouho trvalo, než jsme sehnali něco neznámého, o čem lákavě psal Vlček v Rock 2000... Techniku a internet je potřeba využívat ku prospěchu bádání a poznávání. Ještě aby tak někdo něco vymyslel na přidání pár hodin denně k těm 24:-)

S obaly je to obdobné, je to věc estetického vnímání každého z nás. Já sbírám knihy s obaly LP, mám jich pár desítek, k tomu mi pracovně prošlo rukama na desetitisíce obalů – a přitom vlastně nemám na obaly jeden názorový mustr, kterým bych skupinově rozděloval obaly na líbí, nelíbí. Ty obaly mám příliš svázané s hudbou, například čtyřka Uriah Heep je z pohledu galeriemi vytříbeného estéta infantilní omalovánka, jenže dohromady s tou hudbou ve mě prostě vybudí emoce kdykoliv jej držím v roce, a málokdy odolám si nepřehrát rovnou muziku a prohlížet si přitom obal.

Zkrátka, nemá smysl dávat do protikladu vyznavače toho či onoho druhu muziky nebo přebalů, a už vůbec ne na to roubovat jakési naše amatérské pokusy o psychoanalýzy, nedejbože dávat tu kterou hudbu do relace s inteligencí.

Samozřejmě, že do debaty o muzice nějaké to pošťuchování a provokování patří, jinak by to byla nebetyčná nuda:-)