UK - Danger Money (1979)

Obě desky hvězdných UK jsou výborný. To je potřeba říct hned na začátku, aby se člověk vyhnul případným nesmyslným prohlášení o jejich (ne)originalitě. Nezasvěceného napadne lecco. V poslední době však dávám přednost dvojce. Vůbec neřeším nepřítomnost kytary. Eddie Jobson u kláves odvádí práci za oba nástroje.
Kvalita místních skladeb je obrovská. Od romantického kusu Rendez-vous, přes progový monument The only thing she needs, až po moji nejoblíbenější Nothing to lose, která jakoby Asii z oka vypadla.

Celkově mně přijde Danger Money přístupnější a melodičtější než jednička. Pořád jde o jazzrock, ale stravitelnější a popovější. Cítím mírný závan Asie, která se tady už pomalu probouzí k životu. Pořád je to ale hodně experimentální a virtuózní.  
Škoda je, že podobně stylotvorná alba už dnešní autoři napsat nedokážou.
reagovat

luk63 @ 05.03.2021 07:15:32
Asia má s UK společné jen to, že v ní hrál na basu a zpíval Wetton, ale jinak to jsou zcela rozdílné hudební aglomerace. Naštětí!

legolas @ 05.03.2021 07:25:07
V soustředěném poslechu je tvorba Asie na pár místech druhých UK už patrná.

pinkman @ 05.03.2021 08:12:16
Houslový doprovod dělá z Uk slušný originál. Přesto už tady je cítit, Wettonovo tíhnutí k popmusic. Ten člověk chtěl být vždy ve středu dění. A taky úspěšný byl.

stargazer @ 08.03.2021 18:43:54
Po připomenutí tohoto titulu jsem se vydal do sklepa najít cd, které tam ve tmě leželo už nějaký čas. Našel, oprášil a pustil si ho s velkým očekáváním, co to se mnou udělá. Dal jsem asi tři poslechy v kombinaci s první deskou. Danger Money mi nic neříkalo, ale s dalšími poslechy lepší a lepší. Tohle album se do sklepa nevrátí. Sice se na jejich jedničku nechytá, ale poslech DM vůbec není ztráta času.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se urodilo na britském poli jazzrocku něco úrody - zahrnul bych sem skupiny jako Nucleus (ten už tu byl o trochu dřív), přetransformovaní Soft Machine, Pierre Moerlen´s Gong, Isotope, Bruford, Brand X.... a U.K. Přežili nástup punku, ale do osmdesátých let už nevstoupili. Jejich hudba byla pro novou generaci rockerů příliš složitá, překomplikovaná, málo agresivní a hlavně se v ní "muselo umět hrát".... Jako jedni z posledních odolávali U.K. Jejich jazzrockové námluvy s art rockem neměly akademické jádro, ale naopak melodickou otevřenost a hravost, což bylo markantní hlavně na albu Danger Money, které jsem dostal ze zahraničí téměř teplé. Kupodivu se líbilo hudebním kritikům, posluchačům a na milost ho vzala i rádia což se o eponymním albu nedalo říct....

DANGER MONEY - klávesový úvod dlouhými tóny a rázné údery bicích otevírají artrockové téma. Synthesizerové plochy se vznášejí prostorem jako opar mlhy. Energický zpívaný vstup opakuje dané schéma a skladba získá stupňující se melodickou linku. Wetton je nejenom výtečný baskytarista, ale i zajímavý zpěvák. Playbackované hlasy a natočené vokály mají svou melodickou nosnost, stejně jako varhany v dalším rozehrávaném tématu. Jobson je výborný hudebník s mnohaletou praxí napříč hudebním spektrem, stejně tak mladý Bozzio s jeho kreativními rytmickými breaky a správným energickým úhozem....
Klávesový sound je ovšem pro skladbu určující, dodává jí napětí, melodickou rozevlátost, ale i hravost. Závěr ovšem stáhne synthesizery do astrálního nekonečna. Velmi zdařilý úvod!

RENDEZ-VOUS - krásné rozehrávané téma na klávesy. Baladická kompozice je výtečnou příležitostí pro Wettona, ale i pro synthesizer Yamaha. Jobson rozehrává tóny s neuvěřitelnou lehkostí a podmanivý sound sálá melancholií až do samého závěru

THE ONLY THING SHE NEEDS - Bozzio dostává příležitost rozehrát svoje rytmické kreace na baterii. Úplně jiný princip hry než Bruforda. Jeho polyrytmické jazzrockové figury oslovily ostatně i Zappu. Výrazný energetický potenciál je vložen do hry od samého začátku a udržuje se po celou skladbu. Absence elektrické kytary na albu není na závadu a U.K. si v triu dokonale vystačí. Jobson na klávesy stupňuje harmonizování za dokonalé asistence důrazné a technicky precizní Wettonovy baskytary, která se Bozziovými bicími vypracovala do dokonalosti. Příležitost se instrumentálně projevit je zde bohatě zúročena, aniž by se tato snaha utápěla v nějakých bezbřehostech. Muzikantsky velmi silný zážitek na první poslech

CAESAR´S PALACE BLUES - tajemné zvuky synthesizerů předjímají vážnější téma. Bicí nástroje dodávají napětí a razanci. Výtečné aranžmá, kdy všechny instrumenty hrají naplno, přitom neagresivně. Jobson zde použije i houslové téma a jeho drobné ornamenty, stejně jako mocné sjezdy smyčce jsou famózním a velmi žádaným příspěvkem. Jobson na ně hraje s erudicí a suverénním citem, stejně jako na upozadněné klávesy. Precizní v každém slova smyslu.

NOTHING TO LOSE - melodičtější skladba téměř hitového charakteru, aniž by se dalo hovořit o nějakém uměleckém poklesku směrem k popu. Odlehčení po předešlých dvou skladbách je docela příjemně očekávanou skutečností. Vedle kláves i zde dostávají Jobsonovy housle prostor pro vyjádření, stejně tak jako výrazné Wettonovy basy a zjednodušený princip hry na bicí sloužící volnější formě dané písně....

CARRYING NO CROSS - na závěr přichází trochu tajemna a kouzlení synthesizerů a varhan jako předobraz filmu ve styly science-fiction. Náhlý vstup Wettonova hlasu má v sobě vnitřní naléhavost a obžalobu s ohledem na zkoumání povah lidské duše ve zpívaném textu, akcentující lidskou nestálost a pomíjivost. Gradující hudební téma získává na větší průraznosti a s nenápadného začátku se vyvine útočná údernost a harmonická proměnlivost s ráznými údery bicích. Po náhlém zklidnění bzučení synthesizerů kreslí impresivní obrazy, jímž další rytmická útočnost přidává na emocionalitě. Varhanní kreace se propojují s bubenickými breaky a polyrytmickými figurami. Základní úderné, ale melodické schéma žene skladbu až do samotného finále, v němž se ke slovu dostává opět naříkavý Wettonův hlas doprovázený tikajícími klávesami...

Tohle album si pouštím poměrně často. Občas ho poslouchají i lidé, kteří hudbu neškatulkují a nedokáží nad hudbou přemýšlet a řeknou jenom: líbí nebo nelíbí. Není výbojná a dravé, ale zase není příliš uhlazené - prostě je v rovnováze. Ortodoxní milovníci art rocku a dlouhých ploch asi ohrnou nos nad písňovou koncepcí, to mi ale nevadí. Myslím, že taková Asia je v jejich hudbě v jakémsi předobraze cítit (třebaže v téhle době ještě neexistovala)....
Pamatuji se, že mě rovněž z obalu alba fascinoval Jobson, který v rukou držel průsvitné skleněné housle, které mjsem do té doby nikde neviděl (!)
Umět sestoupit s nadzemských artrockových výšin do přehlednějších a stručnějších poloh a přitom neztratit tvář - je velké umění. A to se U.K. podařilo na sto procent. Proto dávám pět hvězdiček!
reagovat

catcher @ 03.06.2011 19:39:25
Velice výstižná recenze tohoto i po těch letech opravdu skvělého alba. Pro mě jsou vrcholem famózní rytmické struktury třetí skladby s gradací tempa v závěru ... unforgettable ! Proti debutu jsou zde Eddieho klávesy více slyšet, sound má větší spád, Frankův sideman buší o život ... nicméně "jedničku" bych nezatracoval, je jiná, ani horší, ani lepší. Pro mě stejně skvělá, nezaměnitelné Allanovy kytarové výšivky jsou lahůdka 1A. Ještě zpět k Danger Money : v době vydání jsem LP soustružil opravdu často, takže se mi dostalo pod kůži, jako spoustě jiných. Jeden z nich se dokázal zejména klávesovými aranžemi tohoto alba inspirovat natolik, že je to na desce vzniklé u nás nedlouho poté opravdu nepřeslechnutelné.
O něco později se mi dostalo na talíř mého NC440 Eddieho The Green Album. Je už trochu jinde než UK, ale stále se jedná o doklad hráčské virtuozity Mr. Jobsona. Docela by mne zajímal Petrův názor na tuto desku, myslím že její místo v propadlišti hudebních dějin není.

Petr Gratias @ 03.06.2011 22:33:51
Zdravím Catchera....
přiznám se zcela bez mučení, že zmiňované album Eddieho Jobsona bohužel neznám...
Budu se muset po něm poohlédnout.
Znám ho (vedle U.K.)ze skupiny Franka Zappy,
Roxy Music a Jethro Tull...
Všude kde působil, udělal velký kus práce a alba, na kterých účinkoval, poznamenal svým rukopisem.
Jeho sólovou produkci ale neznám....
Děkuji za dobrý tip... a za uznání!

catcher @ 04.06.2011 15:56:37
to Petr : Edie vydal kromě výše zmíněné (někde uváděné i jako Eddie Jobson/Zinc)ještě jednu v r.85, ale to už je jakási new age, prosta dřívějších "klávesových extempore". Mimochodem, ta narážka výše byla na Černého Racka, o kterém jsi napsal velice poutavou knihu. Kapele jsme tehdy říkali "UK 61" a ještě dříve "Brněnští Uriáši".
Nicméně The Geen Album mohu všem fandům UK doporučit, je to rok 83 a Eddieho energie z UK je tam ještě patrná, i když jeho spoluhráči na této desce nejsou z první ligy a zejména na rytmice je to znát.
Kdybys ji nesehnal, mám ještě původní LP (narazil jsem na něj na lavičce v parku u Mahenova divadla někdy v r.84 (to byly časy ... dnes v době torrentů už objevování nových věcí ztratilo ten pel vzácného zboží s patinou konspirace), do Brna občas jezdím.

Petr Gratias @ 05.06.2011 08:42:43
Zdravím Catchera....
díky za zajímavé informace kolem Eddieho Jobsona.
Jak to tak vyhodnocuji,řekl bych se jsme se v osmdesátých letech pod Janáčkovým divadlem mohli potkávat na sobotních burzách vinylů. To byla doba!
Veřejná bezpečnost kroužila kolem parku jako supi a pak zatáhli všechny východy z parku na nastal úprk hlava nehlava... Díky za pochvalu Černého racka, přetlumočím i Oldovi Veselému. V pondělí se máme potkat. Olda se netajil svým obdivem k U.K. Když po řadě let přišla "únava" z těch yesovsko-genesisovsko-pinkfloydovských témat, U.K. byli zdařilou motivační inspirací...
Ještě k těm burzám: když se přestěhovala z konspiračních důvodů za nádraží v Králově Poli u tunýlku, tak tam už to "rameno zákona" měli těžší.
Mimochodem - brněnské alternativní kapela Hladolet, které jsem teď nedávno psal sleevenotes na CD a LP má na své projektu instrumentální skladbu Kotlůvek, což je ono magické místo zmíněných burz...

Strasne mam rad tuto platnu a nedopustim na nu. Lepsia ako prva platna. Z tej urobili Bruford a gitarista Holdsworth jazzrock. Je to pekna hudba (na prvu pesnicku In the dead of night nedam dopustit) ale nepocuvatelna. Naviac Jobson z platne urobil audioreklamu na vtedy novu Yamahu CS80. Ten polyfonny syntak pocujete vsade.

Danger money - je ovela melodickejsia. Bozzio uz nie je tak strasne synkopicky ako Bruford a jazzovy gitarista je uz prec. Pritom je tam stale este vela jazzrockoveho pristupu zo strany Wettona a Jobsona ale uz citit melodiku Asie, ktora pride o rok.

Platna je vyvazena - je melodicka a pritom nie komercna, zacitite jazzrock a virtuozitu , ale nie nekonecne sola. Uzasne.

Pustite si pesnicku Nothing to lose - cista Asia z vrcholnej ery 1980-81!! Wetton uz vtedy vedel, kadial pojde.
reagovat

Váhal jsem při hodnocení mezi 4 a 5, pak jsem zvolil tu 5. Je to prostě uplně geniální muzika. Dostal jsem se k UK někdy před 10 lety. Tehdy coby poměrně ortodoxního metalistu (ne že bych jím nebyl dodnes:-)) mne naprosto uchvátila muzika, kde se neobjeví ani jednou kytara. Nemám nějak co bych dodal, jenom bych tuhle desku doporučil každýmu, kdo má aspoň trochu rád bigbít. Jo ještě jednu věc. Určitě je lepší než "jednička". Alespoň podle mne.
reagovat