luk63 - @ 26.12.2012 | #

Úúáá, Chicken Shack vzor 1972 jako pouhé trio (Stan Webb – guitar, vocals plus opravdu nadržená rytmika: John Glascock – bass guitar & Paul Hancox – drums) a v té nejsyrovější podobě, jakou jsem u nich kdy slyšel! A také méně bluesové, jako by se zde částěčně vzdávali tradice, kterou dosud neochvějně drželi spolu s dalšími britskými kapelami - např. s Mayallovými Bluesbreakers.

Úvodní "Crying Won't Help You Now" je sice cover B.B.Kinga, ale pěkně vostrej, a hned následující "Daughter of the Hillside" se svým parádním riffem, ukvákaným sólem na kytaru a hodně kovovým pojetím opravdu povedená pecka - první vrchol alba! Následuje další parádní, ještě plechověji dunivější (hlavně díky base) kus "If I Were a Carpenter", ve kterém Hancox nešetří sebe ani posluchače. Temný souzvuk basy s kytarou ve středním tempu - to je "Going Down". "Poor Boy" s nepřekonatelným Webbovým sólem je druhý vrchol desky. Jedenáctiminutová dvanáctka "Telling Your Fortune" vybídne k výborným neomezujícím se sólům bubeníka a kytaristu. Závěr obstará hromující "The Loser" s melodickým zpěvem a vícehlasem.

Tímto LP se Chicken Shack s jistým opožděním zařadili vedle takových Cream či raných Led Zeppelin a tuhle desku mám také od nich nejradši, proto 4,5 okrouhlím na plný počet. A trochu si ještě postesknu, že v této sestavě vydali pouze toto jediné album, jehož síly už následující Unlucky Boy z roku 1973 nedosahuje.

Danny @ 27.12.2012 23:07:52 | #
luk63: je dobré nezapomínat na kapely jako Chicken Shack a za to ti patří dík. Album vidím podobně jako ty a mám ho pro sebe na stejné úrovni jako debut "40 Blue Fingers..." "Poor Boy" je jízda podle Hendrixova střihu a také ji vnímám jako strhující středobod alba, člověk si ani neuvědomuje, že svou délkou přesahuje 5 minut. Stejně rád mám cover "Going Down" (originál Dona Nixe je taky hodně "šťavnatý"), ten tady kapela hraje v podstatě v původním aranžmá, což u ní není příliš obvyklé. Svou verzi nahrál i bluesový svéráz Freddie King, znáš? Na koncertech ho v rámci projektu G3 hrál i Joe Satriani. Album je zvukově syrové a bluesrockové kusy znějí pěkně ostře. Pěknou tečkou je kombinace vícehlasu a citlivých a přitom zajímavých bicích v závěrečné "The Loser" - v ruce ovladač a palec na "play" a pěkně znovu... Jen Hardinova předělávka "If I Were a Carpenter" mi k srdci moc nepřirostla a kapela podle mě zajímavou melodicko-harmonickou strukturu až moc "rozmazala". Jinak souhlasím a za mě pevné 4 hvězdy.