Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 10.03.2016

Historie legendárního dvojalba je asi každému rockerovi dokonale známá. Vlastně mělo jít i živý záznam, jehož zásadní úspěch vlastně Pavlíčka přinutil zformovat stálou kapelu; první polovina je tak živákem z Lucerny a následného turné (1985-86)druhá polovina s devíti skladbami je pak studiovou nahrávkou (1986). Unikátní tak není jen zrod tohoto materiálu, ale hlavně jeho hudební náplň, která podle mě nemá a neměla u nás obdoby - Pavlíček tu slil veškeré své hudební múzy a inspirace do nezničitelné nové podoby.

Aladin začíná syntezátorovou psychedelickou clonou, a postupně se odkrývají Pavlíčkovy tlumené tóny, už tady můžete nasát tu neopakovatelnou atmosféru hledání, nálad a atmosfér. Kulhánek tu krásně běhá s basou v Kryšpínových doprovodech, závěr je čistě v nervním syntezátorovém podání. Bez názvu znovu uvozují syntezátory, přidávají se nenápadné kytarové tóny a po jakoby "novém" Kulhánkově basovém vstupu nastupuje již pověstná syntezátorová stěna s tajemně kreslící kytarou na pozadí. Tohle je opravdová krása, je to esence Pavlíčkovy hudby této doby a něco neopakovatelného - motivy postupně nabývají na větší melodičnosti a přístupnosti, ale stále je tu pocit psychické tíže a jakési mlžné stěny... Pak se přelijeme opět do experimentálních pasáží, kde s klasickým umělým Pavlíčkovým pozadím kouzlí mistři Kryšpín a Kulhánek v rytmické přehlídce. Rychloběžka se po komornějším startu rozjede v pořádnou a poctivou rockovou skladbu s ostrým a mistrně na syntezátorový spodek naroubované mistrovo sólo, jeho kytara se pak opět mistrně "pere" s bicími liniemi... vše mistrně přesné. Přichází ale už mistrovský zásek, ctící jméno kapely - syntezátory ruku v ruce s melodickou kytarou s dramatickým, chmurným tónem - tohle drásá tělo i duši, principál tu na synťáky doslova řádí. Do děje ale už vstupuje i Paní zpěvačka Bára Basiková, a to klasicky nejprve tajemnými vstupy, pak přichází na vybuzeném rockovém spodku vzývání samotného jména kapely a dokonalé hlasové orgie až do konce. Dokonalé, na naše poměry naprosto unikátní a válcující veškerou konkurenci (ale jakou vlastně...?). Já ti dávám, dávám - od počátku ovládá prostor Basiková na umělém Pavlíčkově koberci, na pozadí mistrně čaruje Kulhánkova basa - jen si to poslechněte, následující melodická zpěvová linka už vstoupila do historie, pak se neskutečně odvazuje celá tahle mistrovská parta a basa zápasí s kytarou a nezadržitelnými Kryšpínovými pochody. Dokonalost, protože takhle se hrálo opravdu na té nejvyšší úrovni. Třesky, blesky je svou umělou linkou temná od počátku, do všeho vstupuje pořádně drsná kytara s čarující Basikovou, ocitáme se zase rozhodně v tom ostřejším rockovém rozpoložení. Zpěv je divoký, nervní, drásavý, ale obratem i něžný a melodický. Tohle je nástrojová lavina, které budete těžko nějak odolávat - buďto ustoupíte, nebo vás to zasype. Druhá půle má pak nepřeslechnutelné psychedelické výboje. Závěr první poloviny v podobě Bezejmenné má lehký, funkový nádech s výraznou basou, pak do toho vstoupí ale opět pořádný rockový odvaz se syrovým riffem, za který by se deset let předtím nestyděli ani kdejací zeppelíni nebo sabati. Surová podoba se střídá s komorní se strašidelným Bářiným pojetím a výraznou basou (na tu zde a v předchozí skladbě hostuje Jiří Veselý). Pak si bere slovo Pavlíček s dlouhým sólem a zpěvovým podkresem a až do úplného závěru se pořádně topí pod kotlem...

Studiovou verzi uvozuje klasika Carmen komorním úvodem, který znovu střídá dravá kytarově-syntezátorová jízda hlavního principála. Bára krásně hlasově kouzlí na podkladě drsných kytar a po jejich zklidnění nám opět Kulhánek předvádí své basové umění. Tvrdá, syrová rocková záležitost, kde to s Bárou za mikrofonem tvrdí i Vilém Čok a Iva Bittová na housle. Villa Ada, to je jemné zklidnění po předchozí bouři s rozjuchaným zpěvem, pak přichází rytmický úprk a celá skladba má silně novovlnný odér, až na zcela unikátní a fenomenální zpěvové vložky Basikové. Není co dodat... Kdo hledá zklidnění a oddech, měl by začít právě třeba tady - mistr tu kouzlí i s akustikou. Veliké Lalulá je první ze tří skladeb s Morgensternovými texty na studiové straně. Akustika, tentokrát hlasový souboj Pavlíčka a Basikové, zcela unikátní povznesená nálada. Dalším určitě vrcholovým počinem je Košilela. Akustická nálada kdesi na pomezí Pink Floyd a nové vlny, ale Bářiny hlasové čarostřelby vás přesvědčují o tom, že tady jde o unikát. Morgensternův už notoricky známý text, postupná gradace za asistence Veselého basy do Pavlíčkova syrového kytarového útoku. Byl zpracován i přiléhavý, oduševnělý videoklip. Pro mě asi vrchol dvojalba. Houpací židle na opuštěné terase se s námi od počátku nemazlí - tvrdý elektronický umělý nášup s potemnělou Basikovou. Oproti předchozím skladbám, výsostně melodickým, tvrdý návrat do reality, je to jako kopanec mezi oči. Opět Morgensternův text a s Yamahou hostující Vendula Kašpárková. Ivanhoe je přímočará, kytarová rockovka od začátku, připomíná už trochu Pražský výběr, a to nejen proto, že za mikrofonem a basovkou je opět Čok a chybí tady nápadně Bářin zpěv. Na koni se opět blíží více předchozím skladbám, elektronický a vůbec osmdesátkový podíl je značný a v hlasových eskapádách se tu střídají Pavlíček, Čok a potom i Basiková, která tomu opět vkládá více té "stromboliovské" duše. Jinak rytmus výrazně určuje i basa, kterou si tu výjimečně nahrál Pavlíček sám. Klasikou klasik je už baladická Kvůli ní s dominujícím zpěvem i vkladem Michaela Kocába a Zuzanou Michnovou jako spoluautorkou. Nostalgická, typická atmosféra je všudypřítomná, stejně jako výběrovský otisk. Nelze ale zpochybnit křehkou krásu téhle věci. Ó hory ó hory je Pavlíčkovým a Čokovým dílem a jednou ze dvou skladeb bez Bářina zpěvu. Začíná typicky pavlíčkovskými rozostřenými kytarami, nabírá však na síle a rockové hmotě až do monumentálně laděného opusu. Opět má blízko (asi nejblíže) k Pražskému výběru. Zařazení výběrovsky laděných skladeb v závěru řada lidí kritizovala. Mě až tak zásadně nevadí, i když mám o něco raději prvních pět skladeb, pro Stromboli typičtějších a barevnějších. Konec. Na 87 minutách se toho událo dost, dodnes je to ale přehlídka Pavlíčkovy autorské geniality.



Určitě jedno z nejzásadnějších tuzemských produktů nejen 80. let, ale v naší rockové historii vůbec. Nacházím tu i určité slabší úseky a místa, to bych nebyl objektivní, kdybych to nezmínil, ale celek mi opravdu pojetím na hraně artrocku, nové vlny a psychedelie s výrazně syntezátorovým pojetím dokonale sedl. V rukou Pavlíčka ale synťáky nejsou dobovou hrůzou, ale naprosto hudebně zásadním nástrojem, který celé tohle dílo naprosto unikátně dobarvuje. Pro všechny přítomné v té době to muselo být něco neskutečného. A samozřejmě nelze zapomenout na dokonalý zpěv Báry Basikové, který už nikdy nikde nezopakovala. Vše dokreslují živé a nadšené reakce publika na první straně. Mrazivá krása...