Reakce na recenzi:

Judith - @ 23.10.2022

Kdo by si pomyslel, že se to takhle zvrhne? Nicolas jistě ne, když vyhledal terapeuta, aby zjistil, kam jej vedou jeho zvláštní sny. A já taky ne, když jsem kazetu se Scenes from a Memory (ano, psal se rok 1999) poprvé vložila do walkmanu. Tohle album nemůžu vynechat - patří mezi moje nejhlubší zářezy. Společně s Pink Floyd a King Crimson mi Dream Theater v mých formativních letech ukázali, jak vypadá hudba, a já jsem to bez mrknutí přijala za své. Images and Words jsem milovala od prvního do posledního tónu a zvláštní vztah mám k Falling into Infinity, kterou už jsem objevovala ze stejné startovní čáry jako další fanoušci této americké pětice; role Popelky u mě připadla albu Awake, plné docenění jeho krásy na mě teprve čeká, a po roce 2000 to byla spletitá cesta... Každopádně, když vyšlo Metropolis Pt.2, moc jsem se na poslech těšila. Stejně jako Nicolas jsem netušila, jak moc se vzdálený příběh protne s mým životem.

Stalo se to tím nejbizarnějším způsobem: někde mezi první a druhou stranou, ukolébaná něžným klavírem v Through Her Eyes, jsem usnula. Autorevers a výdrž baterie Duracell způsobily, že jsem album ve spánku poslouchala šest nebo sedm hodin, než jsem se probudila právě včas, abych si celá zmatená vyslechla "open your eyes", výstřel a šumění. (To šumění popírá celou myšlenku alba, že po smrti ještě něco je, a akt někdejšího pachatele, který i v nové inkarnaci považoval za nutné svědka svého činu rázně umlčet, ji zároveň potvrzuje jako pravdivou - chytré, milý Watsone, zatraceně chytré!) Několik měsíců jsem pak měla divné sny (vnímáte tu ironii, že ano) a sílící pocit, že něco je špatně, že v sobě mám něco, co mě zásadně ovlivňuje a já to nevidím. Ukázalo se, že je to pravda: že někde dřív, než jsem se vůbec narodila, se stalo něco zlého a já si nesu otisk, ozvěnu tohoto traumatu v příběhu mé rodiny a v příběhu mé duše. Byl to příběh sexuální žárlivosti, jak jinak. Ale zajímavější je nakonec pro mě jiný příběh.

Příběh hudby tak krásné, že za to všechno stála. Nepamatuju se kdy, ale album jsem doposlouchala - bylo mi jasné, že je to prostě špičková práce. Chtěla jsem vědět, jak to dopadne. Byla jsem v roce 2000 na koncertě, mám DVD z New Yorku i pozdější z Londýna a Scenes si dodnes pouštím, i když vždycky s jistou dávkou obezřetnosti, a trvalo hodně dlouho, než ta zapouzdřená slupka zkřehla natolik, že ji pár dobře mířených úderů kopákem rozmetalo na prach. Dneska už vidím jenom tu krásu (patos je fanouškům DT dovolen) - krásu kytar hustých jako šlehaná smetana a sekaných podle pravítka. Krásu pevně tkané basové osnovy, velkoryse rozprostřené po ploše do detailu promyšleného vyprávění. Krásu srandiček, jako je "převíjení pásku zpět" na začátku Dance of Eternity, a nebeských vokálů - emoce pro mě u Dream Theater vždycky doručoval James LaBrie. Krásu klávesových vyhrávěk a kobercových náletů Mikea Portnoye.

Odnesla jsem si i pár ponaučení, které hádám časem udělal i tenhle Mike - že nevědomí nemá žádné dno, můžete obracet další a další vrstvy a nic se tím neyvřeší, žádné prokletí nezlomí. V jednu chvíli je potřeba jít dál. Může být hudba nebezpečná? Ale ovšem, stejně jako je nebezpečné ráno vyjít ze dveří. "Spirit carries on" mi vždycky znělo spíš jako výhrůžka, ale jsem s ní dnes srozuměná. Předkládám tuto nerecenzi laskavým zrakům jako svědectví, jakou sílu muzika, ta mrcha vrtošivá, v sobě má. Kdo ví, co bude, ale dokud žijeme, je naším údělem sledovat nit příběhu, rozvíjet špulky slov a rušit sebestřednou spokojenost věčného ticha stále novými tóny. Jsem z hloubi srdce ráda, že to Dream Theater ještě pořád nevzdali.