Petr Gratias - @ 02.06.2011 | #

Ve druhé polovině sedmdesátých let se urodilo na britském poli jazzrocku něco úrody - zahrnul bych sem skupiny jako Nucleus (ten už tu byl o trochu dřív), přetransformovaní Soft Machine, Pierre Moerlen´s Gong, Isotope, Bruford, Brand X.... a U.K. Přežili nástup punku, ale do osmdesátých let už nevstoupili. Jejich hudba byla pro novou generaci rockerů příliš složitá, překomplikovaná, málo agresivní a hlavně se v ní "muselo umět hrát".... Jako jedni z posledních odolávali U.K. Jejich jazzrockové námluvy s art rockem neměly akademické jádro, ale naopak melodickou otevřenost a hravost, což bylo markantní hlavně na albu Danger Money, které jsem dostal ze zahraničí téměř teplé. Kupodivu se líbilo hudebním kritikům, posluchačům a na milost ho vzala i rádia což se o eponymním albu nedalo říct....

DANGER MONEY - klávesový úvod dlouhými tóny a rázné údery bicích otevírají artrockové téma. Synthesizerové plochy se vznášejí prostorem jako opar mlhy. Energický zpívaný vstup opakuje dané schéma a skladba získá stupňující se melodickou linku. Wetton je nejenom výtečný baskytarista, ale i zajímavý zpěvák. Playbackované hlasy a natočené vokály mají svou melodickou nosnost, stejně jako varhany v dalším rozehrávaném tématu. Jobson je výborný hudebník s mnohaletou praxí napříč hudebním spektrem, stejně tak mladý Bozzio s jeho kreativními rytmickými breaky a správným energickým úhozem....
Klávesový sound je ovšem pro skladbu určující, dodává jí napětí, melodickou rozevlátost, ale i hravost. Závěr ovšem stáhne synthesizery do astrálního nekonečna. Velmi zdařilý úvod!

RENDEZ-VOUS - krásné rozehrávané téma na klávesy. Baladická kompozice je výtečnou příležitostí pro Wettona, ale i pro synthesizer Yamaha. Jobson rozehrává tóny s neuvěřitelnou lehkostí a podmanivý sound sálá melancholií až do samého závěru

THE ONLY THING SHE NEEDS - Bozzio dostává příležitost rozehrát svoje rytmické kreace na baterii. Úplně jiný princip hry než Bruforda. Jeho polyrytmické jazzrockové figury oslovily ostatně i Zappu. Výrazný energetický potenciál je vložen do hry od samého začátku a udržuje se po celou skladbu. Absence elektrické kytary na albu není na závadu a U.K. si v triu dokonale vystačí. Jobson na klávesy stupňuje harmonizování za dokonalé asistence důrazné a technicky precizní Wettonovy baskytary, která se Bozziovými bicími vypracovala do dokonalosti. Příležitost se instrumentálně projevit je zde bohatě zúročena, aniž by se tato snaha utápěla v nějakých bezbřehostech. Muzikantsky velmi silný zážitek na první poslech

CAESAR´S PALACE BLUES - tajemné zvuky synthesizerů předjímají vážnější téma. Bicí nástroje dodávají napětí a razanci. Výtečné aranžmá, kdy všechny instrumenty hrají naplno, přitom neagresivně. Jobson zde použije i houslové téma a jeho drobné ornamenty, stejně jako mocné sjezdy smyčce jsou famózním a velmi žádaným příspěvkem. Jobson na ně hraje s erudicí a suverénním citem, stejně jako na upozadněné klávesy. Precizní v každém slova smyslu.

NOTHING TO LOSE - melodičtější skladba téměř hitového charakteru, aniž by se dalo hovořit o nějakém uměleckém poklesku směrem k popu. Odlehčení po předešlých dvou skladbách je docela příjemně očekávanou skutečností. Vedle kláves i zde dostávají Jobsonovy housle prostor pro vyjádření, stejně tak jako výrazné Wettonovy basy a zjednodušený princip hry na bicí sloužící volnější formě dané písně....

CARRYING NO CROSS - na závěr přichází trochu tajemna a kouzlení synthesizerů a varhan jako předobraz filmu ve styly science-fiction. Náhlý vstup Wettonova hlasu má v sobě vnitřní naléhavost a obžalobu s ohledem na zkoumání povah lidské duše ve zpívaném textu, akcentující lidskou nestálost a pomíjivost. Gradující hudební téma získává na větší průraznosti a s nenápadného začátku se vyvine útočná údernost a harmonická proměnlivost s ráznými údery bicích. Po náhlém zklidnění bzučení synthesizerů kreslí impresivní obrazy, jímž další rytmická útočnost přidává na emocionalitě. Varhanní kreace se propojují s bubenickými breaky a polyrytmickými figurami. Základní úderné, ale melodické schéma žene skladbu až do samotného finále, v němž se ke slovu dostává opět naříkavý Wettonův hlas doprovázený tikajícími klávesami...

Tohle album si pouštím poměrně často. Občas ho poslouchají i lidé, kteří hudbu neškatulkují a nedokáží nad hudbou přemýšlet a řeknou jenom: líbí nebo nelíbí. Není výbojná a dravé, ale zase není příliš uhlazené - prostě je v rovnováze. Ortodoxní milovníci art rocku a dlouhých ploch asi ohrnou nos nad písňovou koncepcí, to mi ale nevadí. Myslím, že taková Asia je v jejich hudbě v jakémsi předobraze cítit (třebaže v téhle době ještě neexistovala)....
Pamatuji se, že mě rovněž z obalu alba fascinoval Jobson, který v rukou držel průsvitné skleněné housle, které mjsem do té doby nikde neviděl (!)
Umět sestoupit s nadzemských artrockových výšin do přehlednějších a stručnějších poloh a přitom neztratit tvář - je velké umění. A to se U.K. podařilo na sto procent. Proto dávám pět hvězdiček!

catcher @ 03.06.2011 19:39:25 | #
Velice výstižná recenze tohoto i po těch letech opravdu skvělého alba. Pro mě jsou vrcholem famózní rytmické struktury třetí skladby s gradací tempa v závěru ... unforgettable ! Proti debutu jsou zde Eddieho klávesy více slyšet, sound má větší spád, Frankův sideman buší o život ... nicméně "jedničku" bych nezatracoval, je jiná, ani horší, ani lepší. Pro mě stejně skvělá, nezaměnitelné Allanovy kytarové výšivky jsou lahůdka 1A. Ještě zpět k Danger Money : v době vydání jsem LP soustružil opravdu často, takže se mi dostalo pod kůži, jako spoustě jiných. Jeden z nich se dokázal zejména klávesovými aranžemi tohoto alba inspirovat natolik, že je to na desce vzniklé u nás nedlouho poté opravdu nepřeslechnutelné.
O něco později se mi dostalo na talíř mého NC440 Eddieho The Green Album. Je už trochu jinde než UK, ale stále se jedná o doklad hráčské virtuozity Mr. Jobsona. Docela by mne zajímal Petrův názor na tuto desku, myslím že její místo v propadlišti hudebních dějin není.