EasyRocker - @ 21.02.2020 | #

Šedesátky - naděje, svoboda, drogové opojení, volná lásky, ale i rozbuška násilné extáze. Armáda s hvězdami a pruhy právě vkročila do Vietnamu. Obdařen výtečným intelektem, vypustil šokující, dosud zapovězené pouto mezi big beatem a ´angažovaným´ písničkářstvím...

Start v podobě gigantického hitu Like a Rolling Stone - Divá harmonika, plnokrevně rockové varhany a klopotné, neškolené lyrické obraty. Byly středobodem děje - hudba tvořila v zásadě kulisu. Napodobitele, lupiče radši nepočítat. Co dál? Tombstone Blues. Slyšte ta poselství - hravá, obskurní, skočná, sureální, neúnavně tepající establishment a veškeré konvence. It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry - nostalgie blues s mistrovou vášnivou harmoniku. From a Buick 6 má volnější tempo, prokvétá harmonikou, hammondy a pestrou rytmikou. Jako po záchvatu epilepsie kloktá Mistrovo hrdlo v nelidských smyčkách a obratech. Ballad of a Thin Man činí čest jménu - opilá, baladická nálada, zpěv varhan a piána. I hlavní mozek jako by byl spokojen a ani moc nevyčnívá. Queen Jane Approximately je jednou z nejlepších Dylanových záseků. Dokonale americký spirit, až se duše zajíká. Hitovým zářezem je titulní výprask - mistrova beatová tvář a pokud jste zaváhali, skutečně se ocitnete opodál. Opile kvílející siréna vstoupila do historie a bušící rytmika kakofonii završí. Po "povinné" bluesovce Just Like Tom Thumb's Blues tu máme finále - Desolation Row. Přes 11 minut v nekončícího monologu - mistr stále měl cosi na srdci, jako by ho nešlo utišit. A že to poselství přesahuje celé generace. Monotónní proud akustiky a harmoniky jsou třešničkami na bohaté hostině.


Součást hudební historie přes 60 let. Stejně jako Tommy, Revolver, Are You Experienced?, Bitches Brew, Foxtrot, Disraeli Gears... každý ať dosadí svého koně. Vliv Dylanův byl, a stále je nepředstavitelný - Beatles počínaje, opačným hudebním pólem konče. Lyriku pro mnohovýznamovost a rozsah dodnes studují znalci. Ale mnoho by tu nebylo, nebýt téhle desky. 5/5

Voytus @ 25.02.2020 12:45:15 | #
Petr_70: Hlásím se coby sám sebou uznaný "Dylanofil". Ve zkratce: Dylana mám rád od dětství, stalo se to díky albu MTV Unplugged, což je hodně "user friendly" záležitost, takže cesta byla otevřená. Kromě recenzované desky a třeba Blonde On Blonde mám z 60. let hodně rád aranžérsky strohou desku John Wesley Harding a Blood On the Tracks je bez debat jedna z nejsilnějších desek, které kdy vydal. Ledacos si naposlouchávám teprve od nedávna, často jsem se seknul u svých cca 10ti oblíbených alb, protože je to pro mě jedna z poslechových jistot, když už nevím, po čem sáhnout. V souvislosti s Nobelovou cenou jsem se do něj znova zažral, zejména tedy do textů - a následně i do těch mnou zatím nepoznaných desek. Překvapil potom s jazzovými standardy, až skoro škoda, že je nenahrál dřív, protože je občas slyšet, že i přes to, nakolik se do nich pěvecky dostal, už ho občas zrazuje hlas - ale stejně klobouk dolů! No, bylo by to na dlouho, jeho věci také rád hraji a Kalandrovy verze, které si skutečně zaslouží výraz "přebásnění" jsou mezi všemi překlady skutečnými perlami.