Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 25.05.2016

Když jsem kdysi rozšířil obzory o klasiky 60. a 70. let, byla alba kanadských veteránů mezi prvními v mé sbírce (jako první Moving Pictures) a už tehdy mě jejich sofistikovaný rock velmi oslovil.

Cygnus X-1 Book II - mohutný nástup kytar se syntetickým otiskem nastupující dekády je monumentální, pak ale famózní Peart náladu naruší a nastupující odsekávané melodické motivy s parádně pracující Leeho basou, která si bere úplně samostatný prostor. Konečně pak přichází na řadu s přívalem kytar i jeho hlas, pohybující se v této éře ještě ve značných výškách, teprve s nástupem dalších alb svůj hlas usadil o poznání níže. Hlavní kytarové motivy, ale i vesmírné mezihry navazují volně na poslední skladbu předchozího alba a vzniká nám tak plnohodnotná suita. Jsou tu vkusně zakomponované akustiky, matematicky přesná ostrá Lifesonova sóla a Peartovy neskutečně řazené dělostřelby. Leeeův teatrální hlas mění a láme nálady, převažuje ale dramatický tón, a ty poslední čtyři minuty jsou parádní. Abych byl ale upřímný, ne všechny momenty, hlavně v prostřední části, mě tady stoprocentně oslovily a vždy se přistihnu, že mě jako celek o něco více zaujal skromnější první díl na předchůdci, které mám jako album vůbec o něco raději. Z tohoto monumentálního eposu musí přijít logicky vysvobození a tak tu máme krásné smířlivé akustiky i Geddyho zpěv - baladický vstup Circumstances pak střídá přechod do hardrockové tváře s krásně bublající basou. I na skromné ploše jsou Rush mistři, zlom do instrumentální druhé půle je čarokrásný. The Trees začíná opět akusticky a Geddyho vstup "there´s an unrest in a forest..." je už klasikou. I tady se ale skladba zhoupne do pořádného rockového náporu s pořádně odvázaným Geddym. I tady přichází krásný zlom, syntezátory a kytary budují pohádkové nálady jako vystřižené od "kolegů" Genesis a dramaticky stupňovaný závěr se závěrečnými nástrojovými orgiemi je opět mistrně proveden. Klasicky ozvučené kytary na prahu slyšitelnosti se rozezní do nádherného úvodu, překračujícího staletí někam daleko nazpět a už tu máme synťákové zvuky a Peartovy činely, to parádně budované napětí je úplně hmatatelné, pořádně syrové kytary pak konečně odpíchnou geniální riff La Villa Strangiato. Alex Lifeson kouzlí na krku krkolomnou melodii, v zádech má mohutné syntetické zvukové stěny a Neilovy nezničitelné palebné přechody. Tato více než desetiminutová instrumentálka na závěr je opravdovým skvostem, od jemné mezihry s krásným sólem opět postupně roste za drtivé rytmické podpory a dramatických melodií, které po syntetice "opakuje" Lifeson na strunách, postupně až do ústředního motivu, závěr je opět monumentálně silný. Tohle jsou hudební hody hlavně pro hudebníky samotné, kteří tuhle skladbou řadí opravdu hodně vysoko.

Motivy album Hemispheres přímo navazuje na závěr A Farewell to Kings. Je tu zapojeno více syntezátorů a elektroniky, kapela se hudebně posouvá a Geddy Lee posunul svůj hlas o něco málo níže. Album mě ale neoslovilo ani tak, jako předchůdce (hlavně úvodní suita), ani další dvě nebo tři alba - za čtyři hvězdičky.