Uriah Heep - Return To Fantasy (1975)

Rok 1975 zastihl hard rockový subžánr ve fázi postupného útlumu. "Zavedené značky" sice nadále šlapaly a některé méně okoukané spolky se také dožadovaly svého místa na rockovém Olympu, ono "tvořivé podhoubí" z počátku dekády ale bylo totam. Šlo také o poslední ročník, ve kterém své studiové nahrávky předložili všichni čtyři zástupci "velkého rockového kvarteta", které v letech 1969-1970 nastavilo rockovému bouření základní laťku. Zatímco Black Sabbath a Deep Purple na mě na svou tohoroční hudbou působí velmi sympaticky a Led Zeppelin alespoň ucházejícně, u Uriah Heep cítím na desce Return to Fantasy nepříjemně silný odklon od jasně identifikovatelného zvuku a melodiky ke komerčně vděčnému, ale autorsky zaměnitelnému rocku.

Úvodní titulka by mohla vzbudit zdání nejlepšího pořádku a nevysychající studny autorských nápadů Kena Hensleyho. Ona je totiž Return to Fantasy opravdu vynikající písní - podle mě vůbec tou poslední, na níž kapela naplno prodala atmosféru pohádkového tajemna. Toho tajemna, které v dřívějších letech dokázala navozovat jako žádný z jejích souputníků. Druhou polovinu vyvedeného rámu desky tvoří sugestivní a melodicky vyvedená skladba A Year or a Day. Tyto dva kusy jsou podle mě hlavním důvodem, proč si desku vůbec připomínat.

Dále už totiž svého času populárními slovy kartářky Jolandy vidím "velký špatný". Sice nenápadité, ale alespoň šlapající rockové kusy Shady Lady a Showdown se s pokrčením ramen a nevysloveným dotazem "proč?" ještě poslechnout dají, členitá kompozice Devil's Daughter by možná hrubým sítem také prošla. Vedle nich tu ale posluchač musí zkousnout strašlivý popový cajdák Your Turn To Remember a jeho ještě kýčovitějšího příbuzného Why Did You Go. Na úplný závěr jsem si nechal skladbu, která totálně vybočuje ze všech mantinelů, které si Uriah Heep svou dosavadní tvorbou nastavili. Prima Donna je veselý rock'n'roll s fajn saxofony, ve kterém se ale nenachází ani špetka "heepovské" melodiky. Přesně takhle to tehdy mohli zahrát Nazareth nebo, co já vím, třeba Edgar Winter.

Alespoň partikulární nápravu dojmů ze slabé desky mohou zajistit bonusové skladby Shout It Out a The Time Will Come, B-strany singlů Prima Donna a Return to Fantasy. Ačkoli jen "vytěžují" silnou hammondkovo-kytarovou aranži, na které kapela postavila mnoho svých výborných kusů (Gypsy počínaje a Return to Fantasy konče), v útrobách desky by se ve srovnání se zbytkem skladeb vyjímaly skvěle.

Na desce Return to Fantasy jasně cítím nepříjemný fakt - kapela ztrácí svou identitu a stává se zaměnitelnou. Dvě skladby z devíti (bonusy nepočítaje), na kterých Uriah Heep nezní tuctově, jsou zkrátka zatraceně málo. Dvě a půl hvězdy (zaokrouhlené dolů) se mi v takovém případě zdají ještě docela milosrdné.
reagovat

Martin H @ 12.06.2019 20:15:38
vmagistr: osobně bych Return to Fantasy viděl na tři hvězdy, tedy lehce nad průměrem. Obdivuji, s jakou vervou ses do Uriášů pustil. Píseň A Year or a Day je jednou z mých nejoblíbenějších. Když jsem ji poprvé slyšel, tak mě úplně srazila do kolen.

vmagistr @ 12.06.2019 20:43:44
Martin H: Co se sedmdesátkové diskografie Uriah Heep týká, je pro mě Return to Fantasy silný podprůměr - z toho, co kapela ve studiu natočila před ním, se mi víc líbí všechno, a i z těch čtyř či pěti alb poté většina. Ale za pochvalu díky - chtěl jsem zkusit trošku jiný formát psaní než jednotlivé od sebe "odtržené" recenze.

PaloM @ 13.06.2019 05:19:37
vmagistr: so záujmom čítam tvoje recenzie na Uriah Heep. Po albume Wonderworld som bol ďalšími titulmi s Byronom sklamaný, ale po mnohých rokoch ich dokážem počúvať. Menej ako tri body/hviezdy by som im nedal ani dnes, keby som ich mal hodnotiť.
Dokonca Return To Fantasy som si tento rok kúpil a Firefly som tiež chcel, ale CD nebol bežne v ponuke e-shopov.
A potešilo ma, že dcéra si vybraté albumy UH v mp3 počúva v aute :-)
Ďakujem za recenzie.

oř @ 13.06.2019 06:06:56
Mimořádně povedená deska, jedna z mých nejoblíbenějších. Čistá a vyleštěná pětka. Dva body jsou směšné.
A kde máš Wonderworld?

horyna @ 13.06.2019 06:54:42
První poslechy to byl celkem šok, po skvělé úvodní skladbě jsem čekal něco jiného. Určité skladby se mi dlouho nezamlouvali a vynechával jsem je, ale časem jsem si začal desku pouštět celou a nakonec se mi zalíbila skoro stejně, jako období 71-73.
magistře proč jsi přeskočil Wonder? Tady jsem se obzvlášť těšil, že mu dáš na frak:-) a ty potopíš Return ? :-) - pro mne zklamání jejich discografie.

vmagistr @ 13.06.2019 07:08:46
Palo: Firefly je pro mě taktéž jeden z kandidátů na doplnění do sbírky (z toho, co od nich znám, je to asi poslední věc, kterou nemám as hodně bych chtěl).

oř: Pro Tebe směšné, pro mě realita. Naštěstí tu naše názory na Return to Fantasy mohou zcela v klidu koexistovat.

horyna: Wonderworld dodám, jak se vrátím z cest domů - omylem jsem si smazal textový dokument s recenzí, tak ho musím vydolovat ze zálohy.

zdenek3 @ 13.06.2019 21:59:47
Horyna

Nějak nerozumím. Napíšeš zklamání jejich diskografie a předtím napíšeš, že sice na počátku nic moc, ale pak to přirovnáš k 71-73.

Tak som voľako zmätený.

horyna @ 14.06.2019 05:23:14
Zdeňku pardón, konec mi nějak zkostrbatěl:-) To zklamání se samozřejmě vztahuje na Wonderworld.

zdenek3 @ 14.06.2019 15:30:50
No aspoň víš, jak pečlivě tě čtu. Ale zatím jsi tu půldesku nedohnal, hlavně kvůli tomu Ozzymu.

horyna @ 14.06.2019 16:56:18
Zdeňku díky, díky:-)
To bylo s těmi Living Loud, že? Osvěž mi paměť, o co šlo, jak jsi to vlastně myslel?

zdenek3 @ 15.06.2019 12:29:10
Šlo o to, žes v recenzi Living Loud jsi se "otřel" o Ozzyho, když pro mne je to Někdo. To že není dokonalý zpěvák, levou zadní předežene charismatem a témbrem hlasu. Poznáš ho mezi milionem jiných.
Navíc jeho prvních 6 pecek s BS je dodnes vrcholem hard rocku.
IMHO.

merhaut @ 15.06.2019 20:35:58
Vkládám pasáž z Rock History:

Garyho Thaina nakonec jeho závislost dostihla definitivně, 8. prosince 1975 se po předávkování heroinem stal dalším členem „klubu 27“… Tím definitivně skončila velká éra Uriah Heep, ne až následným vyhazovem Byrona, to už byla jen další fáze rozkladu.

Ken Hensley s odstupem vnímá situaci jednoznačně: „K faktickému zániku skupiny došlo, když odešel Gary, to byl opravdu začátek konce, jenž Davidovo nekontrolované pití jen uspíšilo. Opravdoví Heep byli Box, Byron, Kerslake, Hensley a Thain. Potom jsme sice dál dělali heeps-skladby, ale už jsme se nemohli cítit jako Uriah Heep. Gary byl pro mě zvláštním člověkem, nejlepším hudebníkem, co kdy v Uriah Heep hrál. Pro svou revoluční melodickou hru je dodnes uznáván mnoha baskytaristy, a kdyby neměl své problémy, možná jsme mohli kapelu úspěšně udržet pohromadě. Bez něj a Davida jsme se stali pouhým retro bandem, proto jsem nechtěl pokračovat dál.“ Mick Box se připojuje: „Gary byl jeden z nejlepších rockových baskytaristů své doby. Jeho úžasné kráčející basové linky byly nedílnou součástí tehdejšího úspěchu Uriah Heep. Na cestách jsem s ním sdílel hotelové pokoje, byl zábavný a naprosto oddaný hudbě, rád na to vzpomínám. Bohužel svůj talent promarnil.“

„Return To Fantasy“ se nekoná

Garyho Thaina na jaře 1975 nahradil slovutný John Wetton z King Crimson (a předtím Mogul Trash a Family, připočtěme rovněž účast na albech Petera Bankse, Gordona Haskalla, Briana Ena, Petera Sinfielda, Bryana Ferryho). Pravděpodobně se nějakou dobu ocitl ve hře také Denny Ball, jenž krátce předtím hrál na Byronově sólovce Take No Prisoners, po boku až na Thaina kompletních Uriah Heep. Příchod Wettona, nahrávání alba Return To Fantasy a následné turné na nějakou dobu stabilizovaly situaci. Aspoň navenek.
Jenže Return To Fantasy (červen 1975) v roli katalyzátoru zámořského úspěchu naprosto vyhořelo (#85). Klíčový americký trh zůstal nadále před Uriah Heep uzamčen. Slabou náplastí byl rekordní úspěch alba ve Spojeném království (#7) i slušný ohlas mezi evropskými fanoušky – medailové pozice v Norsku a Rakousku, do dvacítky všude možně.

Po bezmála popovém Wonderworld představovalo Return To Fantasy návrat k rocku, byť uhlazenému. Bombastická úvodní titulka už na první poslech leccos slibovala, jakkoliv mé ucho zvyklé na přirozenou eleganci písně Easy Livin¬‘ vycítilo lehkou šroubovanost základního melodického motivu i ne bezešvé aranžérské přílepky. Další skladby byly z mého pohledu tak trochu nahoru dolů: Shady Lady průměrná jakože úderka, pseudoprogresivní Devil’s Daughter, poněkud rozpolcený Beautifl Dream. Prima Donna je pokus o rokec, opět prozrazující, že i přes veškerou snahu tohle nikdy nebyla uriašovská parketa. Stačí si pro srovnání pustit cokoliv z tehdejšího Lennonova alba Rock’N’Roll – tak vypadá cit pro žánr. Hebce houpavá Your Turn To Remember i naslá(j)dlá Why Did You Go jsou jako vytažené z nějaké Hensleyho sólovky. Pulzující Showdown zdobí o dušu sólující Mick. Prudce elegantní a starosvětské. A Year Or A Day původní vinylovou verzi alba uzavírá. První bonus, parádním riffem zatěžkaný Shout It Out by si zasloužil expresivnější pojetí vokálu, model Byron 1970. Vznosně šponovaná The Time Will Come je poslední dohotovenou a na LP nepoužitou skladbou z Return To Fantasy session. Shrnuto, žádný velký návrat k fantazii se nekonal. Ken Hensley má pravdu.

Return To Fantasy je dalším výborným produkčním kouskem z Hensleyho výrobny. V době vydání nebyla vnímána tak jako to vidíme dnes my, nejednalo se o žádné comebackové album, nešlo o žádné vzkříšení. Wonderworld možná nesklidila tolik uznání jako předešlé desky, ale i tak si vedla skvěle a nutná byla pouze výměna na postu baskytaristy. R.t.F. objektivně řečeno navázalo na předešlé úspěchy a zaslouženě bodovalo. Pohádková atmosféra z démonů je tu opět přilepená a kapela s ní zachází možná úsporněj, určitě ale pečlivě. O jasném posunu vpřed svědčí trojice po sobě jdoucích "nových" skladeb a to Devil´s Daughter, Beautiful Dream a rock´n´rolovky Prima Donna s živelnými dechy. Mezi nejpovedenější patří zamyšlená kráska Why Did You Go a rtuťovitý závěr A Year Or A Day.
reagovat

horyna @ 08.02.2017 12:14:53
Pět * mě přijde hodně nadnesených a onu doňu nesnáším. S Return... jsem myslím začínal a měl jsem ji velice rád, pak ji ale předběhly skoro všechny předchozí desky.

exte @ 08.02.2017 14:11:41
Posledni klasicka deska UH (50:50 = polovina skladeb jsou skvely, druha polovina je totalni mizerie). Titulni skladba "Return to Fantasy" kazdopadne patri mezi nejlepsi skladby UH vsech dob.

dan @ 08.02.2017 16:00:10
S albem Return to Fantasy je spojen zvláštní pokřivený mýtus o jeho slabé hudební náplni. Vyjádřil jsem se minule krátce a teď to trochu rozvedu. Je to dáno sestupnou kvalitou desek v jejím okruhu a je to samozřejmě úplný nesmysl. Když si Byronem nezatížený konzument po sobě poslechne desky Firefly a Innocent Victim, bez toho aby je dával do kontextu Salisbury atd., zjistí že jsou v naprostém pořádku. Hensley stále komponoval vyjimečné písničky a kapela nepřesedlala na jinou nebo slepou kolej. Věřím že většina fanoušků to v té době vnímala velice podobně.

exte @ 08.02.2017 17:20:10
V ty dobe (konec 70 let) uz proste tyhle stary klasicky Hard Rock kapely jako UH, DP nebo UFO atd. mj. dost vymekly, a mezi mladezi proste prestaly "frcet". To je to cely..
V ty dobe zacal dobejvat svet NWOBHM - kapely aka Iron Maiden, Saxon, Accept nebo Judas Priest (jejich bombasticky album "Stained Class" 1977) atd.. Mne v ty dobe bylo 14-16 let, takze vim, jak mi spoluzaci, byvali uctivaci treba starejch Black Sabbath prakticky ze dne na den chytli "novou krev" a zacali poslouchat mnohem dravejsi NWOBHM. Jinak naprosto souhlasim, ze spousta novejsich desek treba UH (napr. Head First 1983) zaslouzi mnohem vyssi hodnoceni. Ja bych treba HF dal klidne 5*, ty songy nemaj chybu - skvely napady, perfektne zahrany,.. - problem je akorat v tom, ze vysla ve spatny dobe.

vmagistr @ 08.02.2017 19:49:41
exte: Zrovna UFO se pro spoustu NWOBHM kapel stali dost výraznou inspirací a desky Lights Out nebo Obsession ještě znějí velmi slušně - ale v osmdesátkách už se bez Schenkera nedokázali dlouhodoběji najít.

b.wolf @ 09.02.2017 09:07:10
Když začala firma Castle Communications reedice DGF Uriah Heep, poskládal jsem si, co se dalo. UH je pro mě kultovní smečka, kterou, přestože na ostrovech ji nijak nebrali, stojí na stejné úrovni jako bohužel už neaktivní Black Sabbath, UFO, etc. Problém CD je v tom, že na klasické album vecpali "bonusy"... jak já to nesnáším, např. u DP skladba z alba v "bonusech" hraná 3x jinak-mně čerti berou, tudíž zmíněná "obohacení" CD přeskakuji. Pokud jde o hodnocení, není v podstatě co vytknout. Úvodní flák je absolutní pecka, jedna z nejlepších, co Uriáši vytvořili. Přiznám se, že raději mám následující High and mighty s bohužel nedávno zesnulým Johnem Wettonem, ale to je nostalgie, jelikož to byla úplně první deska, která se mně dostala do uší. Return to fantasy je klasická uriášovská nahrávka, na klasiku prvních alb to sice opravdu nemá, ale méně než 4/5 nedám.

dan @ 09.02.2017 13:04:09
Kvanta bonusů na remasterech U.H. mě taky zrovna neberou. Zbytečné druhé a třetí verze, koho to zajímá.

Return To Fantasy je pořád ještě hodně dobrá deska Uriah Heep, silá melodicky, inovativní a na monoha místech taky tápající.
Existuje několik důvodů proč si to můžu myslet:
Je tady pořád koexistence dua Hensley/Byron a vyzrálá skladatelská chuť, projevující se na mnoha místech v nezyvklých harmoniích.
John Wetton není podle mě náhradou 100%tní za Garyho Thaina, jeho nezaměnitelný rukopis chybí, ale Johnova hra je také plně výživná.
Píseň Return To Fantasy patří do zlatého fondu kapely, okouzlující melodie se strhující sílou.
Pak ale nálada desky jaksi upadne a z průměru ji vytahne až ďábelská věcička (s úchvatnou mezihrou) popoháněná samotným pekelníkem zpoza varhan, Beautiful Dream.
Prima Donna patří mezi největší prohry kapely, vlastně se mě o ní nechce ani dál psát...
V druhé půli se už spolu střetnou výborné kompozice. Blues Your Turn To Remember, klasická U.H. věc Showdown, tesknivá slide balada Why Did You Go a nakonec přijde dramatický moment A Year Or A Day.

Tři a půl hvězdičky albu bohatě postačí a dostatečně ho ocení.


reagovat

dan @ 07.01.2017 08:34:01
Když Return vyšla všichni čučeli a teď ji dokáže polovina jejich fanoušků smáznout trojkou, nechápu to?

horyna @ 07.01.2017 12:38:32
Předposlední Byronovská deska to má v dnešní době mnohem složitější než v době vydání. Spousta lidí na ni (i na kapelu somotnou) nazírá už v kontextu alb jako na ne tolik povedenou, ve smyslu s démony rozhodně. Pořád si ale zachovává styl a kompoziční mistrovství z minula, u mě stojí pod základním vrcholem z alb minulých, pomalu pootevírající vrátka přístupnějším momentům. Výborných skladeb je tu většina, druhý pól tvoří něco tak ukrutného jako je zmíněná ohavnost "příšerná dona".

Balů @ 08.01.2017 13:58:48
U mne to má Return... dobrý, protože pozvedl zájem po nepovedeném Wonderworldu.
A to se počítá.
U mne 4*

Je tu tolik názorů, že nevím, jestli si toho mého někdo všimne, ale stejně to zkusím.

Včera, když jsem tohle album poslouchal, při tmě a na sluchátka, jsem přemýšlel, co by měla taková recenze obsahovat a... kašlal jsem na to.

Úvodní kousek je jedna z nejlepších skladeb Uriah Heep vůbec a celkově, není co dodat. Nebudu hodnotit další skladby každou zvlášť. Co ale můžu říct: Doporučuji
Pro mě byl poslech alba Return To Fantasy zážitek. Kapela sice mohla tak 2 písničky uprostřed (nepamatuju si, jaké to byly) trochu zhutnět a ztmavit, aby se víc hodily k songům jako Return To Fantasy nebo skvělé Beuatiful Dream.

Ale hudba nelze sdělit slovy, hudbu je nutno poslouchat, takže doporučuji poslech každému fandovi Uriah Heep, co tak ještě neučinil
reagovat

Corsica @ 30.03.2012 08:31:05
a ještě dodatek: pokud máte verzi s bonusy, co jsou uvedeny tady, a ne tu novější, doporučuji skončit předposlední skladbou. Ano, ty bonusy jsou moc pěkné, ale nekažte si dojem ze skvělého alba zkrácenou verzí Return To Fantasy, singl nikdy nebude lepší než dlouhé albové provedení

luk63 @ 30.03.2012 08:48:19
Corsico píšeš: "...jsem přemýšlel, co by měla taková recenze obsahovat a... kašlal jsem na to." ... "Kapela sice mohla tak 2 písničky uprostřed (nepamatuju si, jaké to byly) trochu zhutnět a ztmavit..." Možná by to chtělo věnovat recenzovanému dílu a textu sem vkládanému trochu víc času a pozornosti. Asi si to zaslouží Uriah Heep i návštěvníci Progboardu.

Sedmdesátý čtvrtý nebyl pro kapelu moc úspěšný, navíc ztratila opravdu špičkového hráče na basu, takže nejistota fandů byla na místě. Podaří se oživit skomírající sound a nadto rozchodit personální výměnu? Jistý si nebyl nikdo, ale doufali jsme všichni ... A vyšlo to! Říká se-špatný rok, dobrý rok... a ten s označením 1975 nebyl jen dobrý, byl přímo skvělý! Není účelem této recenze blíže ho rozebírat, snad by stačilo jmenovat alba, jako třeba Physical Graffiti, Sabotage, nebo Hair of the Dog ... Prostě úrodná sezóna, a týkalo se to naštěstí i Uriášů.
Na jaře narukovali do nového studia v Londýně k pokusu o vlastní rehabilitaci a v rodícím se létě byla na světě tahle kolekce.

RETURN TO FANTASY – energické intro se známými hammondkami, premiérovým kovově bublavým zvukem nového basisty, Mickovým standardním kytarovým beglajtem a nad tím vším se pozvolně rozjíždějícím syntezátorem se po cvíli rozjede typicky cválavou rytmikouv úvodní song alba, které se pokusí zahnat chmury fandů z loňského nepříliš vydařeného bavorského tripu. A to už nastupuje frontman jako poznávací značka kapely ... (ano, tohle jsou ti praví Uriáši v typickém outfitu, jen ta džiska (syntíky) je nová). Skvělý úvod alba, přehledné harmonie, mírná inovace nahrávacího procesu (občasný hal a echo v Davidově vokálu) na rozdíl od předchozího alba výborný zvuk. Jen to tajemné předivo pavučin z dob démonů a čarodějů odvál nový, poměrně silný vítr změn...
SHADY LADY – album nebude na jedno brdo ... na nic si nehrající rokec pořád umíme, jako by říkala skladba, pstavená na dialogu dvou kytar. Ken nemusí jen sedět u kláves, slide kytaru ovládá stejně brilantně. Pozdější otvírák koncertních playlistů skvěle šlape! Přestože jsem milovníkem hammondek, tady je ani nějak nepostrádám...
DEVIL’S DAUGHTER – Mickův metalický riff, návrat Leslie soundu a odkrytý střed pro výraznější představení stylu Wettonovy hry. Snímek je unášen ve středním tempu k nečekanému vstupu syntezátoru, jehož sólo, kopírované Mickovou kytarou, rozvíjí téměř orientální melodiku. Dost dobré! V další části se předvádí ve vyjímečném světle zejména Mickova kytara.
BEAUTIFUL DREAM – fade in činelů a obligátních hammondek, přidává se syntezátor, rozjíždí se rytmika ... inovovaný sound, předvedený v titulní skladbě, tvoří páteř i tohoto, dle mého názoru druhého vrcholu alba. Davidův hlas osciluje od komorního projevu k expresivnímu, v křičených polohách je prostě skvělý. Nijak vyjímečné kostře skladby dodávají lesk velmi zdařilé aranže jednotlivých nástrojů, ovšem prim v ní hraje především Lord David Byron, zde opravdu „at his best“.
PRIMA DONNA – sympatické odlehčení po progresivnějšímm nářezu z první strany LP. Neberu to ještě jako „popovatění soundu“, vnímám to spíš jako signál kapely „nebereme se zase až tak vážně“. Rock’n’roll jak vyšitý, snímek prvotřídně šlape a ten saxík proplétající se Davidovým expresivním projevem tam „pasuje“ jako prdel na hrnec, jakkoli se zdá použití tohoto nástroje v hudbě Uriah Heep výstřelkem. Bohaté, i když zde „neuriášovské“ vokální harmonie (tipl bych si, že zde režíroval Mr. Wetton).
YOUR TURN TO REMEMBER – ani tahle „odbočka z hlavní trasy“ nebourá vyznění celého alba. Přestože už jde jednoznačně o (jak to decentně nazvat) FM poprock, skladba je rytmicky velmi dobře usazená, kytarové beglajty se nikam netlačí, David to jistí a host na steel kytaru (B.J. Cole) přidává třešničku na dort.
SHOWDOWN – velmi svižná, typická „uriášovská“ jízda, postavená stejně jako Shady Lady na dialogu dvou kytar. Zde ovšem ve svižnějším tempu. Výrazná je především Kenova slide exhibice s bottleneckem (pravý kanál), ale i Mick (vlevo) si přijde na své a střihne si své typické rychlé běhy po hmatníku nahoru dolů. Ty doprovodné „ruchy“ v soundu při šoupání prstů po strunách prostě miluju ...
WHY DID YOU GO – balada s dominujícím Davidem, opět okořeněná v rámci soundu kapely trochu netypicky steel kytarou. Z dnešního pohledu tuctový cajdák, ale Byronův vroucí hlas vše přebíjí a dodává další rozměr. Jen bych trochu ubral orchestrace... Oblíbený ploužák tehdejších mejdanů.
A YEAR OR A DAY – co se nepovedlo na předchozím albu, to tady klaplo dokonale. Závěrečný kousek definitivně potvrzuje kvalitu alba trochu zasněnou, nicméně energickou, šlapající skladbou se sebejistým Davidem, věrohodným i v expresivních, křičených polohách ve druhé polovině snímku. Basa s kytarou se bezezbytku pořizují celku, Ken ubral syntezátorového novátorství a nasadil osvědčený kalibr B3/Leslie na zahuštění soundu. Klasické uriášovské background vokály v průběhu celé skladby a zejména v pohodovém fade-outu jsou zde samozřejmostí, podtrhující jednoznačné zařazení snímku ke klasice stylu. Stejně jako u předchozí desky říkám škoda ... ale tentokrát škoda, že už album končí ...

Remastery z obou vydání obsahují kromě upravených verzí albových snímků také dvě B-strany singlů. Musím napsat, že v případě Byronovských Uriášů jsem jako Smrt- beru všechno. Takže i tyto skladby se dají ... nicméně původní setlist LP na mě (zřejmě i vlivem x-násobných poslechů, zejména v období „vtiskávání“, tj. v roce vydání alba) působí natolik sevřeně a kompaktně, že bych tyto skladby do původní kolekce necpal. Je to v tomto případě bonus NAVÍC, poslouchám je odděleně, a při vyvolávání duchů starých časů pouštím z CD pouze původní „LP“ sestavu.
SHOUT IT OUT – přitvrzený, jakoby opět „francouzský“ (Sweet Freedom) sound, hammond sólo. Solidní kousek.
THE TIME WILL COME – další věc ve středním tempu, stylově jakoby opět ohlédnutí zpět, nicméně šlape slušně. Ten mírně zatěžkaný sound s Mickovým kvákadlem a mohutnou hradbou hammondek dělá z obou bonusů vděčný sběratelský artikl pro fandy.

Zvuk je oproti Wonderworld podstatně lepší, promítla se zde i pohoda z nahrávání v domácím prostředí, prostě tentokrát to vyšlo bezezbytku. Nebo skoro ...
V roce oném (1975) jsem ještě nebyl tolik v zajetí progresivních kapel, takže přestože jsem Johna Wettona už znal ze Starless a Red, nebyl to pro mě ještě takový machr jako později (zejména jeho angažnmá v U.K. hodnotím jako famózní). Takže lehký stín absence fenomenálního basáka z Nového Zélandu na tomto albu jsem vnímal už tehdy a zůstal v mém srdci dodnes ... God Bless You, Gary ...
Co na závěr ... útlum a určité rozčarování z předchozího alba se podařilo bezezbytku překonat, kapela je opět v sedle. Jak jsem četl v jednom z článků v Melody Makeru z toho roku „Heep Are In Full Flight Again“ a takové články se jako potvrzení vlastních pocitů z muziky sakra dobře čtou ...

Hodnocení: 4,2 – takže jasná čtyřka. Musím přece jen brát ohled na Démony, Kouzelníky a Sladkou svobodu, jejichž fluidum už odvál čas ...
reagovat

Petr Gratias @ 28.01.2012 08:53:11
Zdravím Catchere... hezká podnětná recenze.
Trochu mě to přinutilo zamyslet se nad Johnem Wettonem na baskytarovém postu v URIAH HEEP.
Gary Thain byl výtečný baskytarista a jeho basové party se skvěle snoubily s Kerslakeovými bicími. Ten jejich pověstný cválavý rytmus byl pro Uriáše velmi typický.
Johne Wetton ale byl jiná kategorie. Technicky vybavený hráč s praxí v King Crimson (předtím Family... Jeho hráčské vybavení (domnívám se) bylo na vysoké úrovni, ale zúročitelné v takové instrumentální jednotce jako progrockoví King Crimson.
Uriáši v hardrockovém schématu, případně podmanivých pomalých balad byla jiná kategorie a Wettonovy basové party podle mého názoru do Uriášů nezapadly. Vnést do Uriah Heep technickou obtížnost a jiné principy - to asi nebylo šťastné řešení a poznaly to obě strany. Proto se Wetton v Uriah Heep dlouhoi neohřál - také si myslím, že to byl spíš typ sólového zpěváka-hudebníka, než v yloženě týmového hráče.
Myslím, že Uriah Heeh měli ve své kariéře nejlepší baskytaristy v Marku Clarkeovi a Gary Thainovi. Říká mi to subjektivně alespoň moje ucho.
Pochopitelně na tohle může být spousta názorů, já to vidím asi takhkle.
Zdravím!

Jarda P @ 28.01.2012 10:22:05
Mark Clarke sice nějaký s UH čas zkoušel, je spoluautorem The Wizard ale na žádné nahrávce s UH jsm jej neobjevil. Takže těžko posoudit, jak by do kapely zapadl. To Paul Newton jako první basista byl bezesporu skvělý.

catcher @ 28.01.2012 10:42:09
Ahoj Petře,
máš recht, s tou basou Johna Wettona to vidím stejně. Už když si vezmeš, jakou muziku hrál v Mogul Thrash, tak po jeho následném hvězdném angažmá u King Crimson (u Family se ohřál jen krátce, a Roxy Music byla také jen epizoda)už byl natolik "progresivně" zformován, že angažmá u melodických Heep a navíc na postu pouhého hráče v druhém sledu (Byrona prostě pěvecky zastínit nemohl, to asi v té době a u tohoto typu muziky nikdo) pro něj byl určitý ústup ze slávy. Zvládl to slušně, ale trajektorie jeho hvězdy, směřující pozvolna nahoru se protnula s (bohužel) klesající dráhou kvality Uriášů pouze na poměrně krátkou dobu. Jeho odchod v 1976 byl tedy zhlediska vývoje přirozený. Jsem si jist, že by odešel i kdyby nebylo toho (nešťastného, ale asi taky nevyhnutelného) odchodu Byrona. Ale to už je jiná story ...
Každopádně se podílel na dvou velmi solidních albech mé oblíbené kapely.
Uriášům opravdu seděl mnohem více mnou často zmiňovaný Kiwi, který používal basu až na vyjímky jako sólový nástroj a pozvedl tak uměleckou kvalitu jeho hrou obohacených snímků o třídu výš (při vší úctě ke kapele neměl v ní z muzikantského hlediska konkurenta, a to ani v Kenovi, jehož si cením především jako talentovaného autora). Hru Marka Clarka z Colossea a Tempest, který se v kapele mihl na začátku nahrávání Démonů, můžeme slyšet pouze v The Wizard, kterou i spoluskládal s Kenem. Tento skromný, empatický hudebník by byl rovněž dobrou volbou, ale na kdyby se tady nehraje ...
V recenzi jsem zapomněl zmínit fakt, že na obou uvedených bonusech ještě hraje Gary! Tato informace se objevila až v bookletu ke druhému remasteru CD z roku 2004, který nemám, všiml jsem si toho náhodně u známého. Už při prvním seznámení se s těmito skladbami na remasteru z r.96 se mi nechtělo věřit, že by to hrál John, ale nejsem aktivní hudebník, tak jsem si říkal, že se asi pletu. Ale je to opravdu tak, podle všeho se jedná o vůbec poslední snímky s tímto fenomenálním basákem.
Jinak dík za pochvalu recenze, od profíka to těší dvoojnásob. Mít ten dar sypat ze sebe písmenka jako Ty, asi bych tady byl častějším přispěvatelem, ale přes určitý přetlak (jak jsis správně všiml) pocitů z hudby jsem schopen "otevřít ventil" téměř výhradně toliko verbálně :)
Někdy zajdem na škopek, až budu na delší v Brně. Občas tam pracovně jezdím (zrovna včera), ale většinou na otočku. Asi se budeme znát z burzy cca 1979-84, ale už si to tak dobře nevybavuju. Vždycky jsem tam nedočkavě přebíral LP a jejich majiteli a ostatním sběratelům jsem věnoval pozornost pouze okrajovou :)
Každopádně na té fotce v galerii progboardistů působíš mezi těmi brněnskými pravověrnými rockery zdaleka nejrockověji, podle snímku bych Tě zařadil do nějaké tvrdě-progresivně-psychedelické formace, jako řeba Hawkwind :)

nowhere_man @ 28.01.2012 14:14:40
Ja by som sa chcel len opýtať na jednu vec. The Wizard, kde hrá Mark Clarke, vyšiel ako singel ešte pred albumom Demons and Wizards. Na jeho B strane bola skladba Why, ktorá sa na albume neobjavila. Neviete teda, že či v skladbe Why hrá tiež Clarke? Lebo ak hrá na áčkovej strane, prečo nie na béčkovej... Mimochodom neskrátená 10 minútová verzia Why sa objavila na reedícii Démonov a tie basové vyhrávky sú úchvatné a pripomínajú mi Clarkovu hru v rámci Colossea....

catcher @ 28.01.2012 15:41:08
to Nowhere Man : skladba Why je opravdovou raritou v archivu kapely ... Spoluautorem je ještě Paul Newton, což odpovídá době jejího prvního záznamu - session k albu Look at Yourself. V této podobě se také objevila v plné verzi (stopáž 11.18) jako bonus k remasteru z roku 2003. Zkrácená verze vyšla na prvním remasteru v roce 1996 a na albech Rarities from the Bronze Age a Lansdowne Tapes. Zde je rovněž i zmínka, že na SP vyšla jako B-strana nejprve s The Wizard a později i s Easy Livin'. Další verze (kterou máš zřejmě na mysli) vyšla jako bonus na remasteru alba Demons and Wizards v roce 2003 (stopáž 10.34). Vznikla na session k tomuto albu a Tvůj postřeh je velice přesný - pravděpodobně na ní hraje Mark Clarke (nebo tomu aspoň napovídá styl basové linky). Ovšem potvrzeno to nikde není, a sám autor remasterů kapely Robert M. Corich uvádí v bookletu k verzi D&W 2003, že to, zda tam hraje Gary Thain, nebo Mark Clarke nelze jednoznačně určit (dokumentace k analogovým masterům z těch let, zejména co se týče "šuplíkových" záznamů, je u většiny kapel asi velmi nekompletní, a tak je tomu zřejmě i v tomto případě). Takže to asi zůstane tajemstvím, ledaže by Mr. Clarke vydal k této kauze své oficiální stanovisko ... :)
Jistá je zřejmě jen účast Paula Newtona na první verzi skladby, nahrávané v rámci Look at Yourself session.
Za tohoto stavu věcí nezbývá než aby se každý posluchač rozhodl sám za sebe, koho tam slyší:).
Pokud k tomu mohu něco dodat, trocha tajemství, obestírající část archivu kapely, není na škodu. Jeden má aspoň příležitost občas popustit uzdu vlastní fantazii, případně se těšit na objasnění v budoucnosti.
Například já bych se někdy rád dověděl podrobnosti ohledně údajné Kenovy přípravy koncepčního dvojalba, kterým měla být později vydaná deska The Magician's Birthday. Údajně existuje několik demosnímků z přípravy materiálu k tomuto albu, které nekonec nebyly použity (tlak producenta Gerry Brona, aby album co nejrychleji vyšlo kvůli prachům, málo ohledů na Kenův názor a jeho snahu o progresivnější přístup). Jeden snímek (jde pravděpodobně o rozsáhlejší skladbu) s pracovním názvem The Prince of Darkness, načrtnutý v rámci session k TMB a později dokonce nahraný ve studiu v rámci přípravy alba Take No Prisoners, má údajně k dispozici zmíněný R.M.Corich, který ho označuje jako "fantastic", zcela ve stylu dvojice alb z roku 1972.
Takže nejen skladba Why, těch "tajemství" je víc ...

nowhere_man @ 28.01.2012 15:47:53
catcher: Ďakujem pekne za informácie. Samozrejme, verziu Why (11.18) ešte s Paulom Newtonom poznám, nevedel som tú druhú. A ako píšeš, je to asi na každom z nás, koho tam počuje basovať. Mimochodom, o tom dvojalbume som nevedel, ani o tom songu zo sessions k Take no prisoners... To by bolo veľmi zaujímavé. Vďaka za info.

nowhere_man @ 29.01.2012 15:06:58
Catcher: neviem, či poznáš toto pdf, ale je tam veľmi veľa podrobností o Uriah Heep nahrávkach a práve na strane 4 sa píše, že Mark Clarke hrá na Wizard a Why, ako som si myslel.

catcher @ 29.01.2012 17:58:54
to Nowhere Man : pošli odkaz na to pdf. Dík.

nowhere_man @ 29.01.2012 21:46:26
catcher - ospravedlňujem sa, ale úplne som zabudol na ten link, tak tu je.

>> odkaz

Return to fantasy pre mňa znamenalo čiastočne naozaj návrat k fantázii rannej hudby Uriah Heep. Chvíľu som rozmýšľal aj nad tým, že by som dal plný počet, ale zas musím uznať, že prvých šesť albumov je dokonalých... Ale určite je toto album pre mňa lepšie ako Wonderworld a keby sa dalo, dám 4,5 hviezdy. Ale k hudbe. Úvodná Return to fantasy je starý dobrý Uriah Heep. Je tam všetko, čo od kapely očakávam - tajomno, napätie, skvelé vokály. Bez debaty jedna z najlepších skladieb kapely. Shady lady je práve jedna zo skladieb, ktoré mi až tak nesadli, hoci nemám jej čo vyčítať. Devil´s daughter tiež trošku zaostáva, ale jej rytmus sa mi veľmi páči. Ale, potom príde moja najobľúbenejšia skladba albumu Beautiful dream. To je úžasná skladba, tajomná, priam až záhrobná. Z Byronovho spevu normálne sála záhrobie a keď jačí, je to ako keby jačal sám diabol. A tie kľudné pasáže sú úchvatné... Prima donna je veľmi príjemná uvoľnená skladba, ktorá mi prinesie vždy uvoľnenie po predchádzajúcom songu. Potom prichádza You turn to remember, taká rozšafná skladba, ktorá neurazí. Showdown už šlape ako hodinky a ja opäť cítim starého ducha Uriah Heep. Potom tu máme Why did you go, nádhernú a trochu posmutnelú baladu s krásnymi vokálmi a precíteným hlasom Davida Byrona. A záverečná Year or day patrí podľa mňa medzi najvydarenejšie závery albumov Uriah Heep. Opäť tu rezonuje starý duch kapely. Na bonusoch môžeme nájsť dve B-strany singlov Shout it out a The time will come. Obe skladby sa mi páčia, sú to vydarené rockové veci, ktoré kľudne mohli byť na albume. Každopádne, Return to fantasy má vynikajúce skvostné skladby, ktoré sa však striedajú so skladbami, ktoré u mňa až tak nezabodovali. A tak nakoniec si aj tak myslím, že tie štyri hviezdy sú akurát.
reagovat

martin69 @ 15.07.2011 09:28:20
Shrnul jsi to velmi pěkně! Není co dodat. Snad,jen že si album vždy rád poslechnu.

PaloM @ 15.07.2011 10:30:24
Je to fajn, že si sa pustil systematicky do diskografie a som zvedavý, až po ktorý album vydržíš :-) Pekná recenzia, dobre sa to číta. Môžme si aspoň porovnať hodnotenia. Prvým 7 albumom (vrátane Live January) by som dal jednoznačne po 5 hviezd.

pito63 @ 15.07.2011 14:40:01
Milý recenzent!
Dnes, po ťažkom a náročnom dni, nepoznám lepší relax, pohodu a štart do, verím, pekného víkendu, ako si pustiť "Return To Fantasy" a prečítať zaujímavú recenziu na tento výborný album mojej obľúbenej skupiny!
Ďakujem!

01 Return To Fantasy. Tajomný klávesový úvod, tak typický pre Uriah Heep, je prísľubom niečoho originálneho. Mimo reči, jasná inšpirácia skladbou sa prejavila na albumoch Omegy. Zaujímavá gradácia - v prvej polovici David akoby spieval nezaujato, vyprávačským spôsobom, ale to je zdanie. Je to príprava do nádhernej klávesovej medzihry s novou melódiou. Spievaný refrén prináša ďalšiu novú melódiu, po ktorej sa striedajú opakované pasáže. To všetko za neustálej gradácie napätia. Nie som muzikológ, neviem to odborne vyjadriť. Mám pocit, že táto kompozícia sa nikdy nezunuje, niečo tak dokonalého ťažko zopakovať.
Jednoznačne najlepí opus albumu.

02 Shady Lady je svieža hard rocková pesnička, postavená na bohatých gitarových medzihrách a hutných doprovodoch.

03 Devil's Daughter. Tak toto je prapodivný kúsok. Začiatok nedáva tušiť, čo bude nasledovať. V ostrom kontraste ku dominantnému gitarovému rozbehu, vystriedanému medzihrou kláves a štandardnou spievanou časťou, namiesto očakávaného refrénu prichádza perfektná melódia, zdvojením gitary a kláves, ktorá prechádza do súboja gitary a moogu. Na prvé počutie vŕzganina, po opakovanom posluchu fantastický zážitok (ako kedysi Gypsy).
Poznámka s troškou smútku z poznania budúcnosti – večná škoda, že tadiaľto neviedla hlavná cesta tvorivých postupov Uriah Heep.

04 Beautiful Dream. Moogový úvod mi čosi neodbytne pripomína a neviem to vytiahnúť z pamäte. David vrství nádhernú paletu svojich speváckych možností, plynie verš za veršom... „such a beautiful dream...“ jemný náznak tajomstva prechádza do najvyšších polôh. Tak to je exceletná vzorka Byronovho umenia.

05 Prima Donna. Primadonu by som celkom oželel v repertoári skupiny, ale po dvoch skvelých skladbách rock n rollové odľahčenie je vcelku vítané.

06 Your Turn To Remember. Ukľudnenie vo forme boogie. Možno to brať ako slabší song, bližšie ku komercii, na druhej strane akoby vraveli – bavte sa, sme tu pre dobrú náladu.

07 Show Down. Uriášovský recept na hard rockovú pesničku ? Spev a zbory na jednotku, gitarový doprovod mi vôbec nesadol, asi som nepochopil.

08 Why Did You Go. Konečne jedna pomalá skladba, opäť David na jednotku. Inak som tomu veľmi nedošiel na chuť, možno pri ďalších posluchoch.

09 A Year Or A Day. Tak to je skladba s typickým soundom skupiny. Len si spomenúť, z ktorých starších skladieb sa inšiporvali...

Najlepšie skladby sú prvé štyri. Po niekoľkých posluchoch albumu moje dojmy lietajú ako sínusovka. Momentálne sa zastavili na 3 hviezdách. Nádherná exhibícia speváckeho umenia Davida Byrona, pár skutočných kompozičných skvostov a na druhej strane badateľný postupný odklon od typického originálneho soundu - inými slovami pokles invencie.
Na 4 hviezdy by to chcelo aspoň ďalšie dve kvaltiné skladby, ktoré by sa vyrovnali prvej a tretej. Napriek všetkému, solídny album.


reagovat

hejkal @ 25.03.2011 16:59:36
Tie dva songy sú Shout it out a The time will come. Pravda, iba z bonusov. Predčia však väčšinu miestnych skladieb. Inak súhlasím, že je to dobrý album.

martin69 @ 25.03.2011 17:09:19
Palo,pěkně jsi se rozepsal.To je dobře!Mám velkou výhodu,že jsem nejdříve slyšel novější alba.Až teprve potom jsem objevoval tvorbu starší tj.s Davidem Byronem.Tvoje poslední věta je vystihující : solidní album.

PaloM @ 25.03.2011 17:20:40
Ďakujem za odozvy. Moja vzorka - empétrojka neobsahuje bonusy, ale uvažujem toto CD kúpiť, tak vylepšenie v závere disku by som uvítal.

Rozhodol som sa okomentovať ďalší z obrovskej rady albumov Uriah Heep vyprodukovaných v 70. rokoch.

Deväť skladieb začína majsterštykom Return to fantasy, čo je jedna z mojich najobľúbenejších skladieb od Uriah Heep. Refrén ma vždy prenesie niekam mimo reality a ja nechávam pracovať fantáziu. Shady Lady je veselá rocková skladbička, pôsobí však fajne. Devil’s Daughter tvrdí, že tvrdí muziku a celkom jej to ide. Beautiful dream patrí k tomu najlepšiemu, čo sa na albume nachádza. Kadejaké klávesy prehrávajú temné intro a potom tento krásny sen ťažkotonážne valcuje všetko, čo tvorí poslucháča (poriadne ho rozpučí) a frenetický záver z poslucháča-placky nechá akurát omrvinky. Prima Donna znie, akoby to ani nebolo myslené vážne. Saxíky, veselá hej-hop skladba pre masy, prekvapujúco mi to nevadí. V „bluesovom“ rytme sa nesie Your turn to remeber, sladká pomalá a vlezlá skladba, ktorá sa ale počúva príjemne, podobne ako svižnejšia Showdown. Nie, že by slide gitár nebolo doteraz hojne, ale v slaďáčiku Why did you come si ich najviac uvedomujem. Krehká skladba, ktorá rozhodne neurazí je nahradená záverečnou A year or a day. Ide o klasickú Uriah Heep kompozíciu, slovom, pekné zakončenie pekného albumu.

Remaster z roku 2004 obsahuje sedem bonusov, medzi nami, predĺžená verzia úvodnej skladby a štyri demo verzie skladieb z albumu nebudem komentovať, zmienim sa o dvoch béčkach singlov, Shout it out a The time will come. Prvá je taká Gypsy-lite skladba, tvrdšia a sekane mohutná vec, ktorá sa počúva veľmi dobre. Druhá je podobne tvrdá a ešte lepšia. Škoda, že neboli na albume.

Čo povedať na záver? Pekný melodický album, 3,5* zaokrúhlim nahor, aj keď je predsa len v katalógu Uriah Heep niekoľko podstatne významnejších položiek. Počúvam ho rád.
reagovat

Změna na postu baskytaristy zřejmě vlila UH novou krev do žil. John Wetton je navíc baskytarista zpívající, zde i mellotronující. Zatím ho sice nepouštějí ke skládání, ale nevadí, to ještě přijde. Stylově podobný Thainovi - hodně vyhrávek, využití celého hmatníku nástroje...a tak.
Desku otevírá titulní skladba, která trochu připomíná mohutné pompézní jízdy ze starších alb. Kapela běží s větrem o závod, Byronův hlas má zase ten správný výraz a Hensley inspiraci. Dále to příjemně utíká - Shady lady, Devil's daughter vůbec nejsou špatné, Lee Kerslake obohacuje zvuk cowbellem, tamburinou a dalšími perkusemi, navíc je Devil's daughter i rytmicky zajímavá.
Beautiful dream by klidně mohla být i na Look... - kapela si hraje s dynamikou, má to děj, je to konečně zase i uriášovsky ponuré, Byron zase předvádí svůj hlasový potenciál.
Druhá půlka je sice víc do popu, ale zde mi to vůbec nevadí. Prima donna mi sice v první chvíli připoměla ELO, ale nevadí. Mellotronová saxofonová sekce zní moc dobře (možná by to bez ní ani nebylo ono). Zmírníme a dáme si Your turn to remember. Už jsem Hensleye prokoukl dříve! Je to popíkář a chce na muziku balit jen balit ženský:-). Je to kýčovitá slaďárna, ale pořád to má nápad. Showdown, Why did you go také nejsou špatné a na závěr jedna s poselstvím, jak to mají ve zvyku. Texty u téhle kapely vždy stály za to. A year or a day je moc pěkná tečka za tím naším případem.
Tedy: Return to fantasy je příklonem k popu, ale kapela tu má fakt parádní nápady a po Wonderworld mám pocit, že je zase baví hrát.Navíc musím pochválit zvuk, především bicí. Za opravdovou fantazii považuji Demons and wizards, není to pro mě tedy návrat, ale mám tuhle desku rád. Průměr to není, exceletní přírůstek také ne ( určitě ale alespoň přírůstek:-)), dávám 3,5 ( Dobré, minimálně s jedním zásadním songem ).
reagovat

Voytus @ 06.12.2007 19:38:55
S tou kýčovitou slaďárnou jsem to kapánek přepísk, bylo to ale myšleno s nadsázkou a teď, když to po sobě čtu, vyznívá to moc drsně. Tak to neberte až tak vážně.

Titulna kompozicia Return To Fantasy predstavuje pre mna Zlaty Fond progresivneho rocku, jeho Sien Slavy - vedla Karn Evil 9, Awaken, Cinema Show atd.

Typicka uriasovska ponurost, cvalavy rytmus, neopakovatelny byron, chraplavy hensleyho hammond a minimoog - vsetko je tam. aj wetton celkom schopne nahradil neboheho virtuoza thaina.

ale hlavne HARMONIA - kto hra na klaviri alebo sa trochu venuje kompozicii, vie. modulacie a prechody a hammondovske solo v strede skladby ma fascinuju uz dvadsat rokov a tato pesnicka nie a nie sa obohrat.
reagovat

Toto album je možná dalším krokem ústupu UH ze slunce výjimečnosti do anonymity popu, byť popu velmi excelentního s typickým a nezaměnitelným soundem, ale třeba blues, myslím, není tou pravou parketou. Každopádně titulní skladba jako by shrnula, přetavila a znovusjednotila nejsilnější momenty minulých alb. A klenot klenotů - Beautiful Dream - je exhibice Byronovy pěvecké síly a geniality přednesu. Na nově vydaném de-luxe CD je v bonusech alternativní verze, s odlišnou melodií, ale ještě větším ohněm ve zpěvu, až mrazí po zádech. Nechci kritizovat zbytek alba, ve stínu těchto dvou perel bledne, ale poslouchat se dá velmi dobře. Rozhodně ty věci nejsou vatou, jen už to není Salisbury nebo "Démoni". Dám tři hvězdičky, ale jen abych měl případně prostor na hodnocení starších, v celku silnějších alb.
reagovat

trochu nechápu, proč je tohle album tak negativně kritizovaný? protože si hardrocková kapela dovolila natočit album, které není 100% hard? je to "barevnější" hudba, ale to je přece jen dobře... předposlední album, natočené v legendární sestavě s Byronem... řada písní má ten pro UH charakteristický, jakýsi mystický, pohádkový, emocionální nádech... těžko to definovat, nutno slyšet ;-)
reagovat

EL34 @ 29.11.2007 17:30:08
Z tohoto alba se mi líbí nejvíc písnička Your torn to remember.Tu je opravdu radost poslouchat.