Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 14.06.2019

Šestasedmdesátý rok představoval pro spoustu rockových kapel na britských ostrovech jakýsi "bod zlomu". Zatímco zavedeným dinosaurům až na výjimky docházel dech, zrychlující a přitvrzující mladá krev se poučila od punkového "nepřítele" a s pořádným rámusem táhla vstříc osmdesátkám (aby je na jejich prahu - opět až na výjimky - zválcovala NWOBHM). Uriah Heep, hardrockovým stachanovským matadorům, už třetím rokem pozvolna uhasínal oheň pod kotlem, čemuž nedokázala zabránit ani basová posila John Wetton. Oproti předchozí desce Return to Fantasy se Wetton na novém počinu nazvaném High and Mighty zapojil i do skládání a dokonce si zpívnul i nějaký ten hlavní vokál.

Docela překvapivě se o něj s Hensleym podělil v úvodní skladbě One Way or Another. Upřímně řečeno - skladbu jím nepohřbil, ale ani jí příliš nepomohl. Ze zajímavé melodie (která v závěru opráší něco z magických uriášovských vokálů let minulých) se podle mě dalo vyzískat ještě o něco více. Aranže ale zní slušně a (narozdíl od většiny skladeb z předchozí desky, které jen "přešlapovaly na místě") nachází kapele novou, použitelnou tvář. Na tu dřívější pohádkovou ještě dojde ve Weep in Silence, emotivně vystavěné baladě s využitým melodickým potenciálem. V Misty Eyes se po nadějném začátku procpe do popředí akustická kytara a já tiše trpím. Záblesky Hensleyho skladatelské geniality se po chvilkách objevují v Midnight, vždycky je ale přehluší nějaká nepřirozeně "napřímená" popová pasáž.

Přes všechny uvedené výtky je první strana desky pro mé uši tou lépe poslouchatelnou a při jisté míře tolerance se dá skousnout vcelku. Na té druhé totiž Uriah Heep v některých momentech klesají do hlubin mainstreamové komerce tak ochotně, až by jeden brečel. Neplatí to o skladbách Footprints in the Snow (vedle Weep in Silence druhý kus se skladatelským podílem Johna Wettona) a Confession, ty mě v měřítkách alba zaujaly jen v dobrém. První z akustické vyprávěnky rozkvete v "osudovou" melodickou kaskádu, druhé zase hodně svědčí povedená klavírní aranže. Rádobyhravá rock'n'rollová variace Can´t Keep a Good Band Down už sklouzává do hitparádového pozlátka, ve kterém až po uši vězí skladby Woman of the World, Can´t Stop Singing a Make a Little Love. Kdyby místo některé z těchto věcí na původní desce zazněla zatěžkaná Name of the Game, rozhodně bych se nezlobil.

Labutí píseň Davida Byrona v Uriah Heep pro mě z jejich spolupráce není tím nejslabším počinem. Pokud bych měl ze dvou špatných desek vybrat tu horší, ukážu přece jen na Return to Fantasy. Na High and Mighty kapela alespoň učinila krok (jakkoli hrozivě nepovedený) kupředu a v několika slibných momentech ukázala, že s ní do budoucna ještě lze počítat. To v mém konečném hodnocení stačí na slabší tři hvězdičky.