Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 12.04.2017

Kdysi pro mě představovali Dream Theater téměř posvátné sdružení. Dlouho jsem měl ve sbírce jen kultovní Scenes from a Memory, jehož neuvěřitelná kvalita mi bránila si vůbec něco dalšího od divadelníků pořídit, abych se náhodou nezklamal. Pak se ledy prolomily a já postupně začal jejich starou tvorbu prozkoumávat.

Pull Me Under začíná Petrucciho skvostným vybrnkáváním, postupně se přidává Portnoy a Moore navěšuje své klávesové střípky, zařádí si i v závěru. Objevují se tvrdé riffy a LaBrie ukazuje poprvé v historii na albovém prostoru nový přínos svého hlasu s mamutím rozsahem - není divu, Geddy Lee se přímo nabízí jako pravzor a přirovnání k moderní verzi Rush byla na denním pořádku. Krásně, křišťálově melodicky vystavěná první skladba se možná překvapivě stala hitem.

Another Day byla jako singlový hit zamýšlena a tomu odpovídá její nadýchaný, křehký, baladický obsah. Petrucciho plačtivé tóny jsou dokonale namíchány s Mooreovými temnými plochami a lehce je ovanul LaBrieho působivý zpěv a lahodný hostující saxofon.

Take the Time je pilnou přípravou na divadelnickou profesuru. Moore halí vše v okolí do klávesového temna, přichází Portnoyův bicí pochod, podporovaný metalovými kytarami. Sledovat bubeníka při jeho tempových změnách, na které profesorsky důkladně reaguje LaBrie a parádně vkomponované zvukově samply, mi vždycky rozehřívalo srdce. Je to sice akademismus, ale ještě i pořádný kus hudebního citu a kumštu, skládat a řadit části s mírou a noblesou, což si myslím, dnes pánům trochu proteklo mezi prsty. Už jen refrén vás bezpečně vynese do oblak a budete si ho hulákat až do rána.

Další mou dávnou trefou do srdce je Surrounded, nostalgie a láska, jejíž jas nebledne ani dnes odpoledne. Jemně laděný klavírní začátek v Mooreho režii s parádním LaBriem rozehrávají tohle krásné představení, ano, tohle je jakási postmoderní verze Rush, nabitá ohromným melodickým citem a nábojem. Vrstvící se melodie se odívají až do synthi-popového kabátku, vše ale dokonale graduje a odsýpá, Portnoy ale pořádně zneklidňuje terén. Refrénový výbuch s Mooreovým řáděním za klapkami mě napumpuje adrenalinem lépe, než sólo výstup na ká dvojku, a závěr se velebně přenese do míru.

Metropolis part 1 - The Miracle and the Sleeper začíná těžkotonážní kytarovou smrští, která rázně odpovídá těm, kteří se ptají, kam že se to na I & W vlastně poděl metal, do osudové sekanice vplouvá jako nesmiřitelný kazatel osudu LaBrie. Tohle jsou patentní, stoprocentní DT, za které jsem kdysi bojoval a umíral. Duše a pilíř alba je logicky technicky nejnáročnější, přesto v úžasu nad tou invencí a bohatostí nápadů jen kroutím hlavou, což je věc, která mi u nich v posledních letech více než schází. Devět minut krásy je hlavně přehlídkou kytaristy, všech pět členů je tu ale telepaticky propojeno.

Under a Glass Moon má dramatický, temný, nekompromisní začátek, po klávesách přichází klopotný rytmus bicích a těžké, znovu metalem pořádně poučené Petrucciho krupobití. Tempo se mění mockrát, přesto pánové stále tasí čerstvé, svěží melodie a harmonie, až mě přechází sluch. Krásnou daň si tu vybral i LaBrie a zlom do popové sloky s chemicky načichlou rytmikou je stále stejně živočišný a krásný. Konec je ovšem kovově pravověrný. Wait for Sleep je temným klavírním kouskem hlavně s Mooreovými krasomalbami, je tu vynikající podání LaBrieho a lehký jazzový názvuk.

Závěr patří proslulé Learning to Live, spolu s prvním dílem Metropolisu hudebnímu jádru alba. Začátek opět patří neprostupným Mooreovým stěnám a mimo jakoukoli kontrolu běsnícímu Portnoyovi, s lahodným vystoupením Myungovy basy se tep skladby zklidní, napájen životodárným LaBriem a Petrucciho zpěvnými sóly a vyhrávkami, aby dospěl poprvé k vrcholu. Pak přichází neústupný a neprostupný souboj Petrucciho a Moorea. Jen LaBrie trochu zkrášluje představení v temné taktovce, proložené citlivým drnkáním čisté kytary a poté fantaskně vedeným sólem, kde se bratrsky setkaly opět struny s klapkami. Závěr je vůbec ve velké Mooreově režii a až zpětně si uvědomuju jeho obrovský přínos i na "Awake". LaBrie donese svým zpěvem skladbu až ke druhému vyvrcholení, skladbu ale ještě v úplném finále unáší vichr bicích a kláves až do fadeoutu...

První album s Jamesem LaBriem má pro mě dodnes neotřesitelnou pozici startu jejich zlaté éry, která u mě skončila někdy po Six Degrees... Uvolněná, lehká deska, která byla přirovnávána k Rush, přestože nezapře jasné metalové kořeny. Plný počet už jen za první díl konceptu Metropolis, jehož pokračování je pro mě osudovou deskou. Ten hudební motiv už tam je a stále láká k objevování.