Reakce na recenzi:

Akana - @ 06.04.2014

Do té doby bylo nemyslitelné aby folkovému bardovi prodchnutému ušlechtilým zanícením pro správnou věc kvílela do jeho uvědomělých sdělení elektrická kytara a bušila rocková rytmika. Stejně tak zase od mladých a hlučných britských spolků nikdo nečekal víc než povrchní veršovánky o lásce a jiných radostech a strastech teenagerského věku. Bob Dylan na svěm pátém albu obě tato tabu zcela zásadním způsobem zrušil a ze dvou světů stvořil jeden s nedozírnými možnostmi.

Sedm písní z první strany horečnatě pulzuje v ostrém rock'n'rollovém beatu a Dylan do něj chrlí podivně mnohoznačné verše čím dál vzdálenější jak jeho někdejším angažovaným proslovům, tak běžným rockovým banalitám, ale i schematičnosti bluesových textů. Ve slavném promo videu k úvodní Subterranean Homesick Blues, kde Dylan odhazuje listy s úsečnými fragmenty textu, vidíme v pozadí statujícího Allena Ginsberga a není to náhoda. Dylan ve svých písních navazuje na americkou tradici vášnivých kaleidoskopických litanií, která přes Ginsberga vede až někam k Whitmanovým Stéblům trávy a dává jí aktuální rozměr posvěcený jeho osobitým viděním, kde sarkasmus a absurdita splývají se schopností vyhmátnout uzlové body okolní reality.

Dylan se už definitivně distancuje od své kotlíkářské minulosti (Maggie's Farm), neobyčejně křehce medituje o lásce (Love Minus Zero/No Limit, u nás vešla brzy ve známost v podání Jaroslava Hutky jako Slunečnice), prchá před životní stagnací i rodinnými poměry své milé (Outlaw Blues, On the Road Again), vypráví ulítlou story s odkazy na Otce poutníky a Bílou velrybu (Bob Dylan's 115th Dream). Důrazný bluesrockový tep vede Dylana také k rytmičtějšímu frázování a naléhavost jeho veršů nejen že nezastiňuje, ale spíš ještě umocňuje. Muzikanti, přestože netvoří stálou doporovodnou kapelu, ale spíš jednorázovou studiovou sešlost, jsou perfektně sehraní a v kusech jako Subterranean Homesick Blues nebo Maggie's Farm srší energií.

B-strana desky s psychedelicky blouznivým evergreenem Mr. Tambourine Man se zdánlivě kajícně vrací k akustickému jednočlennému posazu, ačkoliv třeba spletitými obrazy nabitá It's Alright, Ma (I'm Only Bleeding) jakoby se na folkovém vodítku také neklidně cukala. Ve skutečnosti, hlavně díky poetické příbuznosti obou polovin, nepůsobí album jako provizorní slepenec, ale spíš jako navzájem se doplňující diptych představující už po všech stránkách vyzrálého, přitom stále hledajícího autora, který omračuje skladatelskou genialitou i ve světě populární hudby výjimečnou literární erudicí a jen tak mimochodem ještě odstartuje další vlnu emancipace rockového polosvěta.