Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 23.06.2011

Neměl jsem to štěstí a neviděl jsem nikdy hrát naživo na koncertě jednu z nejlepších slovenských skupin šedesátých let, která přesáhla význam Bratislavy, Slovenska a expandovala i do Prahy. V době jejich existence jsem měl dvanáct, třináct let a v tomhle věku nebylo možné navštěvovat hudební kluby a koncertní sály. Proto bylo pro mě jméno Soulmen jenom názvem s podmanivým backgroundem. Koncem šedesátých let jsem ale u kamarádky z domu objevil EP téhle skupiny a tak jsme se seznámili…
Dežo Ursíny v rozpětí šedesátých až devadesátých let byl pro mě hudební mýtus, před kterým jsem měl vždycky hlubokou úctu. Jeho pojetí hudby se diametrálně odlišovalo od všeho co na československé scéně v šedesátých letech živelně vznikalo a s odstupem času jsem schopen prohlásit, že vedle Matadors, Blue Effect a Framus Five byli v šedesátých letech Soulmen jednou z mála vývozních rockových skupin, kterými bychom se mohli pochlubit za našimi hranicemi. V jejich hudbě byl cítit odkaz Cream, ale i Vanilla Fudge (zejména ve vedení vokální linky). Byla to skupina, která překonala „dětské nemoci“ a mohla se individuálně prosazovat. Ursíny byl už v té době vyhraněná osobnost. Stále však na sobě pracoval a hledal nová hudební východiska. Jako kytarista nehrál nějaká převratná sóla a neomračoval elektrickými eskapádami, ale dovedl uvažovat v harmonických souvislostech se smyslem pro detail, uchopení formy a dokonale pracovat i se základním písňovým tématem, do kterého vkládal svou osobitost. Jeho velkou předností byl jasný a srozumitelný hlas s emočními vibracemi a zejména smysl pro zpívanou angličtinu. V té době „dráždilo“ tento jazyk u nás relativně dost zpěváků, ale Ursíny byl svým pojetím, výslovností a frázováním asi nejpřesvědčivější. Bylo to jednak talentem, ale i okolností, že jeho matka byla překladatelka a učitelka angličtiny a on tyto aspekty dokázal využít ve svůj prospěch, třebaže v sedmdesátých letech tohle už neplatilo…

WAKE UP – první skladba je elektrické blues. Vliv Cream je zde čitelný. Připomíná je vokální linka v pozadí (velmi bruceovsky vedený hlas), zato Ursínyho kytarové téma nemá výrazný claptonovský sound (možná v úvodním tématu), ale jinak zní dost osobitě a nezávisle. Frešova baskytara je pod vlivem bruceových modulací, ale ani tohle není výtka, Frešo se k tomuto baskytarovému mágovi vždycky hlásil. Mallý je příklad talentovaného bubeníka, který na sobě dokázal pracovat. V mezihře Ursíny vystaví zajímavé sóle, kte kterému v playbacku nahrál druhé téma. Instrumentálně i pěvecky stojí píseň v zásadní rovnováze. Velmi zdařilý přínos, který deklaruje muzikantskou vyzrálost a schopnost reagovat na zahraniční podněty.

A SAMPLE OF HAPPINESS – výtečná dynamicky prokreslená skladba, kde se pracuje s podmanivými náladami ve vokálních partech a když skupina spustí akcentované forte, přináší napětí a vnitřní tajemno. Nevytváří ho jenom zemité basy a úderná rytmika bicích nástrojů v pochodovém rytmu, jsou to netypické tónové proměny a zajímavě vedené hlasy. Ursíny se zaměřuje na akordické výměny bez ambice sólové exhibice a tóny bez zkreslení jasně vystřeluje do prostoru. V jeho hlase je ryzost, odevzdanost a niterná přesvědčivost. Uvěřitelná a neokázalá krása hudebního výrazu a podání, bez křečí a akademismu a intelektuální nadutosti…

BABY DO NOT CRY – nádherně podmanivá píseň s výraznou melodickou linkou, kterou Soulmen rozšiřují v zajímavých harmoniích a gradovaných fázích, kdy se skladba proměňuje v zajímavých dynamických obrazech od jemné lyriky po přiostřené fáze, kdy Ursíny společně s Frešem dokáží výrazově přitlačit na hlasivky a vložit větší porci emocí do projevu. Kytarové sólo uprostřed skladby nastiňuje rockovou dramatičnost, společně s Mallého bubenickými breaky. S ohledem na vývoj československé rockové scény si troufnu prohlásit, že tahle skladba patří mezi nejkrásnější balady, které u nás v minulosti vznikly a dodnes jsou schopny oslovovat. Je plná citu, ale je zbavena nasládlé kašírovanosti a přináší citové sdělení ryzího původu…

I WISH I WERE – rychlejší vyprecizovaná rocková skladba v divočejším tempu, kde se skupina díky úderností bicích nástrojů, důkladným basovým linkách a razantním akordickým doprovodům promění v živočišnější derivát bigbítu šedesátých let, který si nespleteme ani po desítkách let. Potvrzují to i opět chválené vokální linky, kterou jsou harmonicky neotřelé a melodicky suverénní v každém ohledu. Ani ve snaze najít někde nějakou trhlinku prostě nemohu uspět, hudba má úžasný přesah, třebaže byla nahrána v monofonní verzí a neprokreslila stereofonní vymoženosti zvuku. Učebnicový příklad toho, že i bigbít se nemusel potácet v suterénu nepochopení, ale získal si posluchače svou vnitřní krásou bez nějakých falešných gest…

Mladší generace by pravděpodobně skupinu Soulmen nikdy neobjevila, ale díky Hřebejkovu, dnes už kultovnímu filmu Pelíšky zná skladby Baby Do Not Cry a I Wish A Were polovina národa a tak asi mezi nimi nějaké to procento bude po přečtení nekonečně dlouhých titulků na závěr filmu „pátrat“ po tom, kdo vlastně tyhle skvělé písničky nahrál a nazpíval a tak se po desítkách let možná i mezi mladší generací najde „prostor“ pro Soulmen…
Je mi líto, že v té době ještě neexistovalo na Slovensku vydavatelství Opus a Panton (ani Supraphon) nedokázaly zareagovat na jejich úspěch a vydat jim standardní album, které by si bezesporu zasloužili. Takhle se můžeme jenom skromně radovat nad čtyřmi skladbami recenzovaného EP a postesknout si nad vývojem tehdejších poměrů.
Ten plný počet bodů je opravdu zasloužený.