Reakce na recenzi:

tykeww - @ 30.12.2013

Debut tria Emerson, Lake & Palmer patří bez nadsázky do řady nejdůležitějších debutů hudby druhé poloviny dvacátého století. Troufám si říci, že jak kvalitou, tak důležitostí se směle vyrovná debutům Led Zeppelin, Doors i King Crimson (jejichž nedílnou součástí ostatně byl sám Greg Lake). Keith Emerson byl neuvěřitelně nadaný a klasicky vzdělaný instrumentalista v avantgardních kruzích (a také v Československu díky účasti na jednom z Beatových festivalů) dobře známý díky působení v The Nice. Už tam udivoval svými klavírními běhy a klasicistním smýšlením. To měl dovést ještě dále spojením s basistou, kytaristou a zpěvákem vybaveným krásnou barvou hlasu - Gregem Lakem a samozřejmě úžasným, neuvěřitelně razantním, ale i citlivým bubeníkem Carlem Palmerem, toho času známým z Atomic Rooster, což bylo ve druhé polovině šedesátých let velmi důležité jméno na rodící se hardrockové scéně.

Celá deska začíná hutným basovým riffem, otevřením klasického kousku THE BARBARIAN. Skladba pochází od Maďara Bély Bartóka a předurčuje onen monumentální zvuk tria hrajícího pod značkou ELP. Lepší úvod nemohl být vybrán; Lakeova basa je silná a spolu s bubenickým uměním Carla Palmera drží pohromadě, aby podpořila Emersonovy varhany (na koncertech nemilosrdně týrány) a také klavír.

V kontrastu s tím nadchází delší lyrická kompozice TAKE A PEBBLE. Velkým aranžérským nápadem je drnkání na otevřený klavír. Ten se v dalších fázích skladby rozbíhá až za obzor a dává vyniknout i Lakeově akustické kytaře v krátké mezihře s country nádechem (ale sedí to perfektně!).

Skladba ani nestačí skončit a je tu výrazný třítónový Janáčkovský riff, takto otevření úžasně tvrdé a přitom uvolněné skladby KNIFE-EDGE dávající vyniknout jak Lakeovi s jeho skvělou barvou hlasu i výrazem, s jakým přednáší text Richarda Frasera, tak Emersonovi na hammondkám využívajícím témata od samotného Johanna Sebastiana Bacha. Krásně vygradované, držené na hraně nože. Zkrátka - knife edge!

Druhá strana začíná okázalými Emersonovými kostelními varhanami, které se střídají se sympatickou improvizací ve výšce. Otevírají nám malou suitičku (do jisté míry spíš Emersonovu improvizaci) nazvanou THREE FATES (tři osudy). Máme tu i klavír a neustálé klasicistně udržované napětí s jemnými i drásavými tóny, později podporované také Carlem Palmerem, až nám vše utne jakýsi symbolicky myšlený výbuch.

TANK pokračuje v podobném duchu, ale teď je v plném nasazení celá kapela. Větší šanci předvést se tentokrát dostává i Carl Palmer, který přesvědčil, že v daném oboru existuje jen málo bubeníků na stejné hráčské úrovni. Jeho exhibice dokonce ani mě, který bubenická sóla ve velké oblibě nemá, příliš nenudí. V monumentálnosti a pompéznosti se zde navazuje na Barbariana, a to je platforma, na které byli Emerson, Lake & Palmer tak jedineční a nenapodobitelní.

Inu a LUCKY MAN, to je kapitola sama pro sebe. Po tolika pompéznostech a improvizacích přímo balzám na nervy. A samozřejmě jeden ze stěžejních hitů Grega Lakea. Po poslechu alba plné náročnější muziky je to jakési vystřízlivění, procitnutí, návrat na zem. Prostě finále jak se patří.

Z eponymního alba Emerson, Lake & Palmer mám hodně dobrý dojem. Je to jedno z těch alb, u kterých mi připadá pět hvězdiček samozřejmostí, i když tu pár drobných nedostatků k dopilování ještě vidím. Těžko se popisují, ale na mě působí deska možná příliš těžkým dojmem. Šťastlivec je ovšem vykoupením.