Reakce na recenzi:

Pegas - @ 21.06.2019

Rush se nenechali odradit komerčním neúspěchem desky Caress Of Steel a na své čtvrté album opět zařadili jednu dlouhou skladbu 2112 roztaženou na první stranu desky. Tu druhou pak doplnila pěticí krátkých písniček. Úspěch se dostavil a deska se stala až kultovní záležitostí. Pro mě to sice takový kult není, „pouze“ hodně dobrá deska.
Z dvacetiminutové skladby 2112 mám tentokrát dojem kompaktního celku, který je sice složen z různorodých částí, ale velmi dobře na sebe navazují. Střídají se hardrockové i akustické části, Geddy Lee přechází z ostrého ječáku do přirozenější polohy, o vysoké instrumentální úrovni tria není třeba diskutovat, ta je na jedničku. Musím přiznat, že nejprve jsem měl ke skladbě nějaké výhrady a k plnému docenění mi hodně pomohla až znalost textů, resp. příběhu a také postav, které v něm vystupují, takže mi to celé dávalo větší smysl. Z různých výběrů jsou nejznámější první dvě tvrdší části Overture a The Temples Of Syrinx, ale určitě se vyplatí poslouchat to jako celek.
I když pro desku je stěžejní především ta první polovina, pozornost si zaslouží i další skladby. I když to nejsou takové hity, hodně jsem si je oblíbil. Čtyři z nich pokračují v rushovském (hard)rocku, přesto je každá trochu jiná. Za největší, bohužel opomíjený, klenot z nich však považuji netypickou Tears. Ta vůbec nezní jako Rush, ani jako cokoliv jiného na albu. Je to nádherná akustická balada, navíc s melancholickou atmosférou navíc umocněnou mellotronem, což je na první období Rush nezvyklé, neboť klávesové nástroje a syntezátory začali používat až později. Když jsem si 2112 koupil na CD téměř naslepo, právě tohle byla věc, která mě kromě úvodu titulní skladby zaujala nejvíce.
Za zmínku stojí obal od Hugha Symea, který se od té doby (oprava, byl autorem obalu už na Caress Of Steel) stal dvorním výtvarníkem Rush, něco jako Roger Dean pro Yes, či Derek Riggs pro Iron Maiden. Právě on také hraje klávesy v Tears a syntezátor v úvodu 2112.