Joachim Kunze - @ 21.11.2009 | #

NA začátek bych chtěl napsat, že jsem roky poslouchal technický death-grind. Takže opravdu s tvrdostí problém nemá. Dokonce mám rád i disharmonie, pokud jsou dobře vymyšlené a zasazené do správného koceptu. Mám rád i složitou hudbu. Nějaké rock´n rolly mě neberou...ale...

tohle album je pro mě průser jak hrom. Co to je? Mám doma CD..všechny od Dream Theateru. Kdysi pro mě byli únik z TATATATATATATA..bléééé blééé...uuuurghhhh každodennosti všech těch Kataklysmů, Suffocationů a spol. Images, Awake....nabušený a revoluční Fälling into infinity.
Každé album jiné a stylotvorné. Ale aby hoši museli začít vykrádat TOOL a černé album..no, tak to je průser. Na tom albu není ani jediná klasická melodie. Snad středová pasáž na As i AM. A pár kytarových zvuků a la Falling Infinity. Jinak se tam nemám čeho chytit. Chybí mi charizma, melodie, a méně přímočarosti. O chlup lepší je Octavarium..ale jsou tam hluchá místa. No, Dream Theatre, nepočítám s váma! Tak jako už ne s Anthrax, Ozzym, Vaderem, Kreatorem....škoda. Skupina, která mě vychovala.

Joachim Kunze @ 19.12.2009 22:37:00 | #
Reakce dvou typických "progresivců - melodiků". Nešahejte nám na naše modly! Koupili jsme si ze svého mikroplatu v bazaru CDčko a tak si namlouváme, že je to skvělý kup. Navíc se klasický "progresivec" (berte to jako pejoriativní výrazivo) brání tím, že je hudebník...tak já taky kdysi studoval, ale více to rozvádět nebudu.
Klasická melodie: např. z instrumentální, emotivně nezabarvené pasáže pozvolna vyrůstá vygradovaný moment v klasických (pro lidské ucho nejpřijatelnějších) vazbách jednotlivých tónů, kdy vše vrcholí "shlukem" nejzákladnějších not pospojovaných několika málo vazbami (doplntě si těch pár akordů a nejúčinnějších melodií sami...není jich mnoho). Ještě před neutrální pasáží na začátku může být třeba i krátká disharmonická vsuvka, která podpoří následnou gradaci melodií. Tak je z nějakého důvodu poskládáno lidské vnímaní hudby (ono i abeceda má omezený počet písmen)...může jít o jakýkoli hudební styl nebo o sebevětší úlet, ale jakmile je toto, výše uvedené, dodrženo, tak pak jde o přirozenou, smysluplnou hudbu...a může jít třeba o nějaký hrubozrnný underground nebo třeba o klasickou hudbu.
Dream theater tady pouze použili výplňovou hmotu, která na jejich nejlepších albech sloužila jako spojovatel emotivně aktivních pasáží. Tady chybí jakékoli vyvrcholení, nosný nápad. Na samotných rifech kompozice stavět nelze. Tohle je pouze katalog rifů pro studenty hry na kytaru a o nic víc.
A jak je možné, že během živého vystoupení, došlo k tolika modifikacím skladeb onoho alba? Slyšel jste to na živo? Najednou je vše takové zvláštně rozostřené. Vokál klenutější a zajímavě¨zabarvený. Kde je ta trashová řezavost a přímočarost? Jakto, že to LaBrie a kytarista tak upravil? Žeby se oba káli, za to nepovedené album? Na živo to je špičková věc. Chce to ale více hudbu procítit a ne jen počítačově řezat, protože si senilnějící LaBrie vzal do hlavy, že Enter Sandman je přece to nej, co může tvrdá hudba dát...nemluvě o vykradené TOOL pasáži...jen si v tom songu poslechněte Labrieho zpěv. Tady už chlapec nevěděl kudy kam...

Po letech jsem si poslechl opomíjený (i mnou) Change of Seasons. Z toho jednoho dlouhého songu by dnes nekreativní Dream Theater udělali tři alba,

Ale bohužel toto vše platí i o jiných skupinách...ono, když už vám táhne na padesát, tak se zajímate o jiné věci, než s něčím prorazit, než vytvořit nějaký milník....to už se spíše zajímate o to, aby vám při koncertě nevypadla zubní protéza nebo se nezadřel umělý kloub...a taky aby to něco hodilo...nějaký ten cash.