Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 07.05.2011

Umělecké osudy československých bigbítových skupin před r. 1989 byly velmi zvláštní, z odstupem let se dokonce zdají být absurdní a nepochopitelné. Brněnská skupina Synkopy 61 (existovala už v r. 1960, ale název vznikl o rok později) patřila mezi nejstarší kapely u nás. Přesto jí trvalo dlouhých dvacet let, než se dočkala regulérního tzv. dlouhohrajícího alba. To byla skutečně příkladná vizitka socialistické kulturní politiky minulého režimu.
Skupina získala profesionální statut v r. 1970 a přesto, že nějakým zásadním způsobem nedráždila a neprovokovala komunistický režim, společnost Panton (na rozdíl od takových Plavců) jim natočila v první polovině sedmdesátých let tři formátové paskvily (na druhé straně možná světové unikáty), než v r. 1981 spatřilo světlo světa tohle album. Synkopy už sice nepoužívaly zavádějící číslovku v názvu a navíc skupina prošla personálními a stylovými proměnami, nicméně album, které je před námi, se stalo výrazným uměleckým počinem své doby. Lví podíl na tomto projektu měl výtečný zpěvák, osobitý skladatel a hráč na klávesové nástroje Oldřich Veselý a textař Pavel Vrba…
Artrockový opus Sluneční hodiny sice ve světovém kontextu přicházel o nějakých osm let se zpožděním, nicméně reagovat do dobové hudební trendy v hlubokých sedmdesátých letech, navíc bez patřičného nástrojového a technického vybavení a muzikantských schopností nebylo možné. Protože zpoza železné opony k nám přicházely podněty ze Západu vždycky s výrazným zpožděním, mohl i tento projekt vzniknout až v dané době.
Album bylo natáčeno ve slovenském studiu v Pezinku, kde se vyváženým způsobem docílilo zvukové kvality na špičkové úrovni.

INTRODUKCE – tajemné vrčení synthesizerů, které přichází jako předzvěst hudby, jež bude signalizovat estetické krásno, jakoby ve spojení s výtvarným viděním světa. Tento prolog lze vnímat jako druh ceremoniálu, který nás uvede do osobité říše hudby…

HUL V SLUNEČNÍCH HODINÁCH – od klavírního vstupu detailně zpracovaná skladba se všemi artrockovými atributy. Harmonicky bohatá kompozice, vystavěná na solidních základech s neuvěřitelným energetickým potenciálem, s rytmickými proměnami a s kaleidoskopickou barevností použitím klávesových instrumentů. Veselý demonstruje vnitřní splynutí s obsahem textu na věrohodné úrovni. Klávesové preludium nás (mírně v duchu Yes) zvolna jako ceremoniář uvádí do následující skladby s patřičným vyvrcholením...

JSI NÁDHERNĚ PRAVĚKÁ – pravděpodobně netvrdší rocková skladba na albu. Po klávesovém intru přichází výrazný – téměř hardrockový riff, který skladbě dodává patřičný drive. Důkladně proaranžovaná skladba po všech stránkách s přímočarou úderností, ovšem v mezihře proměňovaná nejen v rytmickém, ale i náladotvorném cítění kláves, houslí a důrazných bicích nástrojů. Veselého pěvecký projev (opět!) je emocionálně rozpoutaný, položený do metaforického textu, se kterým tvoří kompaktní pevnou organickou součást. Kytarové vstupy v mezihře jsou ústrojné, nevyčnívají, spíše jen osvěžují celkovou barevnost, podobně jako Pokorného houslové party.

INTERMEZZO – má v sobě notnou porci nostalgie. Propojení violoncella a houslí skladbu posouvá do vnitřně závažnější roviny, něco jako předobraz následující skladby

ČERNÝ RACEK – zcela určitě pilotní skladba na albu. Silná a nosná melodie a stejně tak podmanivý text. Obojí propojeno s Veselého expresivním pěveckým výkonem, kterým se v domácím artrocku „dotkl Mléčné dráhy“ (o které se zpívá i v písni samotné). Nádherně vystavěná balada s nostalgickým podtónem, která v refrénu expresivně vybuchuje jako sopečná erupce. Veselý se mohl opřít o výkon skutečně sehrané a umělecky silné muzikantské party, která v přidaných vokálech vytváří klenutý obraz harmonické svébytnosti. Lukášova skvěle sejmutá akustická kytara se mezi klaviaturami neztrácí a dodává písni na pregnanci. Jeden z nejsilnějších okamžiků na albu…

KLÁVESOVÉ EXTEMPORE – že je album postavené na barevnosti tónových proměn používaných klávesových nástrojů je zřejmé od prvního až po poslední tón na albu. Tato instrumentální skladba to jenom potvrzuje. Zapojení baterie synthesizerů a vokálního projevu s bicími nástroji slaví famózní triumf. Žádný plagiát Keitha Emersona, nebo Ricka Wakemana, ale skladatelsky, aranžérsky a muzikantsky osobitý přístup…

VODOPÁD – propojení basujícího micromoogu, s přesnou rytmickou souhrou Rybářových bicích nástrojů a melodickou linkou kláves a s majestátním vokálním partem má mimořádnou účinnost. Instrumentální podoba skladby má dramaturgicky ústrojný charakter jako spojovací můstek se závěrečnou skladbou.

TOULKA JE OBLÁ – zvonivá akustická kytara nás uvádí do albového finále. Melodická linka píseň posouvá na pokraj virtuálního obřadu. Vrstvení klávesových instrumentů a strojově přesných bicích nástrojů, s prostorem pro Pokorného housle je důstojnou tečkou za celým projektem v němž se jako epilog vrací zpět skladba Hůl v slunečních hodinách, s dramatickým vyvrcholením podle pravidel artrockového schématu…

Album lze charakterizovat jako ryze klávesové. Kytarové party na albu spíš tušíme, než že bychom jimi byli strženi do nějakého víru. V době natáčení alba přicházel do řad skupiny nový kytarista Kopřiva, který díky pokročilým pracem na projektu (přes svůj nesporný hráčský talent) se už nestačil plně vklínit podle zamýšlených představ do vytvářených aranžmá. Možná to byla částečně nevýhoda (!), ale na druhé straně si máme možnost vychutnat barevnost klávesových nástrojů (v domácím prostředí stále víceméně výjimečných svým rozsahem) a výtečně nahraných bicích nástrojů.
Projekt vyšel v CD verzi u firmy Bonton a v reedici s bonusem v remasterované podobě ho vydala i firma FT Records. V digitální podobě byla zvýrazněna kvalita zvukového záznamu. Hlasování hudebních příznivců na internetu označilo album Sluneční hodiny za nejlepší hudební počin na domácí scéně. Škoda, že firma Panton nedokázala zařídit rozevírací verzi alba, anebo alespoň otisknout zpívané texty, což by posluchač uvítal.
Pochvalu zaslouží i výtvarně zajímavý motiv obalu alba, jehož výtvarnou ideu navrhl sám Oldřich Veselý (jako vystudovaný textilní výtvarný návrhář) a realizoval jej předčasně zesnulý výtvarník Jaroslav Staněk. Propojení hudby, skvěle natočeného zvuku, pěveckých a instrumentálních výkonů s Vrbovými metaforickými texty a výtvarnou stránkou slavilo v sešněrovaných poměrech socialistického realismu svůj triumf.
Trochu mě zarazilo, že nějaký progboardista napsal, že je album má "příšerný zvuk". Nechápu. Naopak spousta lidí si pochvaluje, že se brněnský artrock dokázal i po zvukové stránce z pódií přenést na album. Natáčení v Pezinku si považovali všichni, kdo tam kdy nahrával. Výtečný personál, citlivý pro daný žánr a v té době nejšpičkovější vybavení studia v tehdejším Československu. Říká to Olda, i další hudebníci a odborní kritikové...
Olda je mimořádně citlivý člověk introvertního typu. Jeho umělecké vibrace jsou jedinečné. Mohu si dovolit říct, že mezi námi vznikl poměrně úzký kamarádsko-kolegiální vztah. Nikdy si nepřestanu vážit jeho podílu na vývoji domácí hudby. Zůstal sám sebou i v dobách, kdy to pro něho nebylo vždy výhodné a když použiji s trochou nadsázky označení "velkomoravský monument", vím, co říkám.
Pět hvězd!