Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 23.04.2013

Album Slow Train Coming od Boba Dylana mi na počátku osmdesátých let přinesl kamarád-dylanista a svým nadšením se mě snažil získat do řad obdivovatelů tohoto alba, které k nám dorazilo (jak bylo tehdy obvyklé) s jistým zpožděním.
Přizná se, že Dylanův obrat k novému pojetí mě nezaujal ani na druhý a třetí poslech....
Deska byla ozvláštněna tím, že zde hlavní kytarové party nahrál Mark Knopfler z tehdy velmi populárních Dire Straits a rovněž zde byl i bubeník Pick Withers z téže kapely. Na baskytaru se objevil po různých oklikách Tim Drummond, známý studiový hudebník. Jméno klávesového hráče mi nic neříkalo, stejně jako hráče na percussion.¨

Úvodní skladba GOTTA SERVE SOMEBODY vykazuje víceméně standardní Dylanův styl vyprávěné písně s velmi jednoduchými rytmickými principy. Dylan slušně frázuje, ale pěvecký podíl zde jistí především trio vynikajících vokalistek, kteří sem přivádějí soul. Knopflera při sebelepší vůli neslyším a Beckett na elektrický Fender-Rhodes spíš mlží, než hraje.

PRECIOUS ANGEL má melodickou linku hodně čitelnou a zvonění akustických (playbackovanýcj) kytara je libé. Knopfler se trochu zviditelní a vedle klavíru sem Beckett přidá i hammondky. Ta dechová sekce Muscle Shoan Horns mi připadán nadbytečná. Slyším zde melodiku dáné skladby If Not For You a říkám si, že kdyby byla skladba hraná pouze na akustcié kytary, klavír a percussion... určitě by jí to víc prospělo...

I BELIEVE IN YOU začíná velmi dobře. Akustická dvanáctistrunná kytara přjemně zvoní a Fender-Rhodes perlí jako šampaňské. Dylanovská milostná zpověď zní věrohodně. Knopfler se hlásí drobnými kytarovými ornamenty. Nevím, jestli si Dylan nepřál, aby si víc zviditelnil, enbo ho nic při hře nenapadalo (?) V mezihře sem připlují prvky country a my si můžeme dopřát ten luxus snít Jednoduchá kompozice, ale má v sobě jistou sdělnou sílu s řadou drobných akcentů. V interpretaci takového Chrise Farlowa by to byl určitě hodně silný song... Příjemné na poslech.

SLOW TRAIN. Tohle je model reggae, jak ho hrají běloši. Asi nemá tu jamajskou pružnost, nevím.... Baskytara přejímá hlavní roli a ostatní nástroje bude přizvukovat. Takhle to bude od začátku do konce. Opět podpora skvělých sboristek. Obsah skladba je opět dylanovským poselstvím, ale hudba mě nudí. Knopfler a Beckett trochu vystupují z pozadí a kolaborují s tím rytmickým předivem, ale... Určitá atmosféra tady panuje, ale necítím při skladbě žádné hlubší vibrace. Tohle by mohl zpívat kdokoliv z amerického středního proudu, ať už by měl sukni nebo kalhoty.... Není to Dylan, jak ho znám na jiných albech.

GONNA CHANGE MY WAY OF THINKING vykazuje rockový riff, ale zase ta úspornost instrumentace a aranžmá působí jaksi staticky a nevýbojně. Skladba, kterou by mohl hrát a zpívat opět kdokoliv. Dechy jsou řízne, ale je o takový kolovrátek pořád dokola. Knopfler, Beckett a dechaři hrají jako pod nějakým příkazem. Postrádám mrštnost, vlastní názor a energii. Od začátku dokonce to stejné s drobnými obměnami. Přesně zahrané v čitelném rytmu, ale nekreativní a ploché...

DO RIGHT TO ME BABY (DO UNTO OTHERS) žádná velká změna bohužel nepřichází ani s další skladbou. Snad jen, že zde nejsou dechy. Mohl by to být derivát country spojený se středním proudem. Bicí a basy hraje s odzbrojující jednoduchostí. Rytmika pleská jako cesta napříč kaluže. Dokres elektrickým pianem a zatlumenými akustickými kytarami jenom mlží a dává příležitost dylanovským sdělením. Dylan jakoby hrál na šicí stroj... občas zastavuje, občas pustí aby běžel a už jsme u konce (naštěstí).

WHEN YOU GONNA WAKE UP začátek zní trochu slibněji. Fender-Rhodes je zde všude a určuje nálady skladeb. Knopfler zase tiká zpozadí a už tu máme opět přítomné dechy. Zdálky přijdou svými frázemi a opět tady máme transformované reggae. Beckett si přesedl za hammondky a zahraje zde mezihrové sólo. Ozvláštní harmonii, ale není to takový Billy Preston, aby sem vložil svou soulovou duši. Střední tempo a čitelné postupy se drží opět prověřené nevýbojné formule. Takto se dá hrát klidně hodinu a člověk přestane vnímat rozdíly mezi první a pátou slokou. Knopfler asi pauzíruje. Nikdo ho neslyším, zato přemíru dechů ano....

MAN GAVE NAMES TO ALL THE ANIMALS an tahle skladba není můj šálek čaje. Tady jdeme k reggae vyloženě cíleně. Opakované schéma, kterému pomáhají sboristky
a hudba zůstala někde "doma". Píseň natočil česky Petr Spálený, který Dylana respektoval a když převesloval ke country (Spálený), tak mu pár písní pomohlo. Muž dal jména všem zvířatům....Pro mě je tohle nuda a podobně jako nesnáším Don´t Worry Be Happy od Bobbyho McFerrina, tak nesnáším i tuhle skladbu. Není to otázka nějaké "nenávisti", ale žaludek tyhle hudební námluvy nepříjímá. Tahle skladba ubírá albu na hodnocení a nemůžui nad tím přivírat oči....

WHEN THE RETURNS klavírní téma zní odhodlaně a Dylan zpívá vroucně a přesvědčivě (pochopitelně se nebudu zabývat rozborem jeho hlasu a interpretace). Občas sice zápasí s intonačními prohřešky, ale o to zde nejde v prvním plánu. Podobně jako jinde, je v textu sdělení a obnažování pocitů a ve spojení s Beckettovým klavírem zde dochází k přesvědčivé zpovědi a otevřeným emocím. Myslím. že vedle Precious Angel a I Believe In You je to třetí zajímavější skladba. Jinak....

Jak řešit hodnocení tohoto alba? Opravdu mohu hovořit jenom o třech písních, které jsem vnitřně akceptoval... ten zbytek mě při vší úctě k Dylanovi nudil a zklamal. Po albu Street Legal to pro mě byla nepříjemná studená sprcha. Sorry, Bobe, tentokrát to bude jenom za tři...