Reakce na recenzi:

horyna - @ 31.05.2019

Občas mě myšlenkové pochody které vedou nás posluchače k desce jež si hodláme v nejbližším termínu poslechnout nepřestávají fascinovat. Někdy je to přesně naplánovaný poslechový itinerář, v případě dalším to může být pouhá myšlenka, která člověku uvízne v mozku při nějaké hudební představě či souvislosti, a někdy je to úplně haluzoidní vjem, co nás dokáže nasměrovat na cestu k určitému hudebnímu produktu.

Zvláštní hříčka náhod mě včera svedla právě s tímto, druhým albem zaoceánských Echolyn. Tím impulzem vložit do přehrávače zrovna zmiňované cd, byla nedávná Mirkova recenze stylově spřízněných Metaphor a následná bilance nad "nejlepší" americkou progresivní pětkou současnosti. V ten moment jsem dostal obrovskou chuť na jednu z kapel z této líhně a volba padla právě na Echolyn. Nechtěl jsem slyšet desku pro mne jasně identifikovatelnou, ani jsem nevybíral z jejich nejlepších. Naopak. Někdy mám tendence poslouchat právě tu věc, o které si myslím že patří v portfóliu kapely k nejslabším a opakovanými poslechy ji dávat nové a nové impulzy na postup mezi elitu. No a když si odmyslím ještě ne úplně vyprofilovaný debut, tak za "nejslabší" Echolyn považuji právě nahrávku Suffocating the Bloom.

Dobře si vybavuji dobu prvních společných krůčků se Suffocating... Tehdy se mi deska nelíbila prakticky vůbec. A vlastně stále si o ní mylsím, že patří k nejnáročnějším progresivním dílům současnoti (i když je její výrobní číslo 92. rok, jsou pro mne Echolyn kapelou současnou). Její neprodyšná písňová struktura - 21. tracků, obrovské množství různých obměn, zvratů, tempových obratů, přechodů elektrika kontra akustika, experimentálně nervních pasáží, členitých rychlých úseků, klasikou ověnčené vložky s účasti smyčcového kvarteta, a vůbec celková progresivní nabuzenost, se kterou do nás tato pětice pere "tisíce" složitě naskládaných not v jednom šiku, dává posluchači pořádně zabrat.

Kapela nepřestává identifikovat diváka se svými neuvěřitelně vyzrálými intrumentálními schopnostmi, až si někdy říkám, jestli by méně neznamenalo více. Občas jsou podobné euforické tahy hnané do maxima na úkor melodiky samotné a posluchači se z toho kolotoče může pořádně roztočit hlava. Brettu Kullovi a spol není cizí ani fusion, které je v tom progresivním řetězci naroubováno skutečně ladně a s patřičným entusiasmem. Hlavní zpěvák Ray Weston dokáže do skladeb přecedit i dost ematií a vystavět tak několik skutečně působivých emotivních míst, které s atmosférickými pasážemi v nichž jede kapela unplugged, šroubují diváka do stavu blaženosti.

Interesantní je jak první půlhodinka složená z jednotlivých skladeb, tak stejně i závěrečná, skoro třicet minut dlouhá suita A Suite for the Everyman, rozdělená do jedenácti podčástí.

Na albu Suffocating the Bloom se toho děje neuvěřitelně mnoho a není v silách obyčejného smrtelníka, aby dílo podobných rozměrů pobral v předem určené časové periodě. V tomto případě je nesmírně důležitým faktorem čas, který budete takové nahrávce věnovat.