Dylan, Bob - Bringing It All Back Home (1965)

Do té doby bylo nemyslitelné aby folkovému bardovi prodchnutému ušlechtilým zanícením pro správnou věc kvílela do jeho uvědomělých sdělení elektrická kytara a bušila rocková rytmika. Stejně tak zase od mladých a hlučných britských spolků nikdo nečekal víc než povrchní veršovánky o lásce a jiných radostech a strastech teenagerského věku. Bob Dylan na svěm pátém albu obě tato tabu zcela zásadním způsobem zrušil a ze dvou světů stvořil jeden s nedozírnými možnostmi.

Sedm písní z první strany horečnatě pulzuje v ostrém rock'n'rollovém beatu a Dylan do něj chrlí podivně mnohoznačné verše čím dál vzdálenější jak jeho někdejším angažovaným proslovům, tak běžným rockovým banalitám, ale i schematičnosti bluesových textů. Ve slavném promo videu k úvodní Subterranean Homesick Blues, kde Dylan odhazuje listy s úsečnými fragmenty textu, vidíme v pozadí statujícího Allena Ginsberga a není to náhoda. Dylan ve svých písních navazuje na americkou tradici vášnivých kaleidoskopických litanií, která přes Ginsberga vede až někam k Whitmanovým Stéblům trávy a dává jí aktuální rozměr posvěcený jeho osobitým viděním, kde sarkasmus a absurdita splývají se schopností vyhmátnout uzlové body okolní reality.

Dylan se už definitivně distancuje od své kotlíkářské minulosti (Maggie's Farm), neobyčejně křehce medituje o lásce (Love Minus Zero/No Limit, u nás vešla brzy ve známost v podání Jaroslava Hutky jako Slunečnice), prchá před životní stagnací i rodinnými poměry své milé (Outlaw Blues, On the Road Again), vypráví ulítlou story s odkazy na Otce poutníky a Bílou velrybu (Bob Dylan's 115th Dream). Důrazný bluesrockový tep vede Dylana také k rytmičtějšímu frázování a naléhavost jeho veršů nejen že nezastiňuje, ale spíš ještě umocňuje. Muzikanti, přestože netvoří stálou doporovodnou kapelu, ale spíš jednorázovou studiovou sešlost, jsou perfektně sehraní a v kusech jako Subterranean Homesick Blues nebo Maggie's Farm srší energií.

B-strana desky s psychedelicky blouznivým evergreenem Mr. Tambourine Man se zdánlivě kajícně vrací k akustickému jednočlennému posazu, ačkoliv třeba spletitými obrazy nabitá It's Alright, Ma (I'm Only Bleeding) jakoby se na folkovém vodítku také neklidně cukala. Ve skutečnosti, hlavně díky poetické příbuznosti obou polovin, nepůsobí album jako provizorní slepenec, ale spíš jako navzájem se doplňující diptych představující už po všech stránkách vyzrálého, přitom stále hledajícího autora, který omračuje skladatelskou genialitou i ve světě populární hudby výjimečnou literární erudicí a jen tak mimochodem ještě odstartuje další vlnu emancipace rockového polosvěta.
reagovat

Páté řadové Dylanovo album Bringing It All Back Home (vydané rovněž pod názvem Subterranean Homesick Blues) je podle mého názoru první větší Mistrovou změnou v jeho stylu, kdy opouští klasický model folk-singera s akustickou kytarou a foukací harmonikou a do aranžmá svých skladeb vkládá prvky rock and rollu a blues za doprovodu kapely. Třebaže mírné změny byly velmi lehce signalizovány už dříve, teprve tady je cítit ta proměna… Jsme v polovině šedesátých let a Dylan je suverénním nositelem amerického vědomí a svědomí a jeho význam, vliv a popularita (zejména mezi intelektuály) roste….

SUBTERRANEAN HOMESICK BLUES – rytmizovaný rock se základním nekomplikovaným rytmem nabídne formu talking-blues s výtečným Dylanovým frázováním a servírováním slov s neuvěřitelnou sebejistotou podání a s nenapodobitelným interpretačním modelem. Píseň je do značné míry monotónní, ale je krásně kolorovaná foukací harmonikou…

SHE BELONGS TO ME – základní rytmické postupy bicích a basů a lehce elastický doprovod Dylana-vypravěče. Melodická linka je čitelná, snadno definovatelná a jako vždycky stojí jako podpůrný pilíř Dylanovu textu. Foukací harmonika je nedílnou součástí meziher, ale máme tady mírné, přesto čitelné kytarové vstupy, které dokořeňují plynoucí doprovod…

MAGGIE´S FARM – zvonivé kytary, důraznější basy a bicí s připojeným klavírem tvoří další písňový model. Dylan zde rozvíjí svůj mečivý nosový přízvuk, který stejně jako před léty lidi rozděluje. Na ty, kteří ho bytostně nesnášejí a na ty, kteří v jeho pod ním vidí a cítí interpretační styl bluesového frázování. Text je mírně proletářsky bluesový a foukací harmonika opět dotváří atmosféru. Skladba se v pozdějších letech dočkala dravého rockového zpracování a od původní verze byla k nepoznání…

LOVE MINUS ZERO – tak tahle píseň má velmi silný melodický náboj a patří mezi ty otevřené písničky, které lákají a asi i budou lákat ke zpracovávání nejen folkaře, ale i rockery. Dylan měl mimořádně dobře vedený nápad, který rozvinul a vytvořil opravdu pamatovatelnou skladbu, která patří mezi to nejnosnější na albu. Hudební doprovod sice nijak nevybočuje a jede stejnou rychlostí od začátku do konce…

OUTLAW BLUES – rytmizovaně údernější model blues se sekanými akordy nám nabídne blues psance s westernovou tematikou, která je ovšem naroubovaná na tehdejší současné poměry Ameriky, kdy ve vlastní zemi i po zašlé slávě Divokého západu může být ve vlastní zemi člověk psancem. Dylan blues cítil do morku kostí a dokázal vystavět na základních principech téhle hudby nijak komplikovaný model, který měl inspirativní sílu…

ON THE ROAD AGAIN – ohýbaná foukací harmonika a opakující se úderný riff rock and rollu ve spojení s blues nabídne tenhle vandráčky song pod Jacka Kerouaka. Losangeleští Canned Heat se svým stejnojmenným hitem přišli až po Dylanovi. Východní pobřeží bylo od západního vzdálené a tak…. Nicméně Canned Heat svou písní s identickým názvem vytvořili hit, zatímco pro Dylana byla skladba jenom jakousi zastávkou na cestě…..

BOB DYLAN´S 115th DREAM – rozběhnutý kytarový doprovod je pojednou přerušen nakažlivým smíchem a tak chvíli trvá, než se píseň rozběhne. Tenhle model skladby je dost identický s úvodní skladbou svým aranžmá i melodikou. Výrazněji nám ovšem z hudebního doprovodu vyskakují klávesy, vedle klavíru elektrické piano, ale jinak bychom mohli rovněž hovořit o talking-blues s nenapodobitelným frázováním

MR. TAMBOURINE MAN – pravděpodobně nejvýznamnější píseň na albu vůbec. Má sice opět ryze folkovou podobu bez rytmizovaného doprovodu, ale jeho síla je nezpochybnitelná nejen v obsahu textu, interpretačním modelu a výtečném melodickém vedení základní linky. Skladba se stala superhitem a u Dylana zabírala i v dalších letech a myslím, že na koncertech ji hraje dodnes. Myslím, že jsme se dočkali i české verze Hej, chlapče s tamburínou v podání Pavla Sedláčka. Ze skladby cítím vůni a rozepjatou šedesátých let, kdy se hudba stala závažným nástrojem k mezilidské komunikaci a sdělení a Dylan naučil publikum poslouchat a ovlivňoval veřejné mínění. Kdo by tohle dnes dokázal? Časy se změnily.. (jak zpívá v jiné písni). Krásná píseň s výtečnou foukací harmonikou!

GATES OF EDEN – velmi sugestivní název skladby… máme tady Dylana jako osamělého posla vlastních myšlenek ve vichřici doby. Skladba se svým pojetím víc hodí na předešlá alba,
Tady bych očekával prokreslenější hudební doprovod kapely. To ale mělo přijít ve zcela rozvinuté podobě na dalším albu, které vydal ještě v témže roce…. Hudební doprovod není nijak mimořádný a slouží jako základ pro závažná textová sdělení, jako ostatně i u dalšího materiálu. Možná chtěl Mistr utlumit doprovod kapely, aby více vynikl obsah sdělení. Pochopitelně jazyková bariéra brání tento aspekt vzít na vědomí a tak bude hodně lidem píseň připadat jako spíš jako „výplň“….

IT´S ALRIGHT, MA (I´M ONLY BLEEDING) – úderná model akustického blues se sestupnou harmonií. Přes jistou jednoduchost je ve skladbě výrazné napětí, které v ní roste. Ostatně už samotný překlad „Je to v pořádku, mámo (Jenom krvácím)“ přivádí na ne zrovna veselou nebo bezstarostnou platformu… Píseň si pamatuje vedle plejády dalších songů z road-movie Easy Rider (1969), který se už za bývalého režimu promítal v sedmdesátých let (napůl ilegálně) ve Filmovém klubu a přišla na něj myslím polovina Brna. Peter Fonda, Jack Nicholson, Dennis Hopper v akci a hrůzný závěr na silnici a tuším, že právě pod ním běží fragment tohoto songu….. Dylan výtečně vystihl atmosféru a jeho monotónní projev má tu jedinečnou bluesovou ohnutou koncovku. Skladba inspirovala velkého Dylanova obdivovatele Petra Kalandru, který jeho skladby interpretoval v češtině i angličtině, i když byly nebo nebyly v módě….

IT´S ALL OVER NOW, BABY BLUE – poslední skladba na albu je opět miniaturním mistrovským dílem. Dylan nejenže vymyslel silnou melodii, ale svou interpretací nabídl pro mnohé další následovníky model hudby. Skladba inspirovala nejen písničkáře s kytarou, ale i rockové kapely. U nás doma na jediném eponymním albu The Matadors ji nazpíval s docela zajímavým hudebním doprovodem rhythmandbluesových pražských matadorů Viktor Sodoma… Vedle Love Minus Zero a Mr. Tambourine Man další velmi silný vklad na album.

Album Bringing It All Back Home je typickým produktem šedesátých let. Možná dnes bude znít poněkud „archaicky“, ale nutno si připomenout, že právě na albu tohoto typu se tvořil nový styl a ať se nám to líbí nebo ne, ten styl se stal hodně inspirativní napříč širokým proudem písničkářského sebevyjádření, ale zformoval řadu skupin, které na Dylanův odkaz navázali dřív nebo později, ať už se jmenovali třeba Tom Petty And The Heartbreakers, raní Dire Straits…. Možná bych doporučil těm progboardistům, kteří zrovna nemají pro Mistra slova pohrdání, aby se podívali po souborné knize textů a překladů (komparativně vedle sebe)
a otevře se jim úplně nový svět a při některých překladech textů budou mít mrazení po těle, ale i slzy v očích…. Album má také zajímavě výtvarně stylizovaný obal, který nepřehlédnete...
Objektivita mi velí dát čtyři hvězdičky, protože následující alba tenhle projekt ještě překonávají, ale myslím, že ortodoxní dylanologové by ho postavili zmíněným dvěma album na roveň.

reagovat

PaloM @ 05.04.2013 18:02:06
No Petr, som presvedčený, že napriek tomu, že aj teba (bez výnimky) miestny expert tiež zaradil do pisateľského "vákua" (alebo odpadu Progboardu - vo vákuu sa všetko stratí), som presvedčený, že tvoja recenzia je brilantná. Toto CD mám, a či je archaické, som nikdy neriešil. Výborná Dylanovka.

zdenek2512 @ 06.04.2013 06:50:20
Ahoj Petre pekne napsana recenze. Dylana jsem v mladi vubec neposlouchal, objevil jsem ho az v posledni dobe. Moje jednicka v jeho tvorbe je Highway 61 Revisided a top skladba Ballad Of Thin Man. Mr. Jonese zminuje i John Lennon v Yer Blues. Tuhle desku bych hodnotil ulne stejne.