Dylan, Bob - Infidels (1983)

09.11.2011 Petr Gratias | #

Dlouhou dobu se v Americe tvrdilo, že americký hudební business „řídí“ tři židovské osobnosti a ovládají hudební trh. BARBARA STREISAND, FRANK ZAPPA a BOB DYLAN….
Podobná tvrzení nemám rád a tak se od nich vzdálím, nicméně jsem toho názoru, že Bob Dylan je génius, který je významnou součástí americké kultury, velmi vlivnou osobností a respektovaným synonymem pro folk, rock, blues, reggae…. a další nejmenované oblasti a jeho úspěch je nezopakovatelný.
Intelektuál, básník, spisovatel a „svědomí Ameriky“. Vychází z něho spousta písničkářů a interpretů a jeho skladby hrají rockové skupiny i trampové u táborových ohňů. Stal se legendou, ať se to komu nelíbí, nebo líbí – že občas má problémy s intonací a že jeho hlas je mečivý a nelibozvučný a jeho tvorba je taková nebo maková.
Vlastnit kompletní diskografii Boba Dylana bych skoro nazval šílenstvím, ale na druhé straně si myslím, že v každé dekádě natočil tak tři nebo čtyři významná alba, která by měla patřit do rockové sbírky jako příklad kvality dovedené do sympatického detailu. V osmdesátých letech je takovým albem pro mě Infidels….
Jeho doprovodnou skupinu tvoří známá hudební jména precizní kytarista z Dire Straits – Mark Knopfler, bývalý člen Bluesbreakers a Rolling Stones – Mick Taylor, osobitá reggae rytmika z Black Uhuru – Sly Dunbar a Robbie Shakespeare a klávesový hráč s Dire Straits Alan Clark. Na první pohled určitá záruka kvalitního hudebního složení a jak se povedlo samotné album?

JOKERMAN – čistý hudební sound. Hudební doprovod je poměrně subtilní a o to víc vynikne Dylanův zastřený hlas. Hlídá si intonaci a tak vnímáme erupce pocitů a perfektního frázování bez sledování nějakých dalších kritérií limitů jeho hlasů. Především je to krásně vystavěná melodická linka. Skladba je přehledná a čitelná od začátku do konce. Bicí takřka tikají a zdůrazňují lichou dobu, neútočí a nehrnou na nás nějaké vodopády breaků. Baskytara šlape jako metronom přesně a nijak nevyčnívá, Knopflerova kytara hraje opatrné vyhrávky, ale její přediva vnímáme velmi citlivě, stejně jako varhanní pozadí, které drží harmonii. Taylorova kytara se omezuje na drobné doprovody a Dylan zase vytahuje foukací harmoniku. Epický příběh s mnoha podobenstvími – to je celé album Infidels a z některých textů jde strach, s jakou jasnozřivostí Dylan vstupuje do reality a pojmenovává věci pravými jmény….

SWEETHEART LIKE YOU – výrazně zpomalíme. Máme zde procítěnou baladu. Bicí opět v tikavém poklidu a kytarové vyhrávky spíš kolorují zpívanou interpretaci a klavírní party znějí jako ozvěna ke kytarovým postupům. Skladba má v sobě jakýsi nepojmenovatelný smutek a obnažené pocity vložené do milostné písně jsou ryzí a nezkorumpovatelné. Dylan byl v dané době intimně spojen se zpěvačkou Clydie King, která má na albu drobný podíl. Doprovod ke skladbě v mnoha ohledech připomíná Dire Straits a možná by někoho napadlo, že „Dylan zpívá s Dire Straits“. Ne, je to jenom derivát hudby, která se krásně propojila. V mezihře zahraje krásné kytarové sólo Taylor. Je zpěvné, melodické a zbytečně nekomplikované a velmi dobře se sem hodí…..

NEIGHBORHOOD BULLY – úderné kytarové nástupy a máme to drsnější rockový počin, kde se bicí rozběhnou vpřed v přesných obrazcích a baskytara šlape v neuvěřitelně vyprecizovaných schématech a kytarové doprovody se švihem a přímočarou elegancí projíždí napříč melodickou strukturou. Moc dobrá skladba. Jednoduchá výrazem a výtečně interpretovaná Dylanem. Zpívá, deklamuje, recituje a výtečně frázuje. Má to výraz a přímý tah. Nejde o to hrát komplikovaně a složitě, ale jednoduše, úderně a přesto útočně. Tohle se tady daří hned v prvním plánu. Můžeme tančit, můžeme poslouchat a hledat skryté významy Dylanova zpívaného poselství. Simplicity of expression….

LICENCE TO KILL – výrazné zpomalení. Tématem zde máme závažný obsah, který je každému jasný. Nic pozitivního nás nečeká, třebaže Dylanův hlas je podezřele nasládlý, ale tohle nás nesmí mást, je to odvrácená strana obsahu skladby. Rok 1983 byl rokem řady světových válečných konfliktů a mocenského boje na Východě a Západě a také v zemích třetího světa. Tohle všechno dokázal Dylan reflektovat v textech a zde není důvod o tom pochybovat. Hudební doprovod je základní. Opisuje melodickou linku a tak varhany a jednoduchou rytmiku vnímáme jako podkres. Konmečně i foukací harmonika v závěru nám dává jenom příležitost k zamyšlení, než nám zase Dylan zazpívá další skladbu….

MAN OF PEACE – „Muž míru“ je parafrází na všechny mírotvorce, kteří se ohánějí lidskými právy, těmi nejšlechetnějšími úmysly a záměry a přesto jde jenom o moc, prachy a vlastní utajované ambice. „I vlk někdy přichází v rouše beránčím….“ Objevují se zde různé konotace z bible a můžeme si dosadit kdo je tím mužem míru už sami. Taylor a Knopfler hrají doprovodné party a nijak nevyčnívají, přesto se skladba zásadním způsobem odvíjí vpřed. Kytarové předivo Taylorovy kytary působí jako výšivka na bílém ubrusu a plazí se prostorem vpřed. Účinná a výtečně sehraná rytmická jednotka udržuje napětí po celou skladbu. Zdařilá záležitost na první poslech, kdo chce slyšet sdělení a kdo se chce ponořit do obsahu textu, musí se poprat s Dylanovou americkou angličtinou…..

UNION SUNDOWN – máme zde zase rychlejší přímočarý bigbít. Je úderný, zemitě drsný a využívá vlivu výrazného kytarového riffu, který prorůstá celou skladbou. Dylan výtečně frázuje a ve zpěvu slyším výpomoc Clydie King. Knopflerova a Taylorova kytara se zde krásně propojují a milovník přímého standardního rocku může být spokojen. Neděje se zde nic superprogresivního, ale Dylanův talent psát jasné a melodicky výrazné písně zde slaví úspěch. Účinně působí jeho hlas s mírným přezníváním, který se vznáší nad strojovou rytmikou bez kytar a kláves a tím se podmiňuje obsah písně. Náhle jsou všechny nástroje opět v pohybu a my vnímáme ten dravý spád melodického proudu až do cíle….

I AND I – opět tklivá baladická záležitost. Zase jako vystřižená z repertoáru Dire Straits. Zdůrazňovaná druhá doba na buben mi sice nelahodí (osmdesátá léta jsou tím typická), ale tady nejsou bicí v prvním plánu a tak spíš vnímám klavírní proměny a kytarové spojnice. Sobectví a egoismus v prvním plánu a Dylan opět pojmenovává nelichotivé věci nekompromisním způsobem a donutí nás číst mezi řádky. Docela tajemně působí občasné zašumění mezi instrumentací. Opakující se schéma zní v nekonečném doznívání skoro minimalisticky….

DON´T FALL APART ON ME TONIGHT – Sly Dunbar hraje stejný doprovodný model na svou baterii a neodchýlí se od svého pojetí ani tady. Vnímám Taylorův bottleneck přejíždějící přes jeho struny, jako kdysi v Rolling Stones a máme tady další niternou zpověď, která stojí na osobité Dylanově interpretaci. Dokáže přitlačit na hlasivky, ale i přitlumit svůj hlas do téměř naříkavé polohy a souzní s jeho obsahem. Není prostě nad to, když si dokáže autor své myšlenky sám zhmotnit, vyzpívat a sdělit. O věrohodnosti pak není pochyb. Instrumentálně se hudebníci drží v pozadí a žádné kytarové nebo klávesové exhibice nás nečekají. Ostatně Dylan to nikdy neměl rád a kdo s ním kdy hrál s tím musel počítat. Závěr patří opět foukací harmonice a rozechvívaným kytarovým tónům….

Domnívám se, že se album Infidels podařilo po všech stránkách. Možná to každý vědět nebude, ale když Dylan sestavoval pro album doprovodnou kapelu, byl nějakou dobu ve hře jako kytarista Billy Gibbons ze Z.Z. Top! Nakonec tenhle post získal Mick Taylor, protože si s Dylanem lépe lidsky sedli.
Kdo nemá Dylana rád, nebude mu chtít naslouchat ani tady, já jsem přesto přesvědčen, že album je zdařilé. Nebudu plýtvat hvězdičkami, ale myslím že čtyři jsou zcela zasloužené.



reagovat

Petr_70 @ 09.11.2011 19:13:07
S velkým potěšením jsem si přečetl recenzi na jedno z mých nejoblíbenějších Dylanových alb. Infidels je zcela nepochybně nejlepším Dylanovým albem osmdesátých let. Nejsem žádný Dylanolog, ale když tak nad tím přemýšlím, více se mi líbí asi už jen Blood on the Tracks.
Co víc dodat k recenzi? Vyzdvihl bych jedinou věc kterou Petr nenapsal - Nádhernou skladbu
Sweetheart Like You uzavírá Mark Knopfler kytarovým sólem, které je pro mě jedním z vrcholů kytarové lyriky. Mistr kytarista tady opět opět dokazuje svůj smysl pro přesný tón a melodickou improvizaci.

Zdeněk @ 09.11.2011 19:59:31
Tohle album jsem poprvé slyšel asi v roce 1984 na polském rádiu a hned mne chytlo.Následující rok jsem ho koupil v Jugoslávii. Dnes přehrávám z CD. Jedno z nejlepších Mistrových alb. Já bych dal plný počet.

PaloM @ 09.11.2011 20:21:46
No páni, nepotešili ste ma. Rýchlo som pozrel do mojej zbierky Dylana, je tam 18 CD a Infidels nie. Z 80. rokov mám len Oh Mercy, tak by som mal doplniť dekádu aspoň o recenzovaný titul :-) No, ďalšia investícia na obzore.
Ako pozerám na diskografiu Dylana tu, tak podľa môjho vkusu, dekády a počty významných oficiálnych albumov sú takéto:
60.-te 10
70.-te 5
80.-te 3
90.-te 3
21.st. 3

Libor @ 10.11.2011 05:20:48
Tak já jsem na tom přesně opačně, než PaloM. Jediné CD, které jsem si od Dylana nechal, je právě Infidels.
Od r. 1984, kdy jsem se k němu dostal, je stále mým nejoblíbenějším mistrovým dílem. Dal bych 5 hvězd.

Jarda P @ 10.11.2011 06:25:15
Jelikož nejsem velkým příznivcem Dylana, vyřešil jsem to tak, že jsem si udělal na minidisc výběr z jeho tvorby. Jen Infidels mám celé, což dokazuje jeho vyjímečnost. Velkou měrou k tomu přispěla rytmika s Aynsley Dunbarem a Robbie Shakespearem a Mark Knopfler a Mick Taylor na kytary.

Progjar @ 10.11.2011 11:26:22
Dylana pocuvam, ale mam od neho len CD Hard Rain a Empire Burlesque. O tomto som ani nevedel, zostava kapely je excelentna.
Odkedy som na progboarde, tak davam dokopy nakupny zoznam toho, co by som chcel. Tento zoznam rastie rychlejsie ako grecky a taliansky dlh. Ak to zisti manzelka, tak to neukecam. Ale nevadi, v najhorsom pojdem brigadovat.

Petr Gratias @ 10.11.2011 14:49:04
Zdravím všechny diskutující.....
Pokud bych mohl vstoupit do debat na téma Dylanovy tvorby (a nebude to vnímáno jako nějaké usměrňování nebo naučné mentorování), asi bych doporučil těm, kdo chtěji mít nějakého Dylana doma a vyhnout se nějakým Greatest Hits a More Greatest Hits tato alba:

THE FREEWHEELIN´BOB DYLAN
HIGHWAY 61 REVISITED
BLONDE ON BLONDE
NEW MORNING
BLOOD ON THE TRACKS
DESIRE
INFIDELS
OH MERCY
GOOD AS I BEEN TO YOU
LOVE AND THEFT
MODERN TIMES

Jako takový vzorek široké Dylanovy produkce. O těchto albech jsem přesvědčen, že mají velkou výpovědní sílu a dají se poslouchat stále.
Mladá generace Dylana buď nezná, anebo je to pro ně už dnes "sedmdesátiletý dědek", který už jim nemá co říct.
Kdo poslouchá Erasure, Modern Talking nebo Eminema, tak ten se bude "nudit".
Dylan je ale mýtus a bez něho by hudební scéna byla hodně neúplná. Samozřejmě zde nejde o preciznost zpěvu, hudební výkony muzikantů jsou poctivé a umělecky přesvědčivé, i když asi pro mnohé málo výrazné a razantní. Kdo chce o Dylanovi vědět víc, kniha jeho textů (překladů) písní je dostatečně vyčerpávající, aby si člověk udělal představu o jeho mimořádnosti, vizionářství, básnivosti a obrazotvornosti. Prodává se u nás - bohužel není levná, ale je to trvalá hodnota....
Zdravím!

OHNOTHIMAGEN @ 10.11.2011 15:21:11
Zajímalo by mě, jak by album dopadlo, kdyby je produkoval Frank Zappa, jak měl Dylan původně v plánu.

"Infidels" jsou solidním počinem, nicméně "Oh Mercy" je ještě o chlup lepší. Nejlepší Dylan v 80s ovšem zazněl na prvním albu Traveling Wilburys.

K zmíněné doporučené tvorbě by dylanomaniak s cca 150 tituly ve sbírce (oficiální tvorba komplet) ještě připojil:
John Wesley Harding (1967)
Slow Train Coming (1979)
World Gone Wrong (1993)
Time Out of Mind (1997)
a bez výjimky všechny The Bootleg Series (vydávané od roku 1991)

PaloM @ 10.11.2011 16:14:05
Petr Gratias:
tie všetky CD mám, takže musím s tebou súhlasiť. Je to výborná zostava, ak sa niekto dá na spoznávanie Dylana. Ak by bol záujem, vedel by som odporúčať zo tri základné DVD. Záleží, či sa ešte dnes nájdu ľudia, ktorí by chceli len folkového alebo len "elektrického" Dylana - dúfam, že nie.
Cena v našich e-shopoch je 5 až 7 € za CD.

OHNOTHIMAGEN - bootlegy sú fakt výborné, konečne sú v dôstojnej zvukovej úprave.
Aby nedošlo k omylu, že som extra fanúšik :-)
Som len pokorný a málo znalý poslucháč Boba, nerozumiem drvivej väčšine jeho textov, ale aj samotná hudba mi dáva veľa.

Petr Gratias @ 10.11.2011 17:35:02
Zdravím OHNOTHIMAGENA....
Ano, o plánované spolupráci Boba Dylana a Franka Zappy vím také. Hodně mě to tehdy překvapilo.
Tak odlišné hudební póly ve spolupráci by musely zákonitě vyvolat odezvu. Nakonec k tomu nedošlo. Kdoví, jak by se Zappův producentský podíl na Infidels promítl (?!)
Osobně si myslím, že nejlepší Dylanovo album je Oh, Mercy. To je mimořádné album už od první skladby. Nový sound, nové pojetí, nic co by Dylan dělal už předtím...
Taky je o něm známo, že striktně odmítal elektroniku a použití synthesizerů a bránil se nějaké trendovosti - to mi přišlo hodně sympatické, že nepodlehl diktátu osmdesátých let a udržel si svoji identitu....

Zdravím i PalaM... tak jsme se shodli na tom seznamu dylanovských výkladních alb.... Chvíli jsem váhal nad Nashville Skyline, ale osobně k němu nemám vyhraněný názor - je to hodně countryové album, třebaže jiné než John Wesley Harding... Dylanův hlas zde zní hodně zvláštně, ale je zde i zajímavá místy možná až mysteriózní atmosféra (Lay Lady Lay) a líbilo se i George Harrisonovi, který se v dané době vyznal ke svému vztahu ke country, ovlivněn pobytem v oblasti Woodstocku společně s Bandem... Ale to country nedeklaroval v takové formě jako třeba Ringo Starr na Beacoups Of Blues..... (naštěstí).

OHNOTHIMAGEN @ 10.11.2011 19:28:17
Tak co jsem slyšel nebo četl, Frank na Bobovu žádost reagoval momentálním nápadem, že základy by se měly natočit na Zappou tehdy obsluhovaný Synclavier a Bob by pak přes ně měl nazpívat texty a dofoukat harmoniku. Taková věc se čte hezky a docela si to dovedu i představit, protože mně se Frankovy desky se Synclavierem líbí.

Mrzí mě, že se na finální verzi "Infidels" nedostaly skvosty typu "Blind Willie McTell", "Tell Me", "Foot of Pride", "Lord Protect My Child" a "Someone's Got a Hold of My Heart". Ještě že vyšly alespoň na zmíněných "Bootleg Series".

Dylan se ale syntíkům během své kariéry nevyhnul - bohužel právě kvůli hrůzostrašnému osmdesátkovému zvuku si mě "Empire Burlesque" nebo "Knocked Out Loaded" nikdy nezískaly a nezískají.

Z jiného důvodu nemám rád oficiální verzi "Blood on the Tracks" s těmi mělkými kapelovými aranžmá z prosincových nahrávání v Minneapolis. Stokrát lepší mi přijdou původní zářijové snímky z NYC, kde jsou písničky s jinými texty a především střídmým provedením (kytara, basa, foukačka, maximálně ještě varhany).

Do výkladních alb bych přidal možná i "Nashville Skyline", "Planet Waves" a "Street-Legal" - všechny tři především hudebně z Dylanovy tvorby natolik vybočují, že by se s nimi posluchač určitě měl seznámit. "Planetární vlny" jsem žral od prvního okamžiku, k "Street-Legal" jsem se propracoval až po letech a jsem jím naprosto unešen, a některé písničky z prvního jmenovaného (vyjma profláklejších věcí typu "Lay Lady Lay" a "I Threw It All Away") mě uvádějí do vytržení v poslední době (poslední trojice písniček).

Jo, a ještě koncertní album "Hard Rain". Nářez.

Jinak zájemcům doporučuji i spoustu bootlegů (studiové outtakes nebo koncertní záznamy), např.:
Dimestore Medicine (1965-1966)
Blood on the Tapes (9/1974)
Contract with the Lord (12/1979)
Outfidel Intakes (4-5/1983)
The Naked Empire (7/1984-4/1985)
True Confessions for Carol (2/1986 - turné s Tomem Pettym)
9CD The Genuine Never Ending Tour Covers Collection (1988-2000)
Supper Club (11/1993)
Completely Unplugged (11/1994 - mnohem lepší než ofic verze)

Petr Gratias @ 10.11.2011 22:08:27
Díky OHNOTHIMAGENE za zajímavé a vyčerpávající informace...

Petr_70 @ 11.11.2011 08:17:31
Možná to u některých bude vyvolávat úsměv na rtech, ale já bych do toho výčtu zásadních Dylanových desek (se kterým jinak zcela souhlasím)) neváhal zařadit i "Pat Garrett & Billy the Kid", což byl soundtrack ke stejnojmennému filmu, ve kterém si Dylan i zahrál. Je to jeden z mála soundtracků, které můžu poslouchat i bez toho, že mi u toho běží filmový děj.. Pro svoji přístupnost dobře poslouží i na seznámení s Dylanem a to nejen kvůli notoricky známé ""Knockin' on Heaven's Door"...

Navzdory všeobecnému mínění o tom, že je Oh Mercy nejlepší Dylanův počin 80-tých let, se mi Infidels líbí víc. Oh Mercy vůbec není špatná deska, která se bezpečně vejde do jeho "top ten" alb, ale něco mi na ní prostě chybí...

Pro mne je vrcholem jeho tvorby "Blood on the Tracks". A vrcholem nejen jeho, ale i stylu zvaného folk-rock.

Petr Gratias @ 11.11.2011 08:39:08
Zdravím Petra-70....
Mám velkou slabost pro westernovou tematiku a ujíždím na ní od dětství (navzdory tomu, že nejsem kovbojsky spojen s country českého typu), takže
Pat Garrett And The Billy The Kid je skvělá věc, ale beru to jako soundtrack. Hudba se podřizovala filmovému tématu a schématu...
Pro mě je obecně úplně nejlepší album od Dylana
BLONDE ON BLONDE.
Samozřejmě každý může mít jiný vkus.
Přiznám se, že mě např.Dylanovy námluvy s reggae koncem sedmdesátých let neoslovily.
Na rozdíl od blues reggae necítím.....

OHNOTHIMAGEN @ 11.11.2011 08:50:38
U mě jsou na špici tři desky - žádnou z nich nemůžu upřednostnit před těmi dalšími.
Blonde on Blonde
John Wesley Harding
Desire

Petr_70 @ 11.11.2011 10:08:41
Děkuji pánové za reakce...
Já se vám s jistou dávkou studu musím přiznat, že Dylanovy "šedesátky" nemám moc naposlouchané. Musím to minimálně v případě "Blonde on Blonde" a "John Wesley Harding" velmi brzy napravit.
Na svoji malou obhajobu musím nicméně poznamenat, že - pravděpodobně narozdíl od vás - jsem v šedesátých letech ještě nebyl na světě, tudíž mne hodně věcí úspěšně minulo...
Na druhou stranu jak jsem poznamenal výše, zase tak velkým dylanistou nejsem a jsem skoro přesvědčen že ortodoxní dylanisté tuhle recenzovanou desku (Infidels) asi odzívli. Ale to nám jistě nijak nevadí, není-liž pravda?

OHNOTHIMAGEN:
Desire je vynikající album. To je mimo jakoukoli pochybnost..

Petr Gratias @ 11.11.2011 10:28:01
Když už jsme u těch "šedesátek" - doporučuji HIGHWAY 61 REVISITED - to je hodně zlomové album, kde je řada dost silných věcí, včetně legendární Like A Rolling Stone nebo Ballad Of Thin Man....
Hraje tam kytarista Michael Bloomfield a varhaník Al Kooper.... alespoň pro mne krásný návrat do minulosti.

OHNOTHIMAGEN @ 11.11.2011 11:25:18
Petr_70: Já jsem ročník 1980.

Ony stojí za poslech všechny Dylanovy desky. U "Self Portrait", "Knocked Out Loaded", "Down in the Groove" nebo "Dylan & The Dead" mě sice občas omejvají, ale i tak :-)

Petr_70 @ 11.11.2011 13:53:10
OHNOTHIMAGEN:
Tak to se omlouvám a jedním dechem musím dodat, že s ohledem na věk klobouk dolů před tvými znalostmi..

Ještě jen krátkou poznámku:
Padla tady zmínka o albu "Street Legal". Ano, ta deska je opravdu výborná, ale jedna věc tam ční nad ostatními velmi vysoko - "Señor (Tales of Yankee Power)". Po stránce hudebních aranží jedna z nejlepších písní, kterou Dylan imho vůbec napsal.
Moc pěkná je i cover verze od Roberta Křesťana, ale Dylanův originál je jedinečný a nenapodobitený..

OHNOTHIMAGEN @ 11.11.2011 15:09:56
Ale jakýpak klobouk dolů, jaképak znalosti. Když je někdo do něčeho zažraný, tak se věnuje jenom tomu a utíká mu spousta něčeho jiného okolo. Já takhle od jedenácti žeru a studuju Beatles, od třinácti Dylana a od čtrnácti Stouny :-)

"Street-Legal" jsem dnes sjel v práci asi pětkrát za sebou. Tam není ani jedna písnička špatná, mně se nejvíc líbí "Changing of the Guards", "Is Your Love in Vain?" a "Where Are You Tonight?"...

PaloM @ 11.11.2011 15:31:46
Dnes som objednal CD Infidels, >> odkaz Vďaka za inšpiráciu a aj za pekné čítanie v reakciách.

OHNOTHIMAGEN @ 11.11.2011 15:36:54
Jinak Bobovi se v roce 1984 podařila výtečná live interpretace "Jokermana", a sice v Show Davida Lettermana. Lepší než alternativní verze z bootlegů, lepší než oficiálně vydaný originál.

Sice zazpíval o pár slok méně a na konci sáhl po špatné harmonice, ale i tak je to energické a prostě nádherné ztvárnění.

>> odkaz

Petr_70 @ 11.11.2011 15:51:03
... a to je právě hodno obdivu - já jsem v jedenácti letech byl zažraný do AC/DC. K progrocku, fusion, blues a jazzu jsem se dostal až mezi šestnáctým a sedmnáctým rockem a to ještě díky jednomu člověku, který mi "otevřel oči"...

Ze "Street Legal" se mi ještě vybavuje zmíněná "Changing Of The Guards" - přijde mi docela dost "springsteenovská", ale pěkná na poslech..

btw: docela hezké povídání a Dylanovi (a dalších) je na těchto stránkách:
>> odkaz