Emerson, Lake & Palmer - Emerson, Lake & Palmer (1970)

Emerson Lake & Palmer měli pro mě mezi progovou smetánkou vždycky zvláštní postavení. Uznával jsem je jako drtivě nadřenou hudební jednotku, na druhou stranu jsem měl pocit, že se nekonečné Emersonovy exhibice až příliš prosadily a v mnoha momentech mě to zkrátka už ubíjí a unavuje. Je tu ale památné debutové album, kde mi ještě jejich koktejl sedl naprosto stoprocentně, možná i proto, že se tady mistr za klávesami neprosadil tak extrémně.

Studená a drsná basa a už monumentální stěna Emersonových varhan a je tady úvodní skladba The Barbarian z dílny Bély Bártóka, které dali prvorození ELP pořádný rockový nádech. Lakeovy čtyři dráty řádí celou dobu a střídají je dělostřelecké Emersonovy klavírní běhy. Ze všeho je cítit naprostá suverenita, profesionalita - zkrátka už debut je představením elitní jednotky. Unikátní úvod, kde se klasické principy střetly s těžkým, až hardrockovým vyzněním (jenže bez kytary!). Chladné tóny piana a lehké Palmerovo šustění činělů uvádí jednu z mých nejzásadnějších progových suit, Take a Pebble. Greg Lake sem vstupuje svým památným, naléhavým a něžným projevem, který si zamilovaly miliony a při představě toho, že už není mezi námi, jsem nemálo otřesen. Chladnou krásku táhnou dlouho studené klavírní údery a bicí. Tady mám z klavíru hřejivý pocit, Emerson tu předvádí krásná hudební zákoutí a ještě tu plně slouží celku. Přichází ale Lakeovy křišťálově vyvedené akustiky a předvádí nám, co jsme obdivovali už u King Crimson a pak i na jeho sólových albech. Do toho Emersonovy studené klapky. Dvanáctiminutový skvost, pro mě vůbec nejsilnější skladba ELP, končí krásným smířlivým návratem úvodního motivu. Knife-Edge nám otevírá razantní riff s janáčkovskou inspirací. Lake tu dostal prostor nejen svým hlasem, ale i basou, kterou pořádně rozrývá prostor, aby sem mohl vstoupit se svou armádou varhan a klavírů Emerson. Samozřejmě už z povahy skladba na pomezí klasiky a rocku, vypůjčuje si ve druhé půli i drobné bachovské motivy - lipského mistra poznáte hned. Smělé propojení těžkého rocku, kde se skutečně odvázal i mr. Palmer, a klasiky. Neuvedením Janáčkova jména vznikl dokonce soudní spor, ve kterém dědici našeho autora uspěli. Three Fates, inspirovaná antickými řeckými sudičkami Klóthó, Lachesis a Atropos přináší těžké, komorní Emersonovy chrámové varhany. Z temného oblaku se postupně snášejí nekonečné dlouhonohé klavírní běhy. Tady je domov klavírního mistra a nikdo nemá právo vstupu. Tady se ještě potutelně usmívám, na dalších albech mi vadí mimojiné to, že tam Keith ovládl podobným způsobem až na pár minut skoro celá alba, takže se z ELP stal spíš Emerson a pak někde ti dva zbylí. To je ale samozřejmě jen můj názor. Přichází další instrumentálka Tank začíná srážkou basy a bicích a bez varování se sem vřítí Emersonovy synťáky, varhanní běhy, klavinety (na albu obsluhuje tento pán devět nástrojů). Tohle jsou klasičtí ELP, tak je znáte celá léta, a hlavně poslouchat děsivé bateriové řádění Carla Palmera je tady skutečně zážitek. I on musel dostat prostor ve stylu Toad či Moby Dick, a věřte, že to stojí za to - z toho se parádně vynoří pochmurné a temné Emersonovy litanie a vy jen bez dechu sledujete, jak celé tohle monstrum, dupajíce po všem, míří do závěru. Je tu ale vskutku velké finále Lucky Man, památná čtyřminutovka, který mi vždycky připomene, proč jsem Lakeovy nápady tolik miloval. V podstatě nenápadná akustická skladba ovšem nabývá magických rozměrů díky fantastickému zpěvu, pestrým aranžím a samozřejmě studenému Emersonovu moogu v jeho závěru, kde se už nezmůžu skoro na nic. Už za tohle skvostné zakončení alba si pánové to absolutorium plně zaslouží.

Debutové album ELP je u mě jediné jejich album, kterému dávám bez váhání plný počet. Je to u mě dokonale namíchaný koktejl s logickým klasickým základem, díky Emersonovu a Palmerovu mistrovství si kapela mohla na tomhle poli dovolit jít do netušených míst. Lakeovy kusy Take a Pebble a Lucky Man jsou u mě ale věčné, nesmrtelné hymny.
reagovat

horyna @ 15.12.2016 06:45:31
EasyRocker: zdravím tě, pěkné počteníčko, moc pěkné, jelikož jejich debut neznám skoro vůbec, je možné že na něj někdy v budoucnu přijde řada, mám rád až 2,3 a 4 album a i když to není úplně můj šálek kávy, pokud je chuť a ta nedávno na Brain byla, je čím se kochat.

EasyRocker @ 15.12.2016 06:50:20
horyna: zdravím :-) Ano, mám to s ELP podobné, v době, kdy jsem si jejich alba (od debutu po Brain...), koupil, jsem je uznával bezvýhradně, pak jsem ale nabíral o dost kritičtější postoj. Ale pokud budeš mít čas, do debutu určitě pronikej :-)

hejkal @ 15.12.2016 07:39:40
Pre mňa je to životný album, jednej z možno troch, ktoré zo mňa spravili to, čím som dnes. Preto nemám ani najmenší problém s absolutóriom vyjadreným slovami v tejto recenzii.

Mirek Kostlivý @ 15.12.2016 12:36:57
Pěkná recenze se zajímavým vysvětlením ke skladbě Knife-Edge. Že je to Janáček nám bylo před těmi 45-ti lety jasné hned při prvním poslechu. Jenom nám vrtalo hlavou, proč tam není uvedeno jeho jméno jako autora. Škoda, že nám to už ani Emerson a nyní ani Lake nevysvětlí. A divím se, proč muselo dojít až k soudnímu sporu, aby se dědici autorských práv dočkali toho, co jim po právu patří. Jak je vidět, tak se velikáni rocku první poloviny 70. let s autorskými právy moc nemazlili a vykrádali jiné horem dolem.

EasyRocker @ 15.12.2016 14:13:44
Mirek Kostlivý: to bych zabředával do práva (a dokonce do svého oboru), ale to tady nechci a bylo by to nezáživné... ano, k uvedení autora dojít mělo, to je bez debaty.

POsibr @ 15.12.2016 19:23:31
na základe odporúčaní kolegov z Progboardu som sa pri rozširovaní obzorov pustil ako do prvého práve do debutu ELP. musím sa naozaj poďakovať za tip, je to vynikajúca hudba. je až hriešne, ako dlho mi to unikalo pomimo hudobných senzorov.

ako druhý som počul album Trilogy, tam už to nadšenie je o čosi menšie, no určite to chce ešte ďalšie počúvanie - takáto hudba sa v celej svojej kráse vstrebáva opakovaným počúvaním, pri ktorom stále počujem niečo nové.

vďaka za fajn čítanie.

tykeww @ 16.12.2016 17:56:25
POsibr: zajímavé, mě debut nebere zdaleka tolik jako tebou zmíněná Trilogy. Tarkus je velmi kvalitní album a Trilogy s Obrázky z výstavy považuji za opravdový vrchol tvorby ELP. Na Brain Salad Surgery už to šlo trošku z kopce a na dalších albech jen čím dál tím víc

jiří schwarz @ 18.12.2016 12:09:31
Díky za pro mě krásnou a autenticky napsanou recenzi, můj bonus z ní je, že to mám s ELP nastaveno naprosto stejně. Upozornil na to kdysi Jirka Černý, jak Janáčkův motiv ze Symfoniety se stal v zásadě silným rockovým riffem. Již krátce po vzniku bylo v našich luzích a hájích mírně skandální, že se ELP netrápili jeho jméno uvést (netušil jsem, že nakonec z toho byla žaloba). Ale nesnižuje to tu krásu na desce. Možná druhým albem, které od ELP miluju, je jejich zpracování Musorgskéko Kartinek.

jiří schwarz @ 26.03.2024 00:46:13
V posledním měsíci zas (pokolikáté už?) ujíždím na tomhle albu. Chtěl jsem napsat recenzi, ale když čtu ty jsoucí, včetně téhle od EasyRockera, vše bylo zde skvěle popsáno. Jedno z "nej" alb prog-rocku i rockové historie.

Antony @ 26.03.2024 11:10:00
jiří schwarz:
"Jedno z "nej" alb prog-rocku i rockové historie"
Podtrhuji a podepisuji!

Jarda P @ 26.03.2024 17:47:28
Mé nejoblíbenější album od ELP. Nadšení z něj nemohl porazit ani jejich nepovedený pražský koncert.

Debut tria Emerson, Lake & Palmer patří bez nadsázky do řady nejdůležitějších debutů hudby druhé poloviny dvacátého století. Troufám si říci, že jak kvalitou, tak důležitostí se směle vyrovná debutům Led Zeppelin, Doors i King Crimson (jejichž nedílnou součástí ostatně byl sám Greg Lake). Keith Emerson byl neuvěřitelně nadaný a klasicky vzdělaný instrumentalista v avantgardních kruzích (a také v Československu díky účasti na jednom z Beatových festivalů) dobře známý díky působení v The Nice. Už tam udivoval svými klavírními běhy a klasicistním smýšlením. To měl dovést ještě dále spojením s basistou, kytaristou a zpěvákem vybaveným krásnou barvou hlasu - Gregem Lakem a samozřejmě úžasným, neuvěřitelně razantním, ale i citlivým bubeníkem Carlem Palmerem, toho času známým z Atomic Rooster, což bylo ve druhé polovině šedesátých let velmi důležité jméno na rodící se hardrockové scéně.

Celá deska začíná hutným basovým riffem, otevřením klasického kousku THE BARBARIAN. Skladba pochází od Maďara Bély Bartóka a předurčuje onen monumentální zvuk tria hrajícího pod značkou ELP. Lepší úvod nemohl být vybrán; Lakeova basa je silná a spolu s bubenickým uměním Carla Palmera drží pohromadě, aby podpořila Emersonovy varhany (na koncertech nemilosrdně týrány) a také klavír.

V kontrastu s tím nadchází delší lyrická kompozice TAKE A PEBBLE. Velkým aranžérským nápadem je drnkání na otevřený klavír. Ten se v dalších fázích skladby rozbíhá až za obzor a dává vyniknout i Lakeově akustické kytaře v krátké mezihře s country nádechem (ale sedí to perfektně!).

Skladba ani nestačí skončit a je tu výrazný třítónový Janáčkovský riff, takto otevření úžasně tvrdé a přitom uvolněné skladby KNIFE-EDGE dávající vyniknout jak Lakeovi s jeho skvělou barvou hlasu i výrazem, s jakým přednáší text Richarda Frasera, tak Emersonovi na hammondkám využívajícím témata od samotného Johanna Sebastiana Bacha. Krásně vygradované, držené na hraně nože. Zkrátka - knife edge!

Druhá strana začíná okázalými Emersonovými kostelními varhanami, které se střídají se sympatickou improvizací ve výšce. Otevírají nám malou suitičku (do jisté míry spíš Emersonovu improvizaci) nazvanou THREE FATES (tři osudy). Máme tu i klavír a neustálé klasicistně udržované napětí s jemnými i drásavými tóny, později podporované také Carlem Palmerem, až nám vše utne jakýsi symbolicky myšlený výbuch.

TANK pokračuje v podobném duchu, ale teď je v plném nasazení celá kapela. Větší šanci předvést se tentokrát dostává i Carl Palmer, který přesvědčil, že v daném oboru existuje jen málo bubeníků na stejné hráčské úrovni. Jeho exhibice dokonce ani mě, který bubenická sóla ve velké oblibě nemá, příliš nenudí. V monumentálnosti a pompéznosti se zde navazuje na Barbariana, a to je platforma, na které byli Emerson, Lake & Palmer tak jedineční a nenapodobitelní.

Inu a LUCKY MAN, to je kapitola sama pro sebe. Po tolika pompéznostech a improvizacích přímo balzám na nervy. A samozřejmě jeden ze stěžejních hitů Grega Lakea. Po poslechu alba plné náročnější muziky je to jakési vystřízlivění, procitnutí, návrat na zem. Prostě finále jak se patří.

Z eponymního alba Emerson, Lake & Palmer mám hodně dobrý dojem. Je to jedno z těch alb, u kterých mi připadá pět hvězdiček samozřejmostí, i když tu pár drobných nedostatků k dopilování ještě vidím. Těžko se popisují, ale na mě působí deska možná příliš těžkým dojmem. Šťastlivec je ovšem vykoupením.

reagovat

Snake @ 30.12.2013 21:11:51
EL&P mi otevřeli oči a ukázali,že parádní muzika se hrála už na samém počátku sedmdesátých let.Moje srdcovka,dík za recku.

Kristýna @ 30.12.2013 22:11:17
A to jsem si zrovna říkala, že Michal dlouho nepřidal novou recenzi! :-) Díky tedy za milé překvapení, které mě po spuštění Progboardu čekalo.
Debut Emerson, Lake & Palmer řadím k tomu vůbec nejlepšímu, co na začátku 70. let vyšlo, takže se s recenzí naprosto ztotožňuji.

tykeww @ 30.12.2013 22:20:01
Kristýno, já zas díky za milou reakci :) Na začátku sedmdesátých let toho vyšlo opravdu hodně a takový zlatý věk skvělých desek se už neopakoval, leč E,L&P patřili jistě k tomu vůbec nejlepšímu.
Snake(-u) (jak obtížně se ten pátý pád píše!), máme to podobně. ELP patřili k prvním zahraničním progkapelám, které jsem slyšel, a opravdu byli z těch, kdo mi ukázali, co všechno je v muzice možné.

zdenek2512 @ 31.12.2013 11:50:30
Ahoj Michale, moc hezky cteni o desce, kterou mam taky hodne rad. I kdyz nejradsi mam Trilogy tak tady to vyrovnava Lucky Man :). Diky za hezkou recenzi. P.F. 2014

tykeww @ 31.12.2013 12:42:21
V tom se shodneme, já mám taktéž Trilogy na prvním místě :) I tobě (a všem ostatním na Progboardu) Pour Félicier 2014.

Jarda P @ 01.01.2014 09:46:44
Nekdy v roce 1972, kdy jsem si koupil první kotoučák B54 a začal s bigbítem, jsem v Melodii narazil na článek o ELP, ve kterém psali, že hrají rock s prvky klasické hudby. Shodou okolností dostal kamarád ze západu jejich Tarkus, který jsem si nahrál a byl jsem nadšen. Oproti mým prvním nahrávkám Beatles, Byrds atd to byl skok v náročnosti. Pozdeji jsem získal Trilogy, (které mám spolu s Tarkusem od nich nejradeji), Pictures, Brain a debut až nakonec. Kapela patrí do mých Top 10, jejich koncert v 90. letech v Praze však byl asi nejvetším zklamáním, které jsem kdy žive zažil.

tykeww @ 01.01.2014 11:25:00
Já osobně tak vůbec jejich comeback v devadesátých letech moc rád nemám (obě alba), živé záznamy, co jsou k vidění na YouTube, nevypadají zas tak špatně, i když Lakeovy hodně zhrubl hlas. Jinak díky za reakci a za příběh.

První eponymní album Emerson Lake And Palmer jsem poprvé uslyšel (jako mnoho jiných) v Divadle hudby v pořadu Underground. Protože jsem kapelu v té době vůbec neznal a před produkcí bylo sděleno, že zde působí bývalý člen skupiny Nice, která vystupovala v r. 1968 tuším v rámci zahraniční Bratislavské lyry, můj zájem byl zesílen, jelikož jsem ze starých Melodií věděl, že Keith Emerson je považován za nekorunovaného krále „rockových“ varhaníků. To, co jsem měl možnost (bylo to na podzim 1970) slyšet mě zcela uhranulo, protože zde zněla hudba mimořádného pojetí hraná s neuvěřitelným nasazením….
Trvalo ale řadu let, než jsem tohle album zařadil do své sbírky jako vinyl a ještě později, když album vyšlo v remasterované verzi na CD a je to stále mimořádná záležitost, kterou bych přirovnalo k tomu, jako byste byly dlouho ve tmě a najednou jste otevřeli dveře a stáli jste tváří v tvář žhavému letnímu polednímu slunci…..

THE BARBARIAN – začátek v duchu Black Sabbath, ale hned nato je zde monumentální nástup hammondek a precizní rytmiky. Baskytarové t´ma zůstává pořádně syrově zaostřeno a šlape s bicími v divokém tempu. Ano, tohle je slavné Allegro Barbaro od maďarského skladatele Bély Bartóka, jedna z nejodvážnějších skladeb moderní vážné hudby. Keith Emerson předvádí svoje hráčské umění studovaného hudebníka a jeho klavírní party hrají s obrovským nasazením a famózní dynamikou. Carl Palmer už tehdy ukazuje, že je mimořádný bubeník, který se narodil na britských ostrovech a jeho technické schopnosti jsou opravdu nadčasové. Střídání klavírních a varhanních partů je velmi ryché, ale ještě rychlejší je ďábelská rytmika, kde nechybí ani gong. Fantastické intro!

TAKE A PEBBLE – klavírní téma má melancholický nátisk, šumění činelů a cinkání přináší první zpívanou skladbu. Greg Lake je grandiózní zpěvák. Dokázal to už v King Crimson, ale tady se skutečně rozvinuly jeho schopnosti do nezměrné dálky. Náladotvorná atmosféra jemných harmonických tónů se prolínají s agresivnějšími akcenty. Samozřejmě, že je zde hodně pompéznosti a okázalosti, ale s touhle hudbou tyto věci souvisejí, protože její vyjadřovací prostředky tkví na jiných platformách. V něčem se skladba (technicky ovšem o poznání dokonaleji) připomíná s prvním albem Renaissance, ale Emerson jde ještě dál. Baladické prvky se dokonale prolínají s klasicizujícím tématem v subtilních vibracích, o čemž svědčí i Lakeova hra na akustickou kytaru, v níž si pohrává s jemnými detaily své hry. Ta je utlumená a přichází zvolna do popředí s tleskáním a navodí úplně jinou atmosféru. Procítěná hra, za použití flažoletů a opět křišťálové tóny klavírní hry. Spojit baladické prvky, prvky articifiální hudby a dokonce nástin jazzu to je velký kumšt a tady se to daří zcela jednoznačně…. Dlouho jsem si myslel, že text ke skladbě napsal Peter Sinfield, ale chyba, napsal si to sám Lake!

KNIFE-EDGE – propojit rock s vážnou hudbou tady máme v dalším balení. Tentokrát rodák z moravských Hukvald – Leoš Janáček posloužil svou Sinfoniettou a Richard Fraser k tomu napsal text, který trochu dramatickým způsobem interpretuje Lake. Hutná a velmi dynamická kompozice a zajímalo by mě, co by na to řekl moravský mistr. Janáček vlastně „vymyslel rockový riff“, který kapela dokázala rozvinout do jiného hudební sféry. Emerson řádí na hammondky jako ďábel, ale pořád je to hra mimořádného hráče, kterému pardonuji všechny excesy, jak ukazuje i klip skladby na Beat Clubu, kdy hammondky přeskakuje a třese s nimi…. Doteď mi leze mráz po zádech z takového uchopení tématu a uvědomuji si zároveň plytkost řady současných skupin…. Ale to je můj problém. Závěr se zhroutí do nekonečna a zůstává famózní pocit!

THE THREE FATES
a) Clotho
b) Lachesis
c) Atropos – máme tady minisuitu. Začíná jako chrámové oratorium na píšťalové varhany a jakoby v bachovském duchu baroka se zde rozvíjí další mocné téma dělené na tři části zmíněné suity. Poslouchat kostelní varhany je velký zážitek a člověk si uvědomí, že má opravdu co dělat s královským nástrojem. Jsou ovšem střídáný famózní hrou na koncertní křídlo, kde si mohou podat ruce Rachmaninov, Čajkovskij a Chopin. Tady se vlastně nedá psát nic víc než o pocitech a famózním vyjádření hudební nálad a stavů duše. Není to ale chladná hra mozkem, ale cítím, že se zde hraje i srdcem. Opravdová hra mistrů.

TANK – vrátíme se opět na rockovou platformu. Pulsující bicí a dravá baskytara je doprovázena hrou na elektrický spinet (asi clavinet) a je nám nabídnuta další fantastická hudební lahůdka, kde se harmonicky i melodický prostor využije v maximálním slova smyslu. Rytmické a melodické a hráno s fantastickým nasazení ve výtečných unisonech s jedinečnou přesností, vše dovedeno do zničujícího detailu. Palmer nasadí bubenické sólo a v dobově „povinném“ hráčském běsnění nastolí bubenické eskapády velkého formátu. Chválil jsem ho už jinde a víckrát a musím zase a stále. Subjektivně pro mě platí dva superbubeníci – v USA Billy Cobham a v Británii Carl Palmer, navzdory řadě dalším výtečným hráčům. Palmerova hra je dokonce stíněna elektronikou, což v té době bylo něco zcela neočekávaného. Pionýrsky se zde dostává do tématu i analogový Mini Moog synthesizer, v té době ještě poměrná vzácnost a jeho sound zněl vedle hammondek a klavírů přece jenom zvláštně i když zvláštně lákavě…..

LUCKY MAN – závěrečná skladba patří baladě z Lakeovy dílny. Myslím, že tímhle songem kapela získala opravdový hit a přitáhla jim i trochu jiné publikum než intelektuály a náročnější posluchače. Je krásná a naučil jsem se ji hrát na dvanáctistrunnou kytaru a sám pro sebe si ji občas zahraji a interpretuji. Ale tohle zkoušel asi leckdo další. Harmonie je jasná a přehledná, stejně jako melodická linka. Dominantní je samozřejmě refrén, který je pro skladbu ono hlavní pohonnou směsí. Lake vedle procítěného zpěvu, zvonivých akustických kytar a baskytary nahrál i sólo na elektrickou kytaru, zatímco Emerson a Palmer se drží poněkud (zdánlivě) v pozadí. V závěru se ovšem sound zpevní, zhutní a Emerson začne hrát svoje portamenta na Mini Moog synthesizer. Na svou dobu to znělo opravdu hodně progresivně až šamansky tajemně s dozvukem Palmerových bicích. Krásná věc!

První album Emerson Lake And Palmer nepotřebovalo dozrávat. Fantastický debut vyhraných hudebníků s jasnou vnitřní koncepcí a vysoký level jejich virtuozní hry potvrzovaný dlouhými hodinami zkoušení a precizování. Pravda, Atomic Rooster, King Crimson a (vlastně i) Nice ztratili svoje instrumentální opory, ale na druhé straně se zde zrodil jedinečný hudební útvar ve vyzrálém společenství. Myslím, že je to jasné….. pět hvězdiček bez jakéhokoliv uvažování……
Mohu vyjádřit jenom svou vnitřní rozladěnost nad tím, že Emerson Lake And Palmer nebyli v dané době pozvání do Československa na Pražské jaro, na Mezinárodní jazzový festival…. Už jenom proto že zpracovávali hudbu takovýmto způsobem a nezapomněli ani na Leoše Janáčka. Vymlouvat se na nedostatek valut neobstojí, protože lidé by masově navštívili podobné koncerty jak v Praze, Brně, tak i Bratislavě.



reagovat

Zdeněk @ 05.08.2012 13:58:14
Jen dodatek - The Nice vysupovali jako host 2. čs.beatového festivalu v Praze koncem roku 1968.

Petr Gratias @ 06.08.2012 10:43:47
Zdravím, Zdeňku a díky za upřesnění....
Uvědomuji si, že na 2. československém beatovém festivalu opravdu NICE hráli a šokovali nejen naše publikum, ale i domácí hudebníky.
Také zde vystupovali holandští bluesmani CUBY AND BLIZZARDS....
V té Bratislavě myslím vystupovala JULIA DRISCOLL + BRIAN AUGER AND THE TRINITY.
Mimochodem - ani jedna ze jmenovaných kapel zde nemá
svůj profil...
Zdravím!

Zdeněk @ 06.08.2012 11:52:58
Ahoj Petře, teď jsem si vypomněl na výbornou reportáž z 2.čs.beat.festivalu v Mladém světě toho roku opatřenou skvělými černobílými fotografiemi a myslím, že Keith Emerson byl mezi nimi. Bohužel ten můj výtisk asi skončil ve sběrných surovinách.

nowhere_man @ 06.08.2012 16:29:30
Petr Gratias: The Nice tu majú profil určite, písal som recenzie na ich štúdiovky asi pred 3, 4 rokmi.

hejkal @ 06.08.2012 16:36:53
Jasné, že majú. Inak, Petrovi odporúčam pri hľadaní, či tu niektorá skupina je, využiť vpravo v menu okienko Hledat. Tam sa mu nájde všetko, čo na progboarde je a vyhne sa prípadným zle radeným položkám.

PaloM @ 06.08.2012 16:47:58
V marci t.r. som k Nice napísal biografiu >> odkaz

V žiadnom prípade vás tu nechcem zaťažovať žiadnymi poučkami a frázami, ale jednu si neodpustím...
SAKRA SUROVÝ PRIEKOPNÍCKY ART ROCK!!!

Art rock, aký chalani predviedli na tejto platni, skutočne musí počuť každý fanúšik pravej a dobrej hudby. V rôznych smeroch koketujú s vážnou hudbou, ale aj s veľmi ťažkou (h)art rockovou hudbou.

Už v úvodnej The Barbarian je cítiť perfektné nasadenie a zručnosť týchto chalanov, ktorí vtedy mali niečo po dvadsať (Palmer mal rovných 20). V ďalších dvoch zasa ukázali schopnosť tvoriť geniálne piesne, či baladickú a veľmi smutnú Take a Pebble, alebo dravú typickú ELP-ovku Knife-Edge, kde mali niekoľko motívov vypožičaných od Janáčka a Bacha.
Emersonove šialenstvo a vybláznenie The Three Fates trocha nemusím, ale aj tak je odvaha niečo takéto pustiť na debutovú platňu (takisto si zato cením aj Mariána Vargu - Eufónia). No a potom prichádza mladý virtuóz (nie, nie Emerson) Palmer, ktorý vo svojich 20 rokoch urobil perfektné bubenícke sólo v skladbe Tank, za ktoré by sa nemusel hanbiť ani Ian Paice. Rýchlosť jeho rúk a nôh v niektorých smeroch predbieha stíhačku EFA 2000 :). A na záver prichádza jedna krásna akustická pieseň od bassgitaristu Grega Lakea, ktorý tu hrá na gitarách (takisto ako aj v Take a Pebble).

Ak to môžem zhrnúť, je to posvätný grál všetkých fanúšikov art-rocku.
reagovat

hejkal @ 23.02.2011 17:50:25
Jeden z trojice mojich naj albumov, ktoré zo mňa spravili to, čím som dnes.

moonySK @ 23.02.2011 19:32:16
Myslíš dobrého bubeníka? :)

Filozof @ 23.02.2011 19:54:38
Tak díky Tobě vím, že nejsem pravý fanoušek art rocku. :-)
Opravdu zajímavý mi to přijde jen Lakeův zpěv, navazující na 1. LP King Crimson.

hejkal @ 24.02.2011 13:41:33
To neviem, ale určite zberateľa starej muziky.

ELP. Kapela, ku ktorej som sa dostal cez Collegium Musicum. Collegium som mal už napočúvané a všade som čítal o rôznych porovnávaniach s ELP. Tak som si ELP vypočul a ich diskografia bola čoskoro v mojej zbierke. Collegium a ELP pritom sú podobné a kvalitné kapely, ale inak je každá o niečom inom a musím povedať, že mám radšej Collegium.

Album ELP otvára The barbarian, zaujímavá skladbička a hneď tu som pochopil, že Carl Palmer je pán bubeník (Emersona už som mal napočúvaného z Nice a Lakea som poznal z King Crimson). Nasleduje jeden z najkrajších vokálnych prejavov Grega Lakea Take a pebble, krásna skladba. Knife-Edge je opäť kvalitným štandardom a potom príde moja srdcovka The three fates. Krásny orgánový sonet, hlavne tretia časť s pianom - jednoducho tu je niekde tá moja láska k syntéze klasickej hudby a rocku obsiahnutá dokonale. Tank je ďalšia pecka, opäť s nádhernými výkonmi Palmera (to vlastne platí pre celý album). Inak výkony Emersona komentovať hádam nemusím, jasné ako facka, že? Záver, balada Lucky man, pre mňa predstavuje jednu z najkrajších balád aké mám v zbierke a myslím, že je Lakeovou najkrajšou vôbec.

Debut ako hrom. Hoci ostatné albumy ELP sú tiež skoro všetky ohromujúce, debut je pre mňa jednotkou a už zrejme navždy ostane.
reagovat

Lothian @ 30.11.2009 15:22:25
Myslím,že ELP a Collegium byli podobní hlavně v začátcích,potom se Varga vydal na experimentálnější cestu.

Už to nebude dlouho trvat a dočkáme se 40. výročí od doby, kdy tenhle úchvatný kousek spatřil poprvé světlo světa. Já jsem rok 1970 nezažil ani zdaleka, mohu tedy pouze napsat, jak na mě působí teď a tady.

Už obal CD se stylizovanou holubicí je pro debut těchto pánů příznačný. Zrození něčeho nového - takhle vzdušná muzika musela ve své době způsobit hodně velký poprask...a přitom na to všechno stačili tři lidé.

Úvodní instrumentálka The Barbarian je klasickým progresivním kouskem, ve kterém se vyřádí hlavně Palmer za bicími. Jeho "kulometná palba" ke konci skladby je zkrátka úchvatná. Když někdo umí... Take a Pebble nám představuje hlas kapely Grega Lakea. Ale jaký hlas! To se prostě musí slyšet...po zpívané části přichází krátká klavírní mezihra se zrychleným hlavním motivem a když pak Lake rozhrábne struny na akustické kytaře, člověk by opravdu věřil, že venku prší. Druhá polovina této rozsáhlé kompozice je už v režii Emersonova klavíru a až na konci se vrací Lake a opět dává na odiv své zlato v hrdle. Mistrovské dílo! V Knife Edge velkolepá jízda pokračuje. Zpěvákův vokál se střídá s klávesovými mezihrami, které postupně získávají vrch a gradují až do velkého finále. Pan Janáček by se asi hodně divil... Následuje Emersonova výpravná skladba na motivy tří sudiček střežících nit života The Three Fates. Zvlášť pasáže, kde jsou použity i varhany, jsou naprosto grandiózní. Sólo na bicí, které si Palmer dopřeje ve skladbě Tank, jen podtrhuje naprostou virtuozitu všech tří členů tohoto geniálního uskupení. Na závěr nám Lake servíruje baladickou kytarovku Lucky Man, kde naplno ukazuje svoje fantastické kytarové fondy. Pro mě nejlepší podání této písně Lake předvedl roku 1974 na California Jamu.

Tímhle debutem si u mě pánové Emerson, Lake & Palmer zajistili úctu na věky věků. Zkrátka mazec na který se nezapomíná...

*****
reagovat

martin69 @ 30.11.2011 15:02:12
Výborné album.Více není potřeba dodávat.

Za moju vášeň k "starej" hudbe môžu v podstate štyri albumy. Zhodou okolností to sú všetko debuty (okrem jedného :)). Prvý je samozrejme počin od Wishbone Ash. Tretí je eponymný album od Quicksilver Messenger Service. Štvrtý, to je Jethro Tull a Benefit. Druhý...no, o tom budú nasledujúce riadky.

Kdesi na strednej som bol silne pohltený punkom a fotrove kazety s prapodivnými "hrúzami" typu Soft machine, Rory Gallagher alebo King Crimson, som okázalo ignoroval. Avšak, náhoda chcela, že som sa pochytil s myšlienkou naučiť sa hrať na nejaký hudobný nástroj. Stupnice, noty, to mi nevoňalo, takže vylučovacou metódou padla voľba na bicie. Veď je to také ľahké :). Fotrove sktyky s nemenovanou rockovou skupinou mi zabezpečili učiteľa a predo mnou sa otvoril nový svet. Hard rock. Blues. A otázka, ktože je môj vzor. Ťažká otázka, keďže som sa ňou nikdy nezaoberal. Môj fotrík vyrukoval s osvedčenými menami - Ginger Baker, tým vraj nič nepokazím. To som zamietol (ale dnes už mám k Bakerovi veľmi vrúcny vzťah). Druhé meno - Ian Paice. Fajn, best of od Párplov som celkom žral. Ale vzor? Mne sa osobne pozdával Paul Cook zo Sex Pistols, ale bolo mi naznačené, že vo "vážnej" spoločnosti neobstojí. čo už.
Nezostalo iné, než začať počúvať a počúvať a hľadať niečo neopakovateľné. Bolo by pekné povedať, že som na túto dosku narazil sám. Ale pravda je, že mi opäť môj veľkozberateľ filmového materiálu a otec v jednej osobe pustil film od ELP, kde hrali Barbarian, Rondo a Nutrocker. Emerson dobodal klávesy popri svojom ródeu a jazde na hammondoch. To bolo dostatočne rebelské. Hudba ma úplne fascinovala, klasika v takomto prevedení, to bola sila. ALe vrcholom bolo bubenícke sólo v druhej skladbe. Okrem iného sa tam Palmer vyzlečie z trička, kým kope do kopáku. A bolo to.

Debut je u mňa vrcholom tvorby ELP a zároveň celého classical rocku. Neskutočné Barbarian, Take a pebble (ten spev!), famózna temnota Knife-edge, zvláštna kompozícia Three fates, valiaci sa Tank (s "upgrejdnutým" bubeníckym sólom z debutu Atomic Rooster) a záverečná krása Lucky man, to dodnes patrí k môjmu osobnému absolútnu.

Bezkonkurenčné.



reagovat

"To že má být debutové album?" řeklo si zajisté hodně lidí, když tuto desku poprvé slyšeli. Naprosto neuvěřitelná vyspělost tohoto debutu snad nemá v hudebním světě obdoby (možna pouze u mých oblíbených Rush). Jsou zde totiž 3 (podle mého) ve všech směrech dokonalé písničky-Take A Pebble, Knife Edge a Tank. Ovšem musím říci, že nejvíce mě nadchla Knife Edge Už jen začátkem? který byl velmi podobný Doors, ale i dalšími atributy dokonalým bubnováním Carla Palmera a hlavně vynikající klávesovou hrou Keitha Emersona(vedle něj vypadá i Rick Wakeman jako diletant), který zde dokázal vyloudit neuvěřitelné změny tempa a také všechna čest je klasické části této písně.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 10.02.2007 00:00:00
Ano, je to vynikající album! A skladba Knife-Edge? Tak tady se K.Emerson ukázal jako znalec našich klasiků, neboť základní motiv této skladby je od Leoše Janáčka.