Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 22.11.2012

Třetí sólové album kytarového virtuosa Al DiMeoly prostě doma nelze nemít a tak logicky přistálo i v mé sbírce po předešlých svou vynikajících opusech, které nám tenhle superkytarista a skladatel nadělil po odchodu z rozjetého rychlíku Return To Forever…. Album jsem dostal ještě koncem sedmdesátých let jako dárek a korunoval tak úspěšné trio prvních třech sólových alb, která jsem s jeho jménem získal do své sbírky a uvědomil si marnost jakéhokoliv kytarového počínání mé vlastní osoby a vyrovnal jsem se s tím, že raději zůstanu písničkářem. Casino je prostě další famózní záležitost pro poslech….

EGYPTIAN DANZA – sférický úvod meditativních varhan se postará o úvodní intro. Název jakoby napovídal, že se ponoříme do nějaké egyptské mytologie, ale další vývoj situace nás přenese ze světa mýtu, archeologie, pyramid a sarkofágů do světa svištivých tónů a nezastavitelných rytmů. Hned nato se totiž před námi rozběhne fantasticky členěný a kombinovaný rytmický běh, s řadou rozsekaných rytmických frází, kterou jsou oříškem nejen pro bubeníka, ale i pro kytaristu, ovšem nikoliv pro Steve Gadda a Al DiMeolu. Po rychlých honičkách do hudby vstoupí jakoby maureské (arabské) prvky se zajímavou stupnicí, která se dynamicky velmi precizně odvíjí ve stále divočejších a rychlejších rytmech a já před očima vidím smyslnou tanečnici (zbavenou čádoru), jak podle rytmů předvádí svoje taneční kreace.
Baskytarisza Anthony Jackson stejně jako hráč na keyboards Barry Miles a hráč na percussion jsou už delší dobu členové DiMeolovy hudební kumpanie a jejich souhra opravdu omračuje lavinovitými rytmy a tříštivými tóny s jasným soundem. Bravo bravissimo, chce se mě zvolat v etnicky původním jazyce rodiny DiMeolů……

CHASIN THE VOODOO – voodoo vzrušovalo Hendrixe, Rolling Stones, Marleyho a další a další kumštýře v hudební sféře. Také DiMeola vstoupil n a tuhle rozhoupanou půdu. Divoké percussion v santanovském polyrytmické členění a vypilované basy jsou předobrazem další ďábelské jízdy. Mocné klávesové téma a syrový kytarový nástup je střídán fantasticky přesnou superrychlou hrou po hmatníku pražců v přitlumených vibracích. Nejsme ale na akademické půdě, máme zde nádherné odstínění jednotlivých dynamických pasáží a dovedu si představit, kolik práce musela dát finalizace i tak profesionálně sestavenému týmu jakým se DiMeola obklopil. V jeho raketových erupcích občas zapracuje phaser, který prohloubí barvu tónů v plastickém znění. Vyťukávané tóny na Moog synthesizer připomínají rej divokých sršňů a famózní rytmické vedení vás pohltí jako dravý maelström…

DARK EYE TANGO – lehce potemnělý začátek v sametovém odstínu elegantně znějící hudby s výtečně ohýbanými tóny. Velmi procítěná hra na elektrickou kytaru s přizvukujícím elektrickým pianem Fender-Rhodes a elektrickými smyčci dodávají lehce melancholickou náladu. Moje obrazotvornost mi nabídne latinskoamerické stmívání někde v mexickém Durangu a kolem mě se točí vilné seňority, což latinizující samba v jazzrockovém kabátě krásně dokresluje. Tam kam Santana už odmítl vstoupit pro přílišnou překomplikovanost v obavách ztráty publika, DiMeola nastoupí s velkou vehemencí a s fantastickou lehkostí a graciézností vytváří barevné impresivní obrazy, jimž porozumět díky poslechu hudby pro mě není až tak složité, jak by se snad na první pohled či poslech dalo zdát.

SEÑOR MOUSE – fantasticky vrstvené rytmické linky bicích a percussion vytvářejí základní stavební kámen skladbě. Ano, tohle je latina jako zvon. Nádherné rytmické záseky, nepatrná zpožďování a zrychlování jsou stále pod kontrolou. Harmonické přeskoky a jednotlivé frázování je dovedeno do odzbrojující dokonalosti souhry kytary, elektrického piana, synthesizeru, basů a rytmiky. DiMeola ovšem není hudební samožer, ale poskytuje prostor i pro ostatní prezentaci přítomných a tady si tuto okolnost zřetelěn uvědomuji. Vrací se ovšem ve výtečně vypilovaném riffu, který do skladby vnáší zjemnělou davovost a prudké erupce. Skladbu napsal jeho dřívější šéf z Return To Forever – Chick Corea – ovšem DiMeolově pojetí kompozice získala další rozměr. Jsem unešen z čistých přitlumených tónů po pražcích a neuvěřitelný rychlý melodický výbuch sázející nespočitatelné množství tónů. Ne-li nejlepší, určitě jedna z formálně nejsložitějších skladeb na albu.

FANTASIA SUITE FOR TWO GUITARS – prostor pro akustickou kytaru je očekáván a tak se posluchač dočká. Je tohle flamenco, argentinské tango? Neodbažuji se přijít věci na kloub. Ostatně je to myslím zbytečné. Takhle dokáže zahrát jen pár lidí na světě. Paco de Lucía, Egberto Gismonti, John McLaughlin…. a Al DiMeola. Výtečně nahrané a zahrané party pro akustické kytary a lehce kolorující percussion. Úžasně svébytná melodicky osvobozující hudba jako zurčící pramen čisté vody, s křišťálovými flažolety. Jsem prostě unešen a to ještě pro prokreslení vstoupí do hry kastaněty, které nám tu latinskou atmosféru přímo postaví před sebe. Nádherný příklad kytarového mistrovství jedinečného kalibru přesahující mnohdy hranice vnímání, ale zcela evidentně nositel jedinečné estetiky.

CASINO – závěrečná skladba se vrací opět do jazzrockového pole. Důraznější pojetí rytmických členění a bleskových tónových výměn s perlením elektrického piana, svazujících varhan Yamaha a opět ta polyrytmická členění bicích a percussion. Pro mě méně známým hráčem je na albu další hráč na percusssion Eddie Colon, který rozviřuje rytmické eskapády na paličkami na timbales, ale i kulometné přechody na Roto Toms… DiMeola neváhá vložit občasné hraní v oktávách ve stylu Wese Montgomeryho, ale setrvává především na vyťukávaných tónech a ohýbaných vibracích bzučivé smršti. Nejsou zde agresivní nálety jako na začátku, ale příjemně zde perlí tóny Fender-Rhodes piana. Závěr mi připadá tak trochu podle pravidel kompozičních zvyklostí spojení moderního jazzu s articifiální hudbou, co které se svou emocionalitou vklínila hudební latina a závěr zvolna odeznívá…..

Mezi DiMeolovými alby je těžké hledat jeho albovou vlajkovou loď. Alba, která od tohoho superhráče znám jsou vzácně instrumentálně, autorsky, aranžérsky a dynamicky vyrovnána a tak mezi nimi hledat to nej nej nej mi připadá jako marný pokus.
Řeší to jedině pět hvězdiček.