Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 15.01.2016

Vzpomínám si ještě dobře, jak jsem jako metalový puberťák tuhle desku slyšel poprvé. Už mezi prvními poslechy mě dokonale pohltila a ohromila a na jejím postavení se nezměnilo nic dodnes. Právem patří mezi nejvíce citované vzory black- a paganmetalových souborů z celého univerza.

Odens Ride Over Nordland - ržání koní, táhlé klávesové tóny, bouře, pak konečně akustická kytara, dokonalé stupňování napětí. Už tenhle vstup jsem si zamiloval, o tom, co se bude odehrávat, vypovídá mnoho. A Fine Day to Die - parádně zasekávaný riff přejde v nádherně valivou jízdu s mocným Quorthonovým zpěvořevem a krátkými úsečnými sóly v pozadí. Tohle je dokonalý černý hymnus, jehož kouzlo a atmosféru se (marně!) snaží napodobit tisíce spolků, takový dokonalý požár ale ne a ne zapálit. Dokonalé prolnutí syrových hradeb a akustik. Jeho důstojnou verzi nabídli Emperor na tributním albu této kapely. The Golden Walls of Heaven je surový energetický nápor hned od počátku s divokými sólovými výstřelky, celá jednotka nabírá absolutně zabijácké tempo, do kterého stíhá Quorthon svým řevem stínat hrdla. Protipól skladby předchozí, Bathory ve své surové podobě až do závěru... Pace ´till Death startuje mocný temný riff, ještě páchnoucí prastarým thrash metalem, pak ale startuje další vyhlazovací jízda - neuvěřitelný energetický potenciál nemá kam uniknout, a tak se obětí stanete vy. Holocaust začíná dalšími sekanými riffy, za které by se nestyděla ani stará Metallica, pak ale přichází další poctivá černá jízda, i když ne tak vypjatá, jako dvě předchozí skladby, vyplouvají tu z tvrdého krunýře i melodické sólové ornamenty. For All Those Who Died je jednou z nejzásadnějších skladeb Bathory, hned se rozběhne rytmikou parádně podpořený dynamický riff, který z hlavy jen tak nevyženete, a Quorthon do toho sekunduje zlověstným přednesem a všechna ničivá síla se uvolní v refrénu. Dokonalá záležitost! Opět starothrashový úvod obstarává Dies Irae, jinak je tahle skladba ve znamení zběsilosti, vše je utrženo z řetězu a Quorthon jen tak tak stíhá pálit slova. Druhá půle je důraznější, hymničtější podobou černého kovu a Quorthonův hlas je až chorobně hrubý. Vše se už připravuje k jedné z největších hymen nejen Bathory, ale i celého metalového bojiště - Blood Fire Death. Jen tato tři slova bohatě postačují k popisu. Důkladně procítěný akustický úvod přechází do riffů, vznikajících jednou za věky a všechno se spojuje v dokonalý hymnický monolit s dokonale padnoucí, i když jednoduchou rytmikou, a vše ovládajícím Quorthonově poselství smrti. Když jsem tohle slyšel poprvé, nebyl jsem ze sebe schopen vypravit nic, a ten pocit mám vlastně dodnes. Nezničitelnou jízdu odlehčují akustické vsuvky a výrazně sekané motivy v refrénu. Způsob, jakým je tahle věc pospojovaná a jak plyne až do konce, je pro mě nepochopitelný a geniální. Smekám všechny klobouky... klasické outro a všemu je konec.

Bathory jsou moji srdeční záležitostí a tak je při hodnocení jejich hudebních monolitů obtížné být nějak objektivní. Tahle deska vzhledem k masívnímu vlivu a dokonalému obsahu, spojení síly a hymničnosti, nemůže dostat jiný než plný počet. Snad si je mistr Quorthon ve Valhalle užije...