Di Meola, Al - Casino (1978)

07.03.2017 horyna | #

Po mém úvodním seznámení se s produkcí Ala Di Meoly prostřednictvím desky Elegant Gypsy jsem okamžitě začal pátrat po jejím nejbližším příbuzném a zcela logicky jsem svůj pohled upřel na o rok mladší album s názvem Casino. Je přímým pokračovatelem předchozích nahrávek a vysoce umělecky a přirozeně rozvíjí mistrnou formuli dalšími suverénně vystavěnými kousky Alova repertoáru.

Fantaskní klávesový úvod otevírající skladbu Egyptian Danza dokonale navodí atmosféru starých civilizací nilských Ptolemaiovců, ovšem Alův kytarový vpád zdůrazní především jazzové kreace v rychlém sledu střídajících se rytmů a tónových změn. Zhruba ve třetině nabere píseň nádech argentinských prérií, osazených původním obyvatelstvem, a jižanský (španělský) kolorit rychle přemosťuje nové kytaristovy vize prostřednictvím svižných běhů prstů po hmatníku jeho kytary. Ke slovu přichází i klávesová mezihra, ovšem naše vyšponované napětí stále udržuje měnící se hra bubeníka Steve Gadda.

Takto by se dala rozpitvávat každá skladba, ale to je naprosto zbytečné, toto není čtenářský kroužek, ale poslechový - a tak mnohem větší odměnou budiž hudba, kterou mezi nás Meola rozšiřoval a rozšiřuje po dobu své plodné kariéry.
reagovat

bullb @ 07.03.2017 09:09:22
Na rozdiel od Chicka Coreu je Di Meola viac zaťažený na tzv. latino. Priznávam, pre mňa je to silná porcia, na ktorú nemám vždy chuť. Už nehovoriac o tom, že na album zaradil skladbu Seňor Mouse. Asi dohoda s Chickom (propagácia ???), alebo nedostatok nápadov ?
Je to nepodstatné. U mňa platí, že skvelá technika môže aj nudiť. No a keďže Al Di Meola tu nemá toho, kto by ho troška "brzdil", Casino ako celok je monotónne.
Snáď aj preto je podľa mňa maestro Chick Corea príkladom, kde dokáže rozmetať zostavu muzikantov a nahrá album, ktoré je aranžérsky a autorsky zaujímavé.

Zdeněk @ 07.03.2017 17:12:08
Ne,že by Casino byla špatná deska ale kdo chce poznat opravdu nejlepší tvorbu Al Di Meoly ať si pustí alba
Pursuit Of Radical History, The Infinite Desire nebo nejnovější Elysium. To jsou ty pravé vrcholy tohoto kytaristy.

Petr_70 @ 07.03.2017 22:18:16
Když už je řeč o vrcholech tohoto skvělého kytaristy a muzikanta, tak za mne rozhodně Electric Rendezvous.

horyna @ 08.03.2017 06:53:12
Páni, díky za reakce a když už je řeč o "té nejlepší desce od Meolíka", PaloM se tu už zmiňoval o (akordeonové)Pursuit... a tak mi nedalo si ji na netu neposlechnout plus Elysium. Určitě pěkná hudba, ale chyběli mi tam bicí, až příliš se vše točí okolo Alovi kytary. Neříkám že je to na škodu, jen jelikož s ním teprve začínám, přijde mi zajímavější komplexnější hudební pojetí které vyznával na začátku kariéry.

stargazer @ 16.08.2020 14:22:47
Casino a album Elegant Gypsy bych doporučil každému, kdo by chtěl začít s poslechem Al Di Meoly a jeho tvorby. Nemá cenu nic psát, to se musí slyšet.

bullb @ 17.08.2020 06:21:21
stargazer: len tak ďalej, jazzrock (alebo fusion) má veľa zákutí na objavovanie. Napríklad Weather Report.

22.11.2012 Petr Gratias | #

Třetí sólové album kytarového virtuosa Al DiMeoly prostě doma nelze nemít a tak logicky přistálo i v mé sbírce po předešlých svou vynikajících opusech, které nám tenhle superkytarista a skladatel nadělil po odchodu z rozjetého rychlíku Return To Forever…. Album jsem dostal ještě koncem sedmdesátých let jako dárek a korunoval tak úspěšné trio prvních třech sólových alb, která jsem s jeho jménem získal do své sbírky a uvědomil si marnost jakéhokoliv kytarového počínání mé vlastní osoby a vyrovnal jsem se s tím, že raději zůstanu písničkářem. Casino je prostě další famózní záležitost pro poslech….

EGYPTIAN DANZA – sférický úvod meditativních varhan se postará o úvodní intro. Název jakoby napovídal, že se ponoříme do nějaké egyptské mytologie, ale další vývoj situace nás přenese ze světa mýtu, archeologie, pyramid a sarkofágů do světa svištivých tónů a nezastavitelných rytmů. Hned nato se totiž před námi rozběhne fantasticky členěný a kombinovaný rytmický běh, s řadou rozsekaných rytmických frází, kterou jsou oříškem nejen pro bubeníka, ale i pro kytaristu, ovšem nikoliv pro Steve Gadda a Al DiMeolu. Po rychlých honičkách do hudby vstoupí jakoby maureské (arabské) prvky se zajímavou stupnicí, která se dynamicky velmi precizně odvíjí ve stále divočejších a rychlejších rytmech a já před očima vidím smyslnou tanečnici (zbavenou čádoru), jak podle rytmů předvádí svoje taneční kreace.
Baskytarisza Anthony Jackson stejně jako hráč na keyboards Barry Miles a hráč na percussion jsou už delší dobu členové DiMeolovy hudební kumpanie a jejich souhra opravdu omračuje lavinovitými rytmy a tříštivými tóny s jasným soundem. Bravo bravissimo, chce se mě zvolat v etnicky původním jazyce rodiny DiMeolů……

CHASIN THE VOODOO – voodoo vzrušovalo Hendrixe, Rolling Stones, Marleyho a další a další kumštýře v hudební sféře. Také DiMeola vstoupil n a tuhle rozhoupanou půdu. Divoké percussion v santanovském polyrytmické členění a vypilované basy jsou předobrazem další ďábelské jízdy. Mocné klávesové téma a syrový kytarový nástup je střídán fantasticky přesnou superrychlou hrou po hmatníku pražců v přitlumených vibracích. Nejsme ale na akademické půdě, máme zde nádherné odstínění jednotlivých dynamických pasáží a dovedu si představit, kolik práce musela dát finalizace i tak profesionálně sestavenému týmu jakým se DiMeola obklopil. V jeho raketových erupcích občas zapracuje phaser, který prohloubí barvu tónů v plastickém znění. Vyťukávané tóny na Moog synthesizer připomínají rej divokých sršňů a famózní rytmické vedení vás pohltí jako dravý maelström…

DARK EYE TANGO – lehce potemnělý začátek v sametovém odstínu elegantně znějící hudby s výtečně ohýbanými tóny. Velmi procítěná hra na elektrickou kytaru s přizvukujícím elektrickým pianem Fender-Rhodes a elektrickými smyčci dodávají lehce melancholickou náladu. Moje obrazotvornost mi nabídne latinskoamerické stmívání někde v mexickém Durangu a kolem mě se točí vilné seňority, což latinizující samba v jazzrockovém kabátě krásně dokresluje. Tam kam Santana už odmítl vstoupit pro přílišnou překomplikovanost v obavách ztráty publika, DiMeola nastoupí s velkou vehemencí a s fantastickou lehkostí a graciézností vytváří barevné impresivní obrazy, jimž porozumět díky poslechu hudby pro mě není až tak složité, jak by se snad na první pohled či poslech dalo zdát.

SEÑOR MOUSE – fantasticky vrstvené rytmické linky bicích a percussion vytvářejí základní stavební kámen skladbě. Ano, tohle je latina jako zvon. Nádherné rytmické záseky, nepatrná zpožďování a zrychlování jsou stále pod kontrolou. Harmonické přeskoky a jednotlivé frázování je dovedeno do odzbrojující dokonalosti souhry kytary, elektrického piana, synthesizeru, basů a rytmiky. DiMeola ovšem není hudební samožer, ale poskytuje prostor i pro ostatní prezentaci přítomných a tady si tuto okolnost zřetelěn uvědomuji. Vrací se ovšem ve výtečně vypilovaném riffu, který do skladby vnáší zjemnělou davovost a prudké erupce. Skladbu napsal jeho dřívější šéf z Return To Forever – Chick Corea – ovšem DiMeolově pojetí kompozice získala další rozměr. Jsem unešen z čistých přitlumených tónů po pražcích a neuvěřitelný rychlý melodický výbuch sázející nespočitatelné množství tónů. Ne-li nejlepší, určitě jedna z formálně nejsložitějších skladeb na albu.

FANTASIA SUITE FOR TWO GUITARS – prostor pro akustickou kytaru je očekáván a tak se posluchač dočká. Je tohle flamenco, argentinské tango? Neodbažuji se přijít věci na kloub. Ostatně je to myslím zbytečné. Takhle dokáže zahrát jen pár lidí na světě. Paco de Lucía, Egberto Gismonti, John McLaughlin…. a Al DiMeola. Výtečně nahrané a zahrané party pro akustické kytary a lehce kolorující percussion. Úžasně svébytná melodicky osvobozující hudba jako zurčící pramen čisté vody, s křišťálovými flažolety. Jsem prostě unešen a to ještě pro prokreslení vstoupí do hry kastaněty, které nám tu latinskou atmosféru přímo postaví před sebe. Nádherný příklad kytarového mistrovství jedinečného kalibru přesahující mnohdy hranice vnímání, ale zcela evidentně nositel jedinečné estetiky.

CASINO – závěrečná skladba se vrací opět do jazzrockového pole. Důraznější pojetí rytmických členění a bleskových tónových výměn s perlením elektrického piana, svazujících varhan Yamaha a opět ta polyrytmická členění bicích a percussion. Pro mě méně známým hráčem je na albu další hráč na percusssion Eddie Colon, který rozviřuje rytmické eskapády na paličkami na timbales, ale i kulometné přechody na Roto Toms… DiMeola neváhá vložit občasné hraní v oktávách ve stylu Wese Montgomeryho, ale setrvává především na vyťukávaných tónech a ohýbaných vibracích bzučivé smršti. Nejsou zde agresivní nálety jako na začátku, ale příjemně zde perlí tóny Fender-Rhodes piana. Závěr mi připadá tak trochu podle pravidel kompozičních zvyklostí spojení moderního jazzu s articifiální hudbou, co které se svou emocionalitou vklínila hudební latina a závěr zvolna odeznívá…..

Mezi DiMeolovými alby je těžké hledat jeho albovou vlajkovou loď. Alba, která od tohoho superhráče znám jsou vzácně instrumentálně, autorsky, aranžérsky a dynamicky vyrovnána a tak mezi nimi hledat to nej nej nej mi připadá jako marný pokus.
Řeší to jedině pět hvězdiček.
reagovat

ackerman17 @ 22.11.2012 14:52:34
Ahoj Petře.
Musím s Tebou naprosto souhlasit, tohle je excelentní album. Akorát dnes ráno jsem si ho pouštěl a opět byl šokován instrumentálními výkony tohoto skvělého kytaristy. Spolu s Elegant Gypsy ho řadím nejvýše v Di Meolově tvorbě.
Na druhou stranu je pořád ještě dost desek, které jsem od něj neslyšel :)

kedul adnavs @ 22.11.2012 18:18:07
Naprostá klasika! Ta deska je po všech stránkách natolik dokonalá, že jsou zde jakákoliv slova naprosto zbytečná.
Plně souhlasím i s tvrzením, že je takřka nemožné z DiMeolovy bohaté discografie, kterékoliv dílo vyzvednout nad ostatní. Z mého subjektivního hlediska je mi nejbližších asi oněch pět prvních titulům mezi něž patří i zde recenzované Casino, ale velmi rád se vracím i k věcem z pozdějšího období.
Pět hvězdiček se mi zdá skoro málo..........

Petr Gratias @ 23.11.2012 10:30:48
Zdravím, pánové
a díky za názorovou shodnost.
Popravdě řečeno, Al DiMeola je opravdu démonický umělec a neznám ve svém okolí nikoho, kdo by se odvážil ho nějak "napadnout".

Při té příležitosti připomínám, že label CBS vydal za příznivou cenu 359 Kč minibox set
Land Of The Midnight Sun (1976)
Elegant Gypsy (1977)
Casino (1978)
Splendido Hotel (1980)
Electric Rendezvous (1982)

Vřele doporučuji všem, kdo chtěji za relativně malý peníz koupit kvalitu na pěti albech. Opravdu to stojí zato, i když zde není připojen nějaký booklet
s informacemi (proto asi ta nízká cena).
Zdravím!

hejkal @ 23.11.2012 10:38:35
Petr - to ja poznám vo svojom okolí viacerých, čo by o ňom pekné slovo nepovedali. :) Každopádne je na svojom piesočku klasa, to sa musí nechať. Pamätám si, že som raz mal lístky na Bratislavské jazzové dni a napokon som ich dal bratovi s bratrancom, nech idú, už ani neviem, prečo. Boli spokojní.

Petr Gratias @ 23.11.2012 14:02:40
Zdravím, Hejkale,
co na to říct: poznám vo svojom okolí viacerých, čo by o ňom pekné slovo nepovedali....
Docela chápu,že u řady hudebníků může koncert nebo poslech jeho hudby vyvolat nějaký druh komplexu nebo pocit marnosti... když člověk vidí a slyší to, co visí a slyší......
Ono je to ale zbytečné, ale možná by bylo zajímavé slyšet nějaký protiargument té zmíněné sorty lidí, pokud by se to dalo brát jako argument.
Možná, že by někdo namítl, že je to chladné, akademické a neosobní... s tím NESOUHLASÍM. Viděl jsem jeho koncert z Montrealu a vnímal jeho komunikační způsob, lehkost provedení, radost ze hry a smysl pro humor.... Kdo chce, tak tam tyhle aspekty uvidí a ucítí, kdo ne.... je to jeho věc a další polemika vlastně skončila.
Škoda, že jsi na jeho koncert nešel... já bych asi i ve svém věku nemohl dospat.... něvím, kdy zase přijede do Evropy a jestli bude koncertovat v Praze nebo v Brně....
Zdravím!
Zdravím!

PaloM @ 23.11.2012 17:44:13
Je dobré, že občas niekto pripomenie geniálneho skladateľa a virtuózneho hráča. Prvých 5 CD je skvelých, 4 som kúpil samostatne a dosť draho a Splendido Hotel len nedávno z tej mini vinyl série.
Za absolútny vrchol považujem poslednú štúdiovku Pursuit Of Radical Rhapsody. Niekoho možno naštvem, no ten album proste chce vyspelého poslucháča, ktorý má na tak zložitú muziku nastavené uši. Prakticky celou diskografiou sa oplatí trpezlivo prepočúvať. Ja som na to šiel od začiatku, potom od konca, až som sa dopracoval k stredu :-)
No, nebyť Return To Forever, na Di Meolu by som ťažko natrafil.
Odporúčam Vám zohnať si rôzne záznamy satelitných TV z jazzových festivalov, ktoré sa povaľujú na ruských web fórach vo formáte dvd.
Odporúčam aj dvd Morocco Fantasia (2012) >> odkaz a Speak a Volcano: Return to Electric Guitar (2007) >> odkaz Tieto ma bavia oveľa viac ako sólo koncerty Meolu na Montreux.
Petr, vďaka za recenziu

Petr Gratias @ 23.11.2012 19:48:45
Zdravím, PaloM...
díky za reakci a hlavně za dobré tipy.
Přiznám se, že Tebou jmenované DiMeolovo album jsem
dosud neslyšel. Kvalitní hudby je pořád naštěstí víc než dost, ale člověk nestíhá registrovat, natož poslouchat všechno.
Mám doma ještě zajímavou lahůdku, na které DiMeola hostuje.
AZIZA MUSTAFA ZADEH - arménsko-ázerbájdžánská klavíristka a zpěvačka naturalizovaná v USA.
To je ženská krev a mlíko. Krasavice orientálního stylu, moderní divoška, která chlapům zvedne tlak (a možná ještě něco dalšího), ale hlavně famózně hraje na klavír. Technika jako Fridrich Gulda a úhoz jako rány pneumatickým kladivem (trocha přehánění není na škodu). Jmenuje se to příznačně DANCE ON FIRE a Al DiMeola ji tam sekunduje.
Zdravím!

PaloM @ 23.11.2012 21:16:05
Ahoj Petr,
viem o Azize, ale doteraz Hiromi Uehara prehlušila vo mne záujem o ostatné ženské za klavírom. Zopár videí na Youtube, čo som narýchlo pozrel, je veľmi presvedčivých >> odkaz >> odkaz >> odkaz
Zostava na albume je veľmi sľubná >> odkaz Ďakujem za tip.