vmagistr - @ 12.06.2019 | #

Rok 1975 zastihl hard rockový subžánr ve fázi postupného útlumu. "Zavedené značky" sice nadále šlapaly a některé méně okoukané spolky se také dožadovaly svého místa na rockovém Olympu, ono "tvořivé podhoubí" z počátku dekády ale bylo totam. Šlo také o poslední ročník, ve kterém své studiové nahrávky předložili všichni čtyři zástupci "velkého rockového kvarteta", které v letech 1969-1970 nastavilo rockovému bouření základní laťku. Zatímco Black Sabbath a Deep Purple na mě na svou tohoroční hudbou působí velmi sympaticky a Led Zeppelin alespoň ucházejícně, u Uriah Heep cítím na desce Return to Fantasy nepříjemně silný odklon od jasně identifikovatelného zvuku a melodiky ke komerčně vděčnému, ale autorsky zaměnitelnému rocku.

Úvodní titulka by mohla vzbudit zdání nejlepšího pořádku a nevysychající studny autorských nápadů Kena Hensleyho. Ona je totiž Return to Fantasy opravdu vynikající písní - podle mě vůbec tou poslední, na níž kapela naplno prodala atmosféru pohádkového tajemna. Toho tajemna, které v dřívějších letech dokázala navozovat jako žádný z jejích souputníků. Druhou polovinu vyvedeného rámu desky tvoří sugestivní a melodicky vyvedená skladba A Year or a Day. Tyto dva kusy jsou podle mě hlavním důvodem, proč si desku vůbec připomínat.

Dále už totiž svého času populárními slovy kartářky Jolandy vidím "velký špatný". Sice nenápadité, ale alespoň šlapající rockové kusy Shady Lady a Showdown se s pokrčením ramen a nevysloveným dotazem "proč?" ještě poslechnout dají, členitá kompozice Devil's Daughter by možná hrubým sítem také prošla. Vedle nich tu ale posluchač musí zkousnout strašlivý popový cajdák Your Turn To Remember a jeho ještě kýčovitějšího příbuzného Why Did You Go. Na úplný závěr jsem si nechal skladbu, která totálně vybočuje ze všech mantinelů, které si Uriah Heep svou dosavadní tvorbou nastavili. Prima Donna je veselý rock'n'roll s fajn saxofony, ve kterém se ale nenachází ani špetka "heepovské" melodiky. Přesně takhle to tehdy mohli zahrát Nazareth nebo, co já vím, třeba Edgar Winter.

Alespoň partikulární nápravu dojmů ze slabé desky mohou zajistit bonusové skladby Shout It Out a The Time Will Come, B-strany singlů Prima Donna a Return to Fantasy. Ačkoli jen "vytěžují" silnou hammondkovo-kytarovou aranži, na které kapela postavila mnoho svých výborných kusů (Gypsy počínaje a Return to Fantasy konče), v útrobách desky by se ve srovnání se zbytkem skladeb vyjímaly skvěle.

Na desce Return to Fantasy jasně cítím nepříjemný fakt - kapela ztrácí svou identitu a stává se zaměnitelnou. Dvě skladby z devíti (bonusy nepočítaje), na kterých Uriah Heep nezní tuctově, jsou zkrátka zatraceně málo. Dvě a půl hvězdy (zaokrouhlené dolů) se mi v takovém případě zdají ještě docela milosrdné.

merhaut @ 15.06.2019 20:35:58 | #
Vkládám pasáž z Rock History:

Garyho Thaina nakonec jeho závislost dostihla definitivně, 8. prosince 1975 se po předávkování heroinem stal dalším členem „klubu 27“… Tím definitivně skončila velká éra Uriah Heep, ne až následným vyhazovem Byrona, to už byla jen další fáze rozkladu.

Ken Hensley s odstupem vnímá situaci jednoznačně: „K faktickému zániku skupiny došlo, když odešel Gary, to byl opravdu začátek konce, jenž Davidovo nekontrolované pití jen uspíšilo. Opravdoví Heep byli Box, Byron, Kerslake, Hensley a Thain. Potom jsme sice dál dělali heeps-skladby, ale už jsme se nemohli cítit jako Uriah Heep. Gary byl pro mě zvláštním člověkem, nejlepším hudebníkem, co kdy v Uriah Heep hrál. Pro svou revoluční melodickou hru je dodnes uznáván mnoha baskytaristy, a kdyby neměl své problémy, možná jsme mohli kapelu úspěšně udržet pohromadě. Bez něj a Davida jsme se stali pouhým retro bandem, proto jsem nechtěl pokračovat dál.“ Mick Box se připojuje: „Gary byl jeden z nejlepších rockových baskytaristů své doby. Jeho úžasné kráčející basové linky byly nedílnou součástí tehdejšího úspěchu Uriah Heep. Na cestách jsem s ním sdílel hotelové pokoje, byl zábavný a naprosto oddaný hudbě, rád na to vzpomínám. Bohužel svůj talent promarnil.“

„Return To Fantasy“ se nekoná

Garyho Thaina na jaře 1975 nahradil slovutný John Wetton z King Crimson (a předtím Mogul Trash a Family, připočtěme rovněž účast na albech Petera Bankse, Gordona Haskalla, Briana Ena, Petera Sinfielda, Bryana Ferryho). Pravděpodobně se nějakou dobu ocitl ve hře také Denny Ball, jenž krátce předtím hrál na Byronově sólovce Take No Prisoners, po boku až na Thaina kompletních Uriah Heep. Příchod Wettona, nahrávání alba Return To Fantasy a následné turné na nějakou dobu stabilizovaly situaci. Aspoň navenek.
Jenže Return To Fantasy (červen 1975) v roli katalyzátoru zámořského úspěchu naprosto vyhořelo (#85). Klíčový americký trh zůstal nadále před Uriah Heep uzamčen. Slabou náplastí byl rekordní úspěch alba ve Spojeném království (#7) i slušný ohlas mezi evropskými fanoušky – medailové pozice v Norsku a Rakousku, do dvacítky všude možně.

Po bezmála popovém Wonderworld představovalo Return To Fantasy návrat k rocku, byť uhlazenému. Bombastická úvodní titulka už na první poslech leccos slibovala, jakkoliv mé ucho zvyklé na přirozenou eleganci písně Easy Livin¬‘ vycítilo lehkou šroubovanost základního melodického motivu i ne bezešvé aranžérské přílepky. Další skladby byly z mého pohledu tak trochu nahoru dolů: Shady Lady průměrná jakože úderka, pseudoprogresivní Devil’s Daughter, poněkud rozpolcený Beautifl Dream. Prima Donna je pokus o rokec, opět prozrazující, že i přes veškerou snahu tohle nikdy nebyla uriašovská parketa. Stačí si pro srovnání pustit cokoliv z tehdejšího Lennonova alba Rock’N’Roll – tak vypadá cit pro žánr. Hebce houpavá Your Turn To Remember i naslá(j)dlá Why Did You Go jsou jako vytažené z nějaké Hensleyho sólovky. Pulzující Showdown zdobí o dušu sólující Mick. Prudce elegantní a starosvětské. A Year Or A Day původní vinylovou verzi alba uzavírá. První bonus, parádním riffem zatěžkaný Shout It Out by si zasloužil expresivnější pojetí vokálu, model Byron 1970. Vznosně šponovaná The Time Will Come je poslední dohotovenou a na LP nepoužitou skladbou z Return To Fantasy session. Shrnuto, žádný velký návrat k fantazii se nekonal. Ken Hensley má pravdu.