Reakce na recenzi:

horyna - @ 08.01.2020

Včera jsem se probíral nahrávkami dříve smahnutými do pc a vyštrachal jsem i dvojici téměř popových alb z poloviny let osmdesátých, mé milované kanadské kapely Saga. Po krátkém testu jsem došel k novému závěru, že ještě nedávno tak prudce odmítaný softový "rock" made in Saga produkovaný v oněch letech, není zase tak špatný a v budoucnu nebude od věci, si například desku Heads or Tales do sbírky pořídit rovněž. Už už jsem Windows Media Player vypínal a naráz si uvědomil, že mezi cédéčky která jsem ještě nestihl vybalit, či na ně nepřišla ta správná chuť, je už hodnou dobu uschováno i jedno pocházející právě od této kapely.

Tou černou ovcí je nahrávka Worlds Apart. Nahrávka, kterou považuje velká část fans kapely za jejich vůbec nejlepší. Podotýkám, já k nim rozhodně nepatřím, to by se pak onen kotouč rozhodně nekrčil kdesi v koutě, ale byl by dávno součástí domácího porfólia Saga.

Tuto placku znám už dlouhou fůru let, už od dob, kdy jsem se Sadlerovci začínal. Tehdy jsem si ji koupil stejně jako kteroukoliv jinou, sic ne mezi prvními (to byla některá z desek předešlých), ale několikrát ji pozorně poslouchal a došel k závěru, že tahle tvář Saga se mi už moc nelíbí. Příliš syntetické, příliš umělohmotné, příliš nabubřelé. A navíc ty občasné elektronické bicí, blé, fuj! Deska šla rychle z domu a tento závěr, který jsem si k nahrávce Worlds Apart přiřadil, jí zůstal přilepen přinejmenším jedno další desetiletí.

Až postupné roztávání osmdesátých let v mé hlavě a akceptování (daleko komerčnějších alb) nahrávek od kapel jako jsou Def Leppard, Uriah Heep, či třeba nedávno zmiňovaných Budgie zařídilo, že jsem si znovu W. A. obstaral.

Hodnotit hudbu osmdesátých let ušima třicátníka, nebo čtyřicátníka, je alespoň u mne velmi ošidné a dosti rozdílové. Co dříve sítem projít nedokázalo, dnes se (sic někdy s úsměvem na rtech) promele daleko snáz. Nad řadou aspektů které jsem vyjmenoval výše a které se k této nahrávce/etapě kanadských Saga nepochybně pojí, už dokážu mávnout rukou. Nejdůležitějším faktorem který mi dnes téměř vždy zaručí, že nahrávka uspěje, je krom nápaditosti, dotažené stránky emoční a kvality jednotlivých songů i melodika. A právě s melodikou dokázali Saga vždy pracovat jako skuteční mistři. Ano, někdy zní skutečně podbízivě a okatě hitově, to když do ní kapela roubuje ony nechvalně známé elekto bicí, se stylem disco hraničící rytmus a sladkobolné zaláskované vokály. Pak se vám křivý ústa, zvedáte obočí a někteří méně zdatní přepínají, nebo rovnou vypínají kompletní desku. Z těchto důvodů se nepřestávám divit, že zrovna W. A. je tak oblíbenou deskou.

Jistě, jsou, lépe řečeno tu byly singly/hity a ty vyhrávali. Skladby jako On the Loose, Wind Him Up, nebo Time's Up bodovali na obou stranách Atlantiku (v Evropě je především Německo jejich zemí zaslíbenou), radiostanice je často zařazovali do svých rotací a fans si je oblíbili natolik, že je skupina musí na svých koncertech hrát dodnes. Tyhle písně ač zní na první poslech lacině a jednoduše, právě svým melodickým šarmem upoutávají dodnes a mají tu schopnost (jako jiné velké rockové songy) se vrýt do posluchačovy hlavy. Kvalitativně vyšší je však spíše závěrečná část desky, s pokračující ságou Chapter a songy No Regrets (Chapter V), Conversations a No Stranger (Chapter VIII). Zde se totiž daleko méně sází na první plán a líbivost. Tady je slyšet, že kluci když chtějí, dokáži komponovat i v odlišném směru a s jinými proprietami.

Tuto desku spáchala nejslavnější a legendární sestava Saga. V jejím čele stojí v několika oktávách zpívající titán Michael Sadler, jemuž na záda dýchají bratři Crichtonovci patřící k hráčské špičce svého oboru a klávesák Jim Gilmour, často poznávací znamení souboru pro svůj charakteristický zvuk syntezátoru. V časech kdy lp vyšlo kapela používala i troje klávesy, na něž živě hrál jak Michael, tak jeden z bratrů Crichtonů. To už byla pořádná hradba a muzika se tím stávala ještě barevnější a žel bohu někdy i přeumělkovaná a dosti patetická. Úvod alba odsýpá v rychlejším tempu a kapela sází hit za hitem. Vše podpírají silně dominantní klávesy spojené s ladnými kytarovými oblouky a křivkami i cválající rytmikou. Michaelův hlas je všude okolo. Vzpíná se do závratných výšek, dolů padá jako obrovský vodopád, obepíná vás a konejší jako smyslný klín vysněné tmavovlásky. Michael je vládce, Michael je král, Michael je Beethoven hlasivek. Je jedno jestli posloucháte některou z raných nahrávek souboru, nebo tu úplně poslední. Na každé zpívá tak, jako by to byla jeho "osudová". Střed desky mě tolik nebaví, ale konec počínaje překrásnou baladou No Regrets (Chapter Five) a dalšími perlami je zaznamenání hodný.

Kdepak, Worlds Apart pro mne nikdy nebude nijak zásadním, či přelomovým dílem, tak jako pro mnohé jiné fandy. A proč? Protože je tu třeba Silent Knight, Generation 13, House of Cards, deska 20/20 a mnoho dalších a dalších, kterým dám vždy přednost a jejichž kvality mám dávno prověřené. Avšak těch několik pochybností a otazníků, které nad Worlds Apart visí mi nebrání desku ocenit kladně. A těch několik invektiv které jsem jí dříve věnoval, dnes přičítám striktnímu mladickému pohledu s příliš uzavřenými klapkami na očích.