Chicken Shack - Imagination Lady (1972)

Chicken Shack nebola práve skupina, ktorá by ponúkala stabilný flek pre nejakú dlhodobú zostavu, i keď prvé albumy nejakým zázrakom nahrávali rovnakí hráči. Keďže šesťdesiatkové blues postupne vystriedali rôzne tvrdšie rockové hody, Stan Webb neostal bokom a na albume Imagination lady možno počuť, že ho prelom 60. rokov konečne prinútil pritvrdiť a s istou nostalgiou pripomenul to najlepšie od Ten Years After, Mountain a pod.

Ráznejšie blues Crying won’t help you now jasne dokazuje, že v triu sa to rockuje jedna radosť, Webb navyše objavil čaro kvákadla, to sa azda ani nedá pokaziť. Hendrixovskú inšpiráciu nezaprie ďalšia rozkvákaná záležitosť Daughter of the hillside á la Cream. Iste, sem-tam sa kapela tvári, že zahrá nejaký zlomok citlivého motívu á la If I were a carpenter, ale nedajte sa zmýliť, bude sa rinčať a žaby v močiari majú zdatnú konkurenciu. Stoprvá variácia na Going down znie ešte ťažšie, ako obvykle, nemám slov. Mountain by to lepšie nezahrala. A Poor boy, to je debut Led Zeppelin ako vyšitý, surové až na dreň, mňam. Dobové hrubozrnné bubenícke sólo otvára skladbu Telling your fortune, má bakerovský šmrnc (a teda je to dlhé a nie práve sonicky rýchle). Zvyšok skladby je ťažkotonážne blues, aké ma nikdy neomrzí. Posledná skladba na albume, The loser, je prekvapivo spevná a odľahčená záležitosť.

Esoteric Recordings minulý rok už tradične vypakovalo CD v príjemnom prevedení, nechýbajú dva bonusy, singlové verzie skladieb Poor boy a Telling your fortune.

Parádny blues-hard rockový album, ktorý neprekvapivo milujem a od Chicken Shack lepší nepoznám.
reagovat

Úúáá, Chicken Shack vzor 1972 jako pouhé trio (Stan Webb – guitar, vocals plus opravdu nadržená rytmika: John Glascock – bass guitar & Paul Hancox – drums) a v té nejsyrovější podobě, jakou jsem u nich kdy slyšel! A také méně bluesové, jako by se zde částěčně vzdávali tradice, kterou dosud neochvějně drželi spolu s dalšími britskými kapelami - např. s Mayallovými Bluesbreakers.

Úvodní "Crying Won't Help You Now" je sice cover B.B.Kinga, ale pěkně vostrej, a hned následující "Daughter of the Hillside" se svým parádním riffem, ukvákaným sólem na kytaru a hodně kovovým pojetím opravdu povedená pecka - první vrchol alba! Následuje další parádní, ještě plechověji dunivější (hlavně díky base) kus "If I Were a Carpenter", ve kterém Hancox nešetří sebe ani posluchače. Temný souzvuk basy s kytarou ve středním tempu - to je "Going Down". "Poor Boy" s nepřekonatelným Webbovým sólem je druhý vrchol desky. Jedenáctiminutová dvanáctka "Telling Your Fortune" vybídne k výborným neomezujícím se sólům bubeníka a kytaristu. Závěr obstará hromující "The Loser" s melodickým zpěvem a vícehlasem.

Tímto LP se Chicken Shack s jistým opožděním zařadili vedle takových Cream či raných Led Zeppelin a tuhle desku mám také od nich nejradši, proto 4,5 okrouhlím na plný počet. A trochu si ještě postesknu, že v této sestavě vydali pouze toto jediné album, jehož síly už následující Unlucky Boy z roku 1973 nedosahuje.
reagovat

alienshore @ 26.12.2012 13:36:27
jednoznačne súhlasím, skvelý a poctivý blues/hard-rock zo starej školy, za zmienku stojí aj na tú dobu veľmi dobrý zvuk a hlavne skvelé bicie Paula Hancoxa ... vďaka za recenziu luk63 :-)

pito63 @ 27.12.2012 07:47:58
Dávnejšie som sa dostal k prvým dvom štúdiovkám a príliš som sa nechytil. Skúsim dať Chicken Shack ešte šancu.
luk63, vďaka za "Imagination Lady"!

luk63 @ 27.12.2012 12:26:30
pito63, tahle deska je úplně něco jiného, než jejich předchozí tvorba. Jak píše alienshore - hodně do hardrocku. Zkus ji a myslím, že nám dáš za pravdu. Přeju příjemný poslech :-)

pito63 @ 27.12.2012 20:57:44
luk63, nemám dôvod neveriť Vám - už na tom pracujem, ale po svojom. V novom roku to v niektorej objednávke spojím, kvôli cenovej výhode, s "Unlucky Boy".

Danny @ 27.12.2012 23:07:52
luk63: je dobré nezapomínat na kapely jako Chicken Shack a za to ti patří dík. Album vidím podobně jako ty a mám ho pro sebe na stejné úrovni jako debut "40 Blue Fingers..." "Poor Boy" je jízda podle Hendrixova střihu a také ji vnímám jako strhující středobod alba, člověk si ani neuvědomuje, že svou délkou přesahuje 5 minut. Stejně rád mám cover "Going Down" (originál Dona Nixe je taky hodně "šťavnatý"), ten tady kapela hraje v podstatě v původním aranžmá, což u ní není příliš obvyklé. Svou verzi nahrál i bluesový svéráz Freddie King, znáš? Na koncertech ho v rámci projektu G3 hrál i Joe Satriani. Album je zvukově syrové a bluesrockové kusy znějí pěkně ostře. Pěknou tečkou je kombinace vícehlasu a citlivých a přitom zajímavých bicích v závěrečné "The Loser" - v ruce ovladač a palec na "play" a pěkně znovu... Jen Hardinova předělávka "If I Were a Carpenter" mi k srdci moc nepřirostla a kapela podle mě zajímavou melodicko-harmonickou strukturu až moc "rozmazala". Jinak souhlasím a za mě pevné 4 hvězdy.