Reakce na recenzi:

john l - @ 30.05.2017

Album Clone je pro mě významné hned z několika faktorů:

a) je první, na kterém se představil nový, dlouholetý zpěvák Andrew McDermott
b) kapela značně přeroubovala svůj styl, pozměnila ladacos, oproti první trojici nahrávek, jsou tohle úplně nový a mnohem zajímavější Threshold
c) na podobné hudební formuli pracuje kapela dodnes (nejvýrazněj právě s Macem)
d) pánové zapojili do své tvorby atmosféru, ta nebyla dosud u Threshold takřka vůbec přítomna
e) a je to především tíživá, mnohdy trudná a temná atmosféra, která povyšuje tvorbu kapely nad běžný, prog metalový rámec
f) hudební plochy propojují tisíce různých odstínů a variací na akustické mezihry, stejně i dlouhé vybrnkávací části, prezentované právě Karlovou bez-elektrickou kytaru


Léta jsem měl tuto desku za nejoblíbenější, možná až do dob March of Progress, to je klidně deset, čtrnáct let. Dnes se na ni dívám už jiným pohledem a sentiment přenechal pozici objektivitě. Z desek z Macem ji určitě překonává velkolepá Hypothetical, nebo monster progresivní Critical Mass.

Proč vlastně?:
Clone totiž obsahuje i nějakéto prach-obyčejné "hoblující" kytarové vakuum. První dvojice Freaks a Angels, jdou po první signální, ale občas zní fádně a na vině je právě zmiňovaná, kytarová nuda. Stejně tak v Lovelorn.

The Latent Gene jsem vždycky obdivoval, je to předobraz velkých, hymnických osmiminutovek, které kapela píše dodnes. Tady je všechno podstatné. Atmosféra, prázdná, odstrašující tma a o Richardovu klávesovou výmalbu se tříští překrásné, nonšalantně akustické ozvěny. Refrén je velice, velice melodický a okamžitě zapamatovatelný. Ve třetí minutě nás pohoupe delikatesní Karlovo sólo na pozadí, ne akustických, ale tentoktár klasickýck kytar. A Mac, to je prostě borec, který dovede náramně pohladit po duši.

Change je sugestivě podaná balada. Podle podobného mustru, bude kapela zpracovávat i další písně na svá příští alba.

V Life's Too Good spolu svádí boj Richardovi šeptající klávesové tóny a vyvážená akustika mistra Grooma.

Nejsilnější zbraň vytáhne naše parta do závěrečné trojice, zde se nechala inspirovat vesmírným programem.
Goodbye Mother Earth, Voyager II a Sunrise On Mars(zřejmě nejcitlivější položka skupiny do dnešních dnů). Tu krásu nedokážu přesně popsat, ale je to úžasná muzika, vždycky to poslouchám se zatajeným dechem, v jakési úzkosti a očekávání, jestli mě ty písně zpracují se stejnou intenzitou jako minule. Hurá, zase klaplo na sto perco.


Threshold jsou kapelou, která velice dbá i na vizuální stránku svých nahrávek. Clone, společně s Hypothetical, Subsurface a určitě i Dead Reckoning zdobí v pravdě fantastický motiv.


Sentiment mě velí bodovat do plných, ale logika věci připouští určitou pochybnost. 4-4,5 hvězd a klonů


Trochu se divím, že tu první nahrávky Threshold nemají ani sebekraťučkou recenzici. Zřejmě budou Wilsonovi práce(oproti těm Mackovým)v určité oblíbenecké defenzivě.