Dylan, Bob - Highway 61 Revisited (1965)

21.02.2020 EasyRocker | #

Šedesátky - naděje, svoboda, drogové opojení, volná lásky, ale i rozbuška násilné extáze. Armáda s hvězdami a pruhy právě vkročila do Vietnamu. Obdařen výtečným intelektem, vypustil šokující, dosud zapovězené pouto mezi big beatem a ´angažovaným´ písničkářstvím...

Start v podobě gigantického hitu Like a Rolling Stone - Divá harmonika, plnokrevně rockové varhany a klopotné, neškolené lyrické obraty. Byly středobodem děje - hudba tvořila v zásadě kulisu. Napodobitele, lupiče radši nepočítat. Co dál? Tombstone Blues. Slyšte ta poselství - hravá, obskurní, skočná, sureální, neúnavně tepající establishment a veškeré konvence. It Takes a Lot to Laugh, It Takes a Train to Cry - nostalgie blues s mistrovou vášnivou harmoniku. From a Buick 6 má volnější tempo, prokvétá harmonikou, hammondy a pestrou rytmikou. Jako po záchvatu epilepsie kloktá Mistrovo hrdlo v nelidských smyčkách a obratech. Ballad of a Thin Man činí čest jménu - opilá, baladická nálada, zpěv varhan a piána. I hlavní mozek jako by byl spokojen a ani moc nevyčnívá. Queen Jane Approximately je jednou z nejlepších Dylanových záseků. Dokonale americký spirit, až se duše zajíká. Hitovým zářezem je titulní výprask - mistrova beatová tvář a pokud jste zaváhali, skutečně se ocitnete opodál. Opile kvílející siréna vstoupila do historie a bušící rytmika kakofonii završí. Po "povinné" bluesovce Just Like Tom Thumb's Blues tu máme finále - Desolation Row. Přes 11 minut v nekončícího monologu - mistr stále měl cosi na srdci, jako by ho nešlo utišit. A že to poselství přesahuje celé generace. Monotónní proud akustiky a harmoniky jsou třešničkami na bohaté hostině.


Součást hudební historie přes 60 let. Stejně jako Tommy, Revolver, Are You Experienced?, Bitches Brew, Foxtrot, Disraeli Gears... každý ať dosadí svého koně. Vliv Dylanův byl, a stále je nepředstavitelný - Beatles počínaje, opačným hudebním pólem konče. Lyriku pro mnohovýznamovost a rozsah dodnes studují znalci. Ale mnoho by tu nebylo, nebýt téhle desky. 5/5
reagovat

Kritik Vláďa @ 21.02.2020 21:57:17
Tuhle legendární desku jsem zařadil do sbírky teprve nedávno. Vždycky jsem Dylana trošku bral jako "zkoušeče mých hudebních nervů", ale časem si člověk zvykne na všechno (téměř). Desku sice "neprotáčím" zas tak často, ale prostě... úvodní Like A Rolling Stone je jednoduše klasika s velkým K. Osobně si nejvíc vychutnávám finále desky v podobě 11 minutové Desolation Row. To je jedinečnost sama o sobě.

EasyRocker @ 22.02.2020 06:22:19
Ahoj Vláďo, díky za zprávu. On Dylan je přesně ten typ muziky, který ti musí sednout, protože je to de facto nekonečný proud jeho poezie. Hodně lidí už nesnese ten jeho hlas. Já vlastně dodnes hodně z jeho alb neznám - při jeho potenci to snad ani nejde, podobně jako Hammill, Zappa (aniž bych chtěl srovnávat stylově). Ale ty námluvy s rockem mě sfoukly dokonale. Hodně lidí inspiroval, pak se zas inspiroval sám - tvůrčí doba to byla :)

Zdeněk @ 22.02.2020 07:18:20
Výborně napsáno.Jako by se člověk vrátil do té doby. Když si k tomu pustím uvedenou desku,jako by se vrátil do konce 60.let. Díky.

Martin H @ 22.02.2020 09:40:51
Vydařená recenze. Tady není co dodat.

northman @ 23.02.2020 05:21:44
Počet desek Boba Dylana se určitě blíží počtu desek Franka Zappy. Nejsem přímo vyznavačem jeho písní, když mi bylo dvacet, tak jsem jej neposlouchal, nelíbilo se mi to. Dozrál jsem a objevil v Dylanovi originálního bluesmana srovnatelného s Captain Beefheartem. Tahle deska je pro mě asi jeho nejlepší, Ballad Of Thin Man, o nešťastném panu Jonesovi, je pro mě vrchol Dylanovi tvorby. Jeho písně většinou vynikly v podání jiných interpretů. Pěkné čtení díky.

EasyRocker @ 23.02.2020 06:59:35
northman: moc díky za post i za doplnění, jak říkám, rozhodně nejsem znalec jeho tvorby, mám 4-5 alb a na netu si projel některé jeho texty v českém znění. Ale už jen podle toho úryvku třeba v bookletu tohohle alba, opravdu mistr pera - aktuální problémy, antika, umělci všeho druhu, popartové běsnění - nedivím se, že tolik lidí inspiroval. A i s tou interpretací jinými taky souhlas - třeba v Hendrixově geniální All Along the Watchtower (k Rolling Stone se nedostal) originál ani nepoznáme.

bullb @ 24.02.2020 07:13:54
Pár desiatok rokov dozadu som túto LP a aj Blonde on Blonde točil dookola. Dnes už nie. Dylanológovia nech sa nehnevajú. Nie je to moja "šálka kávy". Z úcty 4*

Petr_70 @ 24.02.2020 12:40:37
Jak správně řečeno není žádných pochyb o tom, že jde o zcela zásadní album let šedesátých, ale to samé platí přinejmenším i o dvou následujících..

Můj parťák v kapele, kytarista a hráč na foukací harmoniku, si pravidelně když se sejdem dává Like a Rolling Stone s českým textem Petra Kalandry. A když náhodou zapomene, tak si o ni sám řeknu! :D

Nevím zdali znáte z pozdější tvorby Blood on the Tracks a/nebo Infidels. Tato jsou mému srdci a slechům ještě mnohem bližší...

EasyRocker @ 24.02.2020 13:25:56
Bohužel, mám jen desky za 60. a jednu z úvodu 70tek - Self Portrait.

Voytus @ 25.02.2020 12:45:15
Petr_70: Hlásím se coby sám sebou uznaný "Dylanofil". Ve zkratce: Dylana mám rád od dětství, stalo se to díky albu MTV Unplugged, což je hodně "user friendly" záležitost, takže cesta byla otevřená. Kromě recenzované desky a třeba Blonde On Blonde mám z 60. let hodně rád aranžérsky strohou desku John Wesley Harding a Blood On the Tracks je bez debat jedna z nejsilnějších desek, které kdy vydal. Ledacos si naposlouchávám teprve od nedávna, často jsem se seknul u svých cca 10ti oblíbených alb, protože je to pro mě jedna z poslechových jistot, když už nevím, po čem sáhnout. V souvislosti s Nobelovou cenou jsem se do něj znova zažral, zejména tedy do textů - a následně i do těch mnou zatím nepoznaných desek. Překvapil potom s jazzovými standardy, až skoro škoda, že je nenahrál dřív, protože je občas slyšet, že i přes to, nakolik se do nich pěvecky dostal, už ho občas zrazuje hlas - ale stejně klobouk dolů! No, bylo by to na dlouho, jeho věci také rád hraji a Kalandrovy verze, které si skutečně zaslouží výraz "přebásnění" jsou mezi všemi překlady skutečnými perlami.

Petr_70 @ 06.04.2020 11:00:03
Voytus: dodatečně děkuji za reakci...
Jen pro úplnost: píšeš "Překvapil potom s jazzovými standardy.."
To je zajímavé. Která alba jsi měl na mysli těmi jazzovými standardy? Abych se přiznal mezi jeho posledními alby se už tak trochu ztrácím. Díky.

Balů @ 09.04.2020 05:03:46
Po dlouhé době jsem nakoukl na tento web a ejhle vidím, že se tu probírají šedesátky.
Toto LP je pro mne iniciační co se týče pana Zimmermana a také nejoblíbenější.
Na paty mu šlape Blonde ... a Basement Tapes.
Dík za recenzi.

08.04.2014 Akana | #

Pokud ještě někdo z Dylanových folkových adorantů doufal, že z poloviny elektrická deska Bringin It All Back Home a červencový skandál na festivalu v Newportu byly jen takové ústřely zbloudilého Mistra, musel nad Highway 61 Revisited zaplakat. Těm ostatním ale rychle docházelo, že písničkářova dezerce k rock'n'rollu je tou správnou a perspektivní cestou a album její vrcholnou zastávkou. Singl Like a Rolling Stone se stal obrovským (o to víc, že podle zákonů showbyznysu zcela nepravděpodobným) šlágrem a deska prakticky hned po vydání klasikou.

Za Dylanem tentokrát stojí kompaktní, koncertním hraním odzkoušená sestava skvělých muzikantů v čele s kytaristou Mikem Bloomfieldem, prominentním představitelem bílého blues, který tu svým feelingem zanechal nesmazatelnou stopu. Al Kooper, do té doby známý spíš jako nadějný skladatel, přispěl zvěčnělým (přitom původně improvizovaným) varhanním riffem v písni Like a Rolling Stone, countryový kytarista Charlie McCoy dobarvil mexikánsky laděnými vyhrávkami akustickou jedenáctiminutovku Desolation Row, která album uzavírá. Temně vyčítavou Ballad of a Thin Man zase tlačí vpřed ztěžklé piano, na něž hraje sám autor. Folk-rockový koncept, který Dylan "přinesl domů" na předchozí desce, dotáhl se svýmu spoluhráči k dokonalosti. Celá parta dýchá a swinguje jako jedna bytost a muzika, kterou vytváří, staví úplně nové rockově písničkářské kánony.

Skladby mají buď folkové (Like a Rolling Stone, Queen Jane Approximately, Desolation Row) nebo bluesové (frenetická Tombstone Blues opět s parádními varhanními přihrávkami v refrénu, It Takes a Lot to Laugh..., Highway 61 Revisited a další) půdorysy, ale na jejich ploše se dějí věci, z nichž se čerpá dodnes. Oba stylové prameny navíc spojují fascinující textařské fresky, jejichž rozborům zasvětil nejeden dylanolog život. Surrealistické, přitom plné konkrétních postřehů, příběhů a momentek a zabydlené spoustou biblických, historických, literárních či popkulturních postav a motivů. Dylan s dechberoucím "flow" chrlí na posluchače sled neskutečně hutných a úderných obrazů, které všem budoucím zpívajícím poetům poskytují jednou provždy nedostižný vzor a soudobé Americe nastavují znepokojivě chaotické zrcadlo.

Highway 61 Revisited je už téměř půlstoletí opěvováno zcela právem. Nejde ani tak o to, jak revoluční ve své době bylo, protože podobné pionýrské zásluhy jsou z těch, na jaké široká posluchačská obec nejsnáze zapomene, užívá si jejich plodů bez vědomí souvislostí a je to tak v pořádku. Ale to album se pořád skvěle poslouchá bez jakýchkoli dobových konotací. Nedá se odhadnout, jestli mu to vydrží tak dlouho jako třeba Beethovenovým symfoniím (Ludwiga jsem nevybral náhodou, i on se mihne v textu Tombstone Blues), ale přinejmenším pro své století má srovnatelnou váhu.
reagovat

zdenek2512 @ 08.04.2014 16:53:35
Tak tahle deska patri k mym oblibenym, miluji skladbu Ballad Of Thin Man, ani zbytek nrni zadna vata. Diky za krasne napsanou recenzi. Dylan se mi v minulosti nelibil, prisel jsem mu na chut zhruba pred deseti lety, nelibil se mi jeho hlasovy projev, nemam moc rad foukaci harmoniku. Ted je vse jinak Dylan je unikatni interpret blues stejne jako Don Van Vliet. Diky za propagaci originalniho umelce :)

Akana @ 08.04.2014 17:54:07
Já děkuju za pochvalu. To, že ses k Dylanovi dostal s odstupem, naprosto chápu, ten chlápek není úplně snadný oříšek. Za sebe rozhodně nemůžu říct, že bych ho měl vstřebaného se vším všudy, ani zdaleka... Ono jde taky o to, že u něho hrají obrovskou roli texty (podobný případ jako třeba Cohen) a některými se prokousat není sranda. Jinak zrovna Highway 61 Revisited je taky moje nejoblíbenější Dylanova deska, určitě i proto, že jsem si jí kdysi pořizoval jako první. Takovým albům říkám "iniciační" a je pochopitelné, že k nim mívá člověk vřelejší vztah a i jim trochu nadržuje. Tedy ne, že by to Highway 61 potřebovalo.

zdenek2512 @ 08.04.2014 18:07:38
Souhlasim, ja jsem o nem cetl kdysi v knize Poplach kolem Beatles, Johna pry Dylan tak oslnil, ze pod jeho vlivem napsal nekolik pisni, ktere jsou prave na Rubber Soul. Ja jsem jako prvni slysel tenkrat cerstve vydane album Blood On The Tracks a to se mi vubec nelibilo. Pred temi deseti lety mi kamarad prinesl aktualni alba a pres ne jsem se dostal k jeho zacatkum. Higway 61 Revisited taky patri k nejoblibenejsim. :)

kali @ 09.04.2014 11:54:05
Naprosto výjimečné a zásadní album celé hudební historie.O hudbě zde bylo napsáno téměř vše, uvedu několik encyklopedických údajů, hudební publicisté mě opraví, případně doplní.
Highway 61 je 2 000 km dlouhá dálnice spojující Minnesotu s New Orleans (stát Louisiana).
Začíná ve městě Duluth, kde se Dylan narodil a silnice je pro něj symbolem cesty do světa.
Muzikant Al Kooper do studia na natáčení nosil policejní píšťalku a začal na ni pískat, když si hudebníci dopřávali jointy. A právě ten zvuk píšťalky slyšíme v úvodu skladby „Highway 61 Revisited“. Tato skladba byla „B stranou“ singlu „Can Your Please Crawl Out Your Window?“
Producent Tom Wilson byl po nahrání první písničky („Like A Rolling Stone“) vyhozen, nahradil ho Bob Johnson, který dal všem věhlasným hudebníkům naprostou tvůrčí volnost.

05.07.2011 Petr Gratias | #

Bob Dylan – živá ikona americké hudby, stejně významná jako Beatles nebo Rolling Stones… Svět se dělí na ty, kteří Dylana bytostně nesnášejí (možná i nenávidějí), pak na ty, kterým víceméně nevadí a pak samozřejmě na ty, kteří ho hluboce prožívají a uznávají. Především lidem vadí jeho mečivý nosový zpěv, který má často problémy s intonací a zapříčiňuje někdy dojem, že Dylan už od dvaašedesátého roku „hraje pořád jednu otravnou písničku“. Hudební samouk, který začínal jenom s akustickou kytarou a foukací harmonikou a nakonec zvládl i hru na klavír, varhany, baskytaru a elektrickou kytaru. Ovšem není to žádný virtuos. Jeho devíze tkví především v textové výpovědi a schopnosti psát přehledné harmonicky nekomplikované písně, které dotvářejí do zajímavějších podob především aranžmá, práce producentů a samozřejmě přítomných hudebníků.
Pokud bych se měl vymezit do nějaké kategorie, do které z těch výše jmenovaných patřím, tak by to byla zcela jistě ta prostřední. Dylan mi opravdu nevadí. V jeho nepře- berné velmi dlouhé řadě desek, které od počátku šedesátých let natočil je asi třeba umět hledat. Někdo by to řešil nějakými výběry, ale můj recept je jiný. Domnívám se, že v každé dekádě lze od Dylana najít dvě až tři výtečné desky, které by hudební pamětník měl doma mít a v nějakých okruzích se k nim vracet. V šedesátých letech bych vybral HIGHWAY 61 REVISITED, BLONDE ON BLONDE a NASHVILLE SKYLINE, v sedmdesátých letech bych se zaměřil na BLOOD ON THE TRACKS, DESIRE, STREET LEGAL, v osmdesátých letech INFIDELS, EMPIRE BURLESQUE, OH MERCY v devadesátých letech by to byly asi počiny jako GOOD AS I BEEN TO YOU, WORLD GONE WRONG, TIME OUT OF MIND a v novém tisíciletí LOVE AND THEFT a MODERN TIMES…. Další alba jsem zatím neslyšel.
To samozřejmě není žádný didaktický příkaz, je to jenom hlasitá úvaha napsaná do těchto řádků. Podle mého mínění tato alba přinášejí zajímavé podněty, myšlenky atmosféru a výpovědi – na některých albech bude Mistr „mečet“ víc, někde míň, ale jedno Dylanovi neupřeme: založil totiž styl a způsob interpretace. To je z ohledem na vývoj hudby a jeho význam cenný přínos.
Album Highway 61 Revisited je v podstatě první „elektrické“ album, které tento americký židovský intelektuál natočil. „Objevil“ tak pro svět dvě důležitá jména ve světě hudby – Al Kooper a Michael Bloomfield. On sám přesvědčil, že je schopen obstát jako frontman rockové kapely a překročit vlastní stín. K tomuto historickému albovému pčinu se vracím rád, třebaže má starý sound a jeho zvuk ani po digitalizaci nijak nezprůhlednil. Možná ale že to tak mělo být a tak už nad tím ani nemedituji a raději se znovu zaposlouchám do jeho písní…

LIKE A ROLLING STONE – nádherný starobyle znějící song, který velmi adresně akcentuje šedesátá léta. Přehledná a čitelná harmonie nám představuje první velmi silnou skladbu. Dylan má svůj klasicky malý neznělý hlas, ovšem výtečně frázující a se smyslem pro vystiženi jednotlivých detailů obsahu svých náročných textů. Proto mi jeho interpretace připadá v pořádku, protože jedině on má licenci k tomu, aby mohl „neuměle“ zpívat a deklarovat svoje názory a postoje. Hammondky Al Koopera hrají krásné dlouhé tóny, rytmická sekce se drží při zemi a bicí nástroje a baskytara hrají základní rytmické postupy. Bloomfield do skladby vkládá spíš jemné ornamentální barvy, než techniku a omračující decibely, stejně jako další kytary. Dylanova harmonika má svůj naléhavý brousivý zvuk. Výtečná skladba, která inspirovala tolik hudebníků a skupin a dodnes vznikají její nejroztodivnější deriváty ve více či méně zdařilých podobách. Už jenom zpívat Dylanovy přerývané rýmy a „vejít“ se do jeho frázování je umění samo o sobě… Vzpomínám při té příležitosti na posledního českého hippie Petra Kalandru v coververzi Jak solnej sloup… Jedna z nejsilnějších skladeb na albu!

TOMBSTONE BLUES – Tombstone, (jak zbystří uši milovníci westernů) bylo místo, kde krvácelo hodně pistolníků a kde Wyatt Earp se svými bratry a Docem Holidayem vyřídili gang banditů, třebaže si tím zadělali na spoustu problémů…. To říká historie i filmy. Bicí nástroje a baskytara hrají stále opakující se rytmický motiv, který možná někoho znervo´úzní, zato Kooperovy hammondky kreslí krásné impresivně obrazy a Bloomfield zde má možnost zahrát výtečně preparované bluesové sólo. Tady někde se rodila jeho hvězda, která měla zejména v šedesátých letech v USA raketový nástup na vrchol. Obdivoval jsem Dylana, jak si musel pamatovat to obrovské množství textů k písním, které nepsal a navíc mnohdy písně o třech nebo čtyřech slokách s komplikovanými obraty, obrazy a sděleními. Frázuje mistrovsky, ale nechtěl bych se to učit nazpaměť. Působí dojmem vypravěče nebo vzpomínajícího pamětníka. Prostě paráda!


IT TAKES A LOT TO LAUGH, IT TAKES A TRAIN TO CRY – a už tu máme blues. Klavírní téma podpírají akustické kytary a další klavír, zatímco elektrická kytara kreslí jemné pozadí a opět to výtečné frázování v Dylanově. Zde skutečně mistrovsky vynikne. Když k tomu připočteme táhle a naléhavé tóny foukací harmoniky, máme tu další majstrštyk na albu.. Rytmus bicích nástrojů a baskytary je líný a houpavý, ale do skladby se velmi přesně hodí. Před očima mám vizi zakouřené nádražní krčmy a pod mlhavým světlem petrolejky se povaluji kolem pocintaného stolu různé pochybné existence, které si přejí, aby tento večer policie nedělala šťáru na nádraží a nechala je zde vyspat mezi zvětralým pivem a whisky osmé kategorie…. Je to o životě a je to pravdivé.

FROM A BUICK 6 – další skladba má rhythmandbluesové schéma. Nad rytmy moc nepřemýšlejte, na nich skladba nestojí, ale zato foukací harmonika, Kooperovy hammondky a občas vykukující ohýbané tóny elektrické kytary dělají celý ten mechanicky se opakující tematický obraz. Dylan zpívá přesně podle modelu, který si zvolil od první skladby, ale není mu zde víceméně co vytknout. Další model nenápadné, přesto přemýšlivé písně….

BALLAD OF A THIN MAN – další skladba má v sobě zvláštní atmosféru. Dylan vymyslel zajímavé harmonické obraty a melodická linka má v sobě jedinečné odstíny. Houpavé bicí nástroje znějí klasicky neúprosně stejně a přesně. Kooper však na hammondky kouzlí ve zvláštních obrazech. Psychedelická vlna ještě nespatřila světlo světa ani V USA, ani v Anglii, ale jakoby jste její vzdálený předobraz v tomhle sdělení ucítili. Těžké úderas akustických kytar a klavírní akordy dopadají v prolamované harmonické formě do tématu a Dylan napůl deklamuje a napůl zpívá. Skladba se stává jakýmsi svědomím Ameriky poloviny šedesátých let, oslovila ale také Johna Lennona a to natolik, že o tři roky později jméno Mr. Jonese vložil i do své vynikající bluesové skladby Yer Blues. Další velmi silný příspěvek na albu!

QUEEN JANE APPROXIMATELY – další skladba podle melodické polohy zní výrazně optimističtěji než předešlá píseň. Dylan vyráží z hrdla svoje slova v dokonalé frázi a zdůrazňuje obsah zpívaného textu natahovanými samohláskami a klesá ve zpěvu do neznělých tónů. Varhany, klavírní témata dvou hráčů a kytarové doprovody podmiňují protagonistovu pěveckou prezentaci. Nikdo, zde nemá zapotřebí exhibovat a tlačit se do popředí. Dylan vloží do mezihry dlouhé tóny své nakřáple znějící foukací harmoniky a já si znovu vzpomenu na přímočaře laskavého Petra Kalandru a jeho Přibližně jako královna Jana a Dylanův věrný obdivovatel a šiřitel jeho odkazu u nás je zase mezi námi. Cítím nostalgii a smutek po dávno ztracených časech….

HIGHWAY 61 REVISITED – pilotní skladba alba. Dobře vystavěné aranžmá skladby dělá z tohohle rhythm and blues bigbít starého poctivého zrna. Dylan klasicky výtečný ve frázi teď nabízí ožehavá americké témata, která komentovala tehdejší poměry prostředí poloviny šedesátých let. Žádná politická agitka, ale citlivý pozorovatelský talent na život v různých méně příjemných obrazech a u tuho Dylan jako hlasatel a tlumočník v jedné podobě. Bloomfieldova elektrická kytara kouzlí zvláštní tóny, ale skutečně osobitě zní zvuk policejní sirény, který obstarává sám Mistr. Tepání rytmické složky se spojuje s varhanami a klavírními party. Zajímavě pojatá skladba, která už dnes stejně jako jiné nejmenované patří mezi opravdovou klasiku.

JUST LIKE TOM THUMB´S BLUES – další skladba už podle názvu, ale i harmonického uchopení je blues. Instrumentální polohu zajišťují dva klavíry, upozadněné varhany a elektrické a akustické kytary. Máme tu epický příběh, který Dylan komentuje obsahem textu, ale i vypravěčsky stručným způsobem. V mezihře si zahraje pět sólo na foukací harmoniku a Bloomfield si pohrává s uvolněnými tóny. Zrnitě jednoduché pojetí tématu, přesto velmi stylové a přesvědčivé bez nějakých nabubřených gest a proklamací. Jeho síla tkví především ve zpívaném obsahu…..

DESOLATION ROW – dospěli jsme k závěru a je před námi nejdelší skladba na albu. Má od prvopočátku vypravěčský charakter. Akustické kytara hraje příjemně znějící téma, do kterého tikají akordické doprovody. Bicí a baskytaru téměř nevnímáme, přesto je cítíme, nejsou pro píseň nějak zvlášť důležité. Dylan jakoby měl nachlazený hlas, ale je to opět jedna z jeho odstíněných poloh v interpretaci. On sám má i výtvarné nadání a mě se zdá, jakoby něco z jeho pastelových barev obrazů které vytvořil vložil i do interpretace. Tady to možná vnímám ještě silněji, než kde předtím. Jeho hlas už nezapomenete. A možná bych mohl použít v parafrázi Zdeňka Svěráka a říct: „Můžete ho nenávidět, odmítnout, zacpat si před ním uši…. ale to je tak asi všechno co můžete udělat“. Samozřejmě, že se nám zdá skladba hodně dlouhá a opakující se schéma už máme hodně naposlouchané, ale Dylan je vykladač myšlení a stavu věcí a citlivý pozorovatel a ještě neřekl poslední slovo a tak máte pocit, že skladba nikdy neskončí….


Tohle album je výpovědí a jak už jsem zmínil na jiném místě, přináší nový styl a nový pohled na hudební formu. Spojit písničkářství s s bigbítem totiž bylo v roce 1965 považováno za svatokrádež. Někdo ale musel být první, aby otevřel stavidla a rozžehnul maják a posvítil těm dalším, kteří se vydali v jeho stopách a dělají to vlastně na celém světě stále noví a noví, pro které je Dylan prostě jakási umělecká norma…..
Proto album prostě musí dostat plný počet hvězdiček!




reagovat

gunslinger @ 05.07.2011 17:37:53
jo jo dobré album, aj keď jediné čo som od Dyalna počul.

adam @ 05.07.2011 18:32:25
toto je nieco na co nemam slov.... aj ked posledne tri albumy su tiez krute, ale toto..... popicovka. dakujem bob