Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 09.11.2011

Dlouhou dobu se v Americe tvrdilo, že americký hudební business „řídí“ tři židovské osobnosti a ovládají hudební trh. BARBARA STREISAND, FRANK ZAPPA a BOB DYLAN….
Podobná tvrzení nemám rád a tak se od nich vzdálím, nicméně jsem toho názoru, že Bob Dylan je génius, který je významnou součástí americké kultury, velmi vlivnou osobností a respektovaným synonymem pro folk, rock, blues, reggae…. a další nejmenované oblasti a jeho úspěch je nezopakovatelný.
Intelektuál, básník, spisovatel a „svědomí Ameriky“. Vychází z něho spousta písničkářů a interpretů a jeho skladby hrají rockové skupiny i trampové u táborových ohňů. Stal se legendou, ať se to komu nelíbí, nebo líbí – že občas má problémy s intonací a že jeho hlas je mečivý a nelibozvučný a jeho tvorba je taková nebo maková.
Vlastnit kompletní diskografii Boba Dylana bych skoro nazval šílenstvím, ale na druhé straně si myslím, že v každé dekádě natočil tak tři nebo čtyři významná alba, která by měla patřit do rockové sbírky jako příklad kvality dovedené do sympatického detailu. V osmdesátých letech je takovým albem pro mě Infidels….
Jeho doprovodnou skupinu tvoří známá hudební jména precizní kytarista z Dire Straits – Mark Knopfler, bývalý člen Bluesbreakers a Rolling Stones – Mick Taylor, osobitá reggae rytmika z Black Uhuru – Sly Dunbar a Robbie Shakespeare a klávesový hráč s Dire Straits Alan Clark. Na první pohled určitá záruka kvalitního hudebního složení a jak se povedlo samotné album?

JOKERMAN – čistý hudební sound. Hudební doprovod je poměrně subtilní a o to víc vynikne Dylanův zastřený hlas. Hlídá si intonaci a tak vnímáme erupce pocitů a perfektního frázování bez sledování nějakých dalších kritérií limitů jeho hlasů. Především je to krásně vystavěná melodická linka. Skladba je přehledná a čitelná od začátku do konce. Bicí takřka tikají a zdůrazňují lichou dobu, neútočí a nehrnou na nás nějaké vodopády breaků. Baskytara šlape jako metronom přesně a nijak nevyčnívá, Knopflerova kytara hraje opatrné vyhrávky, ale její přediva vnímáme velmi citlivě, stejně jako varhanní pozadí, které drží harmonii. Taylorova kytara se omezuje na drobné doprovody a Dylan zase vytahuje foukací harmoniku. Epický příběh s mnoha podobenstvími – to je celé album Infidels a z některých textů jde strach, s jakou jasnozřivostí Dylan vstupuje do reality a pojmenovává věci pravými jmény….

SWEETHEART LIKE YOU – výrazně zpomalíme. Máme zde procítěnou baladu. Bicí opět v tikavém poklidu a kytarové vyhrávky spíš kolorují zpívanou interpretaci a klavírní party znějí jako ozvěna ke kytarovým postupům. Skladba má v sobě jakýsi nepojmenovatelný smutek a obnažené pocity vložené do milostné písně jsou ryzí a nezkorumpovatelné. Dylan byl v dané době intimně spojen se zpěvačkou Clydie King, která má na albu drobný podíl. Doprovod ke skladbě v mnoha ohledech připomíná Dire Straits a možná by někoho napadlo, že „Dylan zpívá s Dire Straits“. Ne, je to jenom derivát hudby, která se krásně propojila. V mezihře zahraje krásné kytarové sólo Taylor. Je zpěvné, melodické a zbytečně nekomplikované a velmi dobře se sem hodí…..

NEIGHBORHOOD BULLY – úderné kytarové nástupy a máme to drsnější rockový počin, kde se bicí rozběhnou vpřed v přesných obrazcích a baskytara šlape v neuvěřitelně vyprecizovaných schématech a kytarové doprovody se švihem a přímočarou elegancí projíždí napříč melodickou strukturou. Moc dobrá skladba. Jednoduchá výrazem a výtečně interpretovaná Dylanem. Zpívá, deklamuje, recituje a výtečně frázuje. Má to výraz a přímý tah. Nejde o to hrát komplikovaně a složitě, ale jednoduše, úderně a přesto útočně. Tohle se tady daří hned v prvním plánu. Můžeme tančit, můžeme poslouchat a hledat skryté významy Dylanova zpívaného poselství. Simplicity of expression….

LICENCE TO KILL – výrazné zpomalení. Tématem zde máme závažný obsah, který je každému jasný. Nic pozitivního nás nečeká, třebaže Dylanův hlas je podezřele nasládlý, ale tohle nás nesmí mást, je to odvrácená strana obsahu skladby. Rok 1983 byl rokem řady světových válečných konfliktů a mocenského boje na Východě a Západě a také v zemích třetího světa. Tohle všechno dokázal Dylan reflektovat v textech a zde není důvod o tom pochybovat. Hudební doprovod je základní. Opisuje melodickou linku a tak varhany a jednoduchou rytmiku vnímáme jako podkres. Konmečně i foukací harmonika v závěru nám dává jenom příležitost k zamyšlení, než nám zase Dylan zazpívá další skladbu….

MAN OF PEACE – „Muž míru“ je parafrází na všechny mírotvorce, kteří se ohánějí lidskými právy, těmi nejšlechetnějšími úmysly a záměry a přesto jde jenom o moc, prachy a vlastní utajované ambice. „I vlk někdy přichází v rouše beránčím….“ Objevují se zde různé konotace z bible a můžeme si dosadit kdo je tím mužem míru už sami. Taylor a Knopfler hrají doprovodné party a nijak nevyčnívají, přesto se skladba zásadním způsobem odvíjí vpřed. Kytarové předivo Taylorovy kytary působí jako výšivka na bílém ubrusu a plazí se prostorem vpřed. Účinná a výtečně sehraná rytmická jednotka udržuje napětí po celou skladbu. Zdařilá záležitost na první poslech, kdo chce slyšet sdělení a kdo se chce ponořit do obsahu textu, musí se poprat s Dylanovou americkou angličtinou…..

UNION SUNDOWN – máme zde zase rychlejší přímočarý bigbít. Je úderný, zemitě drsný a využívá vlivu výrazného kytarového riffu, který prorůstá celou skladbou. Dylan výtečně frázuje a ve zpěvu slyším výpomoc Clydie King. Knopflerova a Taylorova kytara se zde krásně propojují a milovník přímého standardního rocku může být spokojen. Neděje se zde nic superprogresivního, ale Dylanův talent psát jasné a melodicky výrazné písně zde slaví úspěch. Účinně působí jeho hlas s mírným přezníváním, který se vznáší nad strojovou rytmikou bez kytar a kláves a tím se podmiňuje obsah písně. Náhle jsou všechny nástroje opět v pohybu a my vnímáme ten dravý spád melodického proudu až do cíle….

I AND I – opět tklivá baladická záležitost. Zase jako vystřižená z repertoáru Dire Straits. Zdůrazňovaná druhá doba na buben mi sice nelahodí (osmdesátá léta jsou tím typická), ale tady nejsou bicí v prvním plánu a tak spíš vnímám klavírní proměny a kytarové spojnice. Sobectví a egoismus v prvním plánu a Dylan opět pojmenovává nelichotivé věci nekompromisním způsobem a donutí nás číst mezi řádky. Docela tajemně působí občasné zašumění mezi instrumentací. Opakující se schéma zní v nekonečném doznívání skoro minimalisticky….

DON´T FALL APART ON ME TONIGHT – Sly Dunbar hraje stejný doprovodný model na svou baterii a neodchýlí se od svého pojetí ani tady. Vnímám Taylorův bottleneck přejíždějící přes jeho struny, jako kdysi v Rolling Stones a máme tady další niternou zpověď, která stojí na osobité Dylanově interpretaci. Dokáže přitlačit na hlasivky, ale i přitlumit svůj hlas do téměř naříkavé polohy a souzní s jeho obsahem. Není prostě nad to, když si dokáže autor své myšlenky sám zhmotnit, vyzpívat a sdělit. O věrohodnosti pak není pochyb. Instrumentálně se hudebníci drží v pozadí a žádné kytarové nebo klávesové exhibice nás nečekají. Ostatně Dylan to nikdy neměl rád a kdo s ním kdy hrál s tím musel počítat. Závěr patří opět foukací harmonice a rozechvívaným kytarovým tónům….

Domnívám se, že se album Infidels podařilo po všech stránkách. Možná to každý vědět nebude, ale když Dylan sestavoval pro album doprovodnou kapelu, byl nějakou dobu ve hře jako kytarista Billy Gibbons ze Z.Z. Top! Nakonec tenhle post získal Mick Taylor, protože si s Dylanem lépe lidsky sedli.
Kdo nemá Dylana rád, nebude mu chtít naslouchat ani tady, já jsem přesto přesvědčen, že album je zdařilé. Nebudu plýtvat hvězdičkami, ale myslím že čtyři jsou zcela zasloužené.