Reakce na recenzi:

horyna - @ 30.01.2017

Stál krámek v naší ulici,
v něm párky, buřty s hořčicí
a bonbóny a sýr a sladký mák.
Tam chodíval jsem potají
tak, jak to kluci dělají
a ochutnával od okurek lák.
A pro mou duši nevinnou
pan vedoucí byl hrdinou,
když po obědě začal prodávat.
Měl jazyk mrštný jako bič
a já byl z něho celý pryč
a toužil jsem se prodavačem stát.

tolik Majkl Tučný.

Stál krámek v ulici Na bělidle, v pražské čtvrti Smíchov a patřil značce Rock Paradise, v něm se pan vedoucí Šimečka staral o zásobovaní kvalitní rockou a metalovou hudbou té části populace, která o toto jevila značný zájem.
V dobách neinternetových, jsem si z naší Moravy, dělal občasné vyjížďky vstříc dobrodružství a nakupování vysněných, ale i nově vycházejících alb do matičty Prahy. A jednou se přihodilo, že jsem tam uviděl mimo jiné i tuhle desku. Kapelu jsem neznal skoro vůbec, ale její monstrózně klávesová hudba (kterou jsem si tam poprvé vyslechl) a geniální obal rozhodli o podlovolení se tužbě, něco tak jedinečného a z toho co znám se ničemu nepodobajícímu vlastnit.

V počátcích kapela používala snad troje keyboardy a hradba zvuků řinoucích se z těchto nástrojů mnohdy zastiňovala klasickou rockovou polohu. Je tomu znát hned z úvodní Don't Be Late- magicky uhrančivé, neuvěřitelně hitové vele-skladby, která mě ke kapele vlastně přivedla a dodnes slouží něco jako naše pupeční šňůra. Sadler ční (svůdně šeptá) a akustiky famózně drnkají, to nejmagičtější na písni jsou ovšem proudící klávesové tóny, nestárnoucí fantazie.
What's It Gonna Be- začne svižně a rockověji, ovšem Gilmour vede kapelu atmosférickou dráhou, do které se vměšují další klávesové rejstříky, ale i Ian C. tu čaruje slušivě. Mocný patos operního stylu se předvádí v třetí Time to Go- kde mě Sdaler svým rozsahem připomíná Mercuryho. Compromise- je uvolněnější, střídmější i rockovější koncertní tutovka. Too Much to Lose, ale i další položky alba se odehrávají celičké v dalekém vesmíru s maximálním zapojením v té době veškerého dostupného syntezátorového boomu. Velký závěr v podobě Careful Where You Step- silná to skladba, nacpaná melodiemi, důraznějším rytmem, jiskrnými nápady, nebo záměrně futuristicky mašinkově upraveným Michaelovým vokálem.

Z prvních klasických čtyř alb kanadských Saga, mám tohle prostě nejraději.

Epitaf- zpráva čerstvá teprve několik dnů- Saga se rozhodla ukončit kariéru, nééééé, prosím ještě nééé. Rozhodně bude několika generacím oddaným fanouškům chybět, zbude tu po ní vakuum a smutný výraz ve tváři, který ale může napravit radost z muziky, kterou nám tahle kapela po čtyři desetiletí rozdávala!