Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 15.12.2016

Emerson Lake & Palmer měli pro mě mezi progovou smetánkou vždycky zvláštní postavení. Uznával jsem je jako drtivě nadřenou hudební jednotku, na druhou stranu jsem měl pocit, že se nekonečné Emersonovy exhibice až příliš prosadily a v mnoha momentech mě to zkrátka už ubíjí a unavuje. Je tu ale památné debutové album, kde mi ještě jejich koktejl sedl naprosto stoprocentně, možná i proto, že se tady mistr za klávesami neprosadil tak extrémně.

Studená a drsná basa a už monumentální stěna Emersonových varhan a je tady úvodní skladba The Barbarian z dílny Bély Bártóka, které dali prvorození ELP pořádný rockový nádech. Lakeovy čtyři dráty řádí celou dobu a střídají je dělostřelecké Emersonovy klavírní běhy. Ze všeho je cítit naprostá suverenita, profesionalita - zkrátka už debut je představením elitní jednotky. Unikátní úvod, kde se klasické principy střetly s těžkým, až hardrockovým vyzněním (jenže bez kytary!). Chladné tóny piana a lehké Palmerovo šustění činělů uvádí jednu z mých nejzásadnějších progových suit, Take a Pebble. Greg Lake sem vstupuje svým památným, naléhavým a něžným projevem, který si zamilovaly miliony a při představě toho, že už není mezi námi, jsem nemálo otřesen. Chladnou krásku táhnou dlouho studené klavírní údery a bicí. Tady mám z klavíru hřejivý pocit, Emerson tu předvádí krásná hudební zákoutí a ještě tu plně slouží celku. Přichází ale Lakeovy křišťálově vyvedené akustiky a předvádí nám, co jsme obdivovali už u King Crimson a pak i na jeho sólových albech. Do toho Emersonovy studené klapky. Dvanáctiminutový skvost, pro mě vůbec nejsilnější skladba ELP, končí krásným smířlivým návratem úvodního motivu. Knife-Edge nám otevírá razantní riff s janáčkovskou inspirací. Lake tu dostal prostor nejen svým hlasem, ale i basou, kterou pořádně rozrývá prostor, aby sem mohl vstoupit se svou armádou varhan a klavírů Emerson. Samozřejmě už z povahy skladba na pomezí klasiky a rocku, vypůjčuje si ve druhé půli i drobné bachovské motivy - lipského mistra poznáte hned. Smělé propojení těžkého rocku, kde se skutečně odvázal i mr. Palmer, a klasiky. Neuvedením Janáčkova jména vznikl dokonce soudní spor, ve kterém dědici našeho autora uspěli. Three Fates, inspirovaná antickými řeckými sudičkami Klóthó, Lachesis a Atropos přináší těžké, komorní Emersonovy chrámové varhany. Z temného oblaku se postupně snášejí nekonečné dlouhonohé klavírní běhy. Tady je domov klavírního mistra a nikdo nemá právo vstupu. Tady se ještě potutelně usmívám, na dalších albech mi vadí mimojiné to, že tam Keith ovládl podobným způsobem až na pár minut skoro celá alba, takže se z ELP stal spíš Emerson a pak někde ti dva zbylí. To je ale samozřejmě jen můj názor. Přichází další instrumentálka Tank začíná srážkou basy a bicích a bez varování se sem vřítí Emersonovy synťáky, varhanní běhy, klavinety (na albu obsluhuje tento pán devět nástrojů). Tohle jsou klasičtí ELP, tak je znáte celá léta, a hlavně poslouchat děsivé bateriové řádění Carla Palmera je tady skutečně zážitek. I on musel dostat prostor ve stylu Toad či Moby Dick, a věřte, že to stojí za to - z toho se parádně vynoří pochmurné a temné Emersonovy litanie a vy jen bez dechu sledujete, jak celé tohle monstrum, dupajíce po všem, míří do závěru. Je tu ale vskutku velké finále Lucky Man, památná čtyřminutovka, který mi vždycky připomene, proč jsem Lakeovy nápady tolik miloval. V podstatě nenápadná akustická skladba ovšem nabývá magických rozměrů díky fantastickému zpěvu, pestrým aranžím a samozřejmě studenému Emersonovu moogu v jeho závěru, kde se už nezmůžu skoro na nic. Už za tohle skvostné zakončení alba si pánové to absolutorium plně zaslouží.

Debutové album ELP je u mě jediné jejich album, kterému dávám bez váhání plný počet. Je to u mě dokonale namíchaný koktejl s logickým klasickým základem, díky Emersonovu a Palmerovu mistrovství si kapela mohla na tomhle poli dovolit jít do netušených míst. Lakeovy kusy Take a Pebble a Lucky Man jsou u mě ale věčné, nesmrtelné hymny.