Uriah Heep - High And Mighty (1976)

Šestasedmdesátý rok představoval pro spoustu rockových kapel na britských ostrovech jakýsi "bod zlomu". Zatímco zavedeným dinosaurům až na výjimky docházel dech, zrychlující a přitvrzující mladá krev se poučila od punkového "nepřítele" a s pořádným rámusem táhla vstříc osmdesátkám (aby je na jejich prahu - opět až na výjimky - zválcovala NWOBHM). Uriah Heep, hardrockovým stachanovským matadorům, už třetím rokem pozvolna uhasínal oheň pod kotlem, čemuž nedokázala zabránit ani basová posila John Wetton. Oproti předchozí desce Return to Fantasy se Wetton na novém počinu nazvaném High and Mighty zapojil i do skládání a dokonce si zpívnul i nějaký ten hlavní vokál.

Docela překvapivě se o něj s Hensleym podělil v úvodní skladbě One Way or Another. Upřímně řečeno - skladbu jím nepohřbil, ale ani jí příliš nepomohl. Ze zajímavé melodie (která v závěru opráší něco z magických uriášovských vokálů let minulých) se podle mě dalo vyzískat ještě o něco více. Aranže ale zní slušně a (narozdíl od většiny skladeb z předchozí desky, které jen "přešlapovaly na místě") nachází kapele novou, použitelnou tvář. Na tu dřívější pohádkovou ještě dojde ve Weep in Silence, emotivně vystavěné baladě s využitým melodickým potenciálem. V Misty Eyes se po nadějném začátku procpe do popředí akustická kytara a já tiše trpím. Záblesky Hensleyho skladatelské geniality se po chvilkách objevují v Midnight, vždycky je ale přehluší nějaká nepřirozeně "napřímená" popová pasáž.

Přes všechny uvedené výtky je první strana desky pro mé uši tou lépe poslouchatelnou a při jisté míře tolerance se dá skousnout vcelku. Na té druhé totiž Uriah Heep v některých momentech klesají do hlubin mainstreamové komerce tak ochotně, až by jeden brečel. Neplatí to o skladbách Footprints in the Snow (vedle Weep in Silence druhý kus se skladatelským podílem Johna Wettona) a Confession, ty mě v měřítkách alba zaujaly jen v dobrém. První z akustické vyprávěnky rozkvete v "osudovou" melodickou kaskádu, druhé zase hodně svědčí povedená klavírní aranže. Rádobyhravá rock'n'rollová variace Can´t Keep a Good Band Down už sklouzává do hitparádového pozlátka, ve kterém až po uši vězí skladby Woman of the World, Can´t Stop Singing a Make a Little Love. Kdyby místo některé z těchto věcí na původní desce zazněla zatěžkaná Name of the Game, rozhodně bych se nezlobil.

Labutí píseň Davida Byrona v Uriah Heep pro mě z jejich spolupráce není tím nejslabším počinem. Pokud bych měl ze dvou špatných desek vybrat tu horší, ukážu přece jen na Return to Fantasy. Na High and Mighty kapela alespoň učinila krok (jakkoli hrozivě nepovedený) kupředu a v několika slibných momentech ukázala, že s ní do budoucna ještě lze počítat. To v mém konečném hodnocení stačí na slabší tři hvězdičky.
reagovat

merhaut @ 15.06.2019 09:02:19
Do Rock History 1976 jsem o High and Mighty napsal článek, postnu sem pasáž, co při závěrečné editaci vypadla.

Ken Hensley ve své autobiografické knize k tomuto období napsal: „Palčivé problémy nastaly, když jsme se stali úspěšnými a na naší hudbě začala spousta lidí vydělávat velké peníze. Pořád slyším, jak se po chodbách nahrávací společnosti rozléhaly výkřiky: ,Potřebujeme další Gypsy, potřebujeme druhou Lady In Black’, ale to pro mne bylo nemožné… Vždy bylo potřeba posunout se někam dál a právě to je jeden z důvodů, proč mám tak rád desku High & Mighty. Ne proto, že by to byla skvělá deska v měřitelných ukazatelích, ale protože jsme se zbláznili do experimentů. David zpíval přes tamtamy a struny koncertního křídla, já předstíral, že dokážu hrát na steel kytaru a k tomu popěvky, na které se mne lidi dodnes vyptávají!!! Při zpětném pohledu bych proto High & Mighty ohodnotil jako jednu ze svých nejoblíbenějších desek. Byla to totiž vhodná labutí píseň za obdobím, které pro mne bylo neuvěřitelně vzácné. Byl jsem v něm mnohem více v pohodě, protože jsem byl vlastně jediný, který na tuhle desku donesl nějaké písničky, a jelikož jsme neměli producenta, měli jsme spoustu svobody, kterou jsme si radostně užívali a zneužívali! Na této desce jsou některé z mých oblíbených písní, ale poněvadž ji nahrávací společnost vlastně pohřbila, můj názor je tady poněkud odlišný. Když přemítám nad tím albem, které je u většiny pisálků ve stínu faktu, že se jednalo o poslední album Uriah Heep s Davidem (a v mé paměti zkresleno dalšími komplikacemi a bolestmi hlavy, zoufalou situací po obchodní stránce …). Musím pro někoho překvapivě zdůraznit, jak vzrušující bylo skládat pro Davida. Byl to dokonalý interpret textů a měl skvělý projev. Pracoval jsem s mnoha zpěváky, co měli pravděpodobně lepší hlasy, ale Byron byl mistr teatrálnosti, která každé písni dodávala rozměr navíc. Snad to je ten důvod, proč nebylo možné jej nahradit."

Deska High And Mighty má dvě velké nevýhody. Jednak byla vydána po dominantní nahrávce Return to Fantasy a podobně silnou hymnickou skladbu jako je titulní flák z pětasedmdesátého už nepřinesla. Za další, patří k nejprogresivnějším věcem z U.H.katalogu a většinou věrných U.H.fanoušků zůstala dodnes nepochopena. V roce 1976 byl trh s nahrávkami kapely přesycen a fanoušci jí nedali dostatečný prostor na to, aby se dokázala prosadit a přesvědčit je, navíc konzervativnější část nehodlala na kompromisy přistoupit a o žádné novum nestála. V době renesance kapely byla už High And Mighty doceněna podstatně víc, pořád na ni ale hodně lidí kouká přes prsty. Je to velká škoda, protože jde o vysoce kvalitní muziku v intencích kapely a touha posunout svůj výraz dál, je přehledná a patrná. Dovolit si výkop prostřednictvím Wettona u mikrofonu, je husarský kousek, ten vyšel přinejmenším zajímavě. Následující trojice skladeb už patří u uriášů k těm nejlepším. Je tu ale i hodně upřímného rocku a dalších vlivů, jako například reggae a klasický rock n roll.
Bohužel jde také o Byronovu labutí píseň, naplněnou citem a velmi laskavým, příjemným hlasovým vystupování, které nenašlo v art/hard rockové oblasti v sedmdesátých letech srovnání. Byron byl úžasný fenomén a žádný jemu podobně modulovaný vokál se už nezrodil.




reagovat

luk63 @ 26.04.2017 11:50:14
Uf uf!

Ryback @ 26.04.2017 12:48:10
Tohle album vzbuzuje rozporuplné reakce. Nemůžu si pomoct, ale tady musím s Ořem souhlasit – mě se tohle album taky moc líbí. A ne vždycky musí ústup ze zavedeného stylu znamenat únavu materiálu. U tohoto alba se obzvlášť potvrzuje staré známé – sto lidí, sto chutí.
Znám ty argumenty typu „kapele tady viditelně dochází dech“… ale nevím… Náhodou: znám ve svém okolí min. jednoho člověka kromě mě, komu se tohle album líbí ;-). Ale po téhle desce je pro mě poslouchatelný už jen sólo Byron, resp. byl, dnes si už tuto hudbu pro velkou naposlouchanost pouštím výjimečně.

Balů @ 26.04.2017 13:15:28
Dík za připomenutí alba. Mám ho též rád.

oř @ 26.04.2017 13:24:10
luk63 jaképak uf, no jaké? Pravdu boží tu kážu a ostatní jsou mi svědky, aneb, potrefená husa zakejhala.

luk63 @ 27.04.2017 06:14:08
***** je pouze přehnaná chvála mainstremové průměrnosti. Proto uf!

vmagistr @ 27.04.2017 09:03:01
Souhlasím s lukem63, High and Mighty je i dle mého názoru jen průměrná deska. Dříve typické atributy skladeb Uriah Heep (vysoko posazené sborové vokály v kontrastu s vytvrzeným kytarovým a klávesovým podkladem, atmosféra prodchnutá světem fantasy a napětím) jsou tu rozředěné do klidně plynoucí, ale ničím neuchvacující čtyřicetiminutovky. Pozitivum vidím v obohacující basové hře Johna Wettona.

Jarda P @ 27.04.2017 10:44:22
Oproti Shawově éře balzám na uši. I když nedosahuje úrovně prvních 6 alb, přesto se u mně těší velké oblíbenosti.

Posledný počin Uriah Heep s Davidom Byronom uzatvára jednu krásnu, úžasnú tvorbu tejto kapely. Stretávam sa s tým, že z Byronovej éry je toto najslabší album. No, v podstate môžem súhlasiť, ale mne sa páči aj tento, u mňa je na úrovni Wonderworldu, možno o čosi nižšie. Každopádne je to veľmi dôstojná rozlúčka. Vraj dal Hensley ponuku - buď pôjde on, alebo alkoholik Byron. Kapela sa rozhodla vyhodiť Byrona. To je jasné, pretože hoci spieval tak ako nikto iný, Hensley bol predsa len skladateľ kapely. Bohvie ako by to dopadlo, keby Hensley odišiel a Byron ostal...
No ale k hudbe. One way or another spieva Wetton. Treba povedať, že Wetton veľmi dobre spieva v King Crimson. Ale v tejto skladbe mi nesadol, hoci samotná skladba celkom pekne odsýpa. Weep in silence je už balada, ktorej sa chopil Byron a výsledok je veľmi pekný. Ešte viac sa mi páči Misty eyes. Je to veľmi pekná skladba, ktorej Byron dodáva úžasnú dávku citu. Štvrtú skladbu Midnight odštartuje Boxova vynikajúca hra na gitaru, ktorá ma v tomto prípade chytá za srdce a keď potom Byron spustí tým svojím jemným clivým hlasom... zimomriavky. Potom však prídu skladby, ktoré už vyžarujú akúsi opotrebovanosť materiálu. Can´t keep a good band down je svieža, ale nejako na mňa nezaberá. Woman of the world takisto. Potom ma vytrhne z toho ďalšia pekná balada Footprints in the snow, hoci uriáši majú na konte aj oveľa lepšie. Taká milá, povedzme blbôstka, Can´t stop singing na mňa zabrala hneď. Normálne sa mi tá oddychovka páči a neviem prečo. Pripadá mi uvoľňujúca. Make a little love je potom z kategórie tých skladieb, ktoré nie sú zlé, ale zas ma nejako neohúrili. Záver a v podstate Byronova rozlúčka s Uriah Heep nesie názov Confession. A to je jedna krásna, clivá a citlivá balada s nádhernými vokálmi. Jedno je isté - David Byron túto skupinu ku dnu neťahal svojím hlasom, ale alkoholizmom. Pretože hlas mal zrejme najkrajší, aký som kedy počul. Bonusy - Name of the game a Sundown. Je z nich cítiť únavu materiálu, ale aspoň mi pribudli ešte nejaké skladby kapely s Byronom. Tretí outtake spieva za klavírom sám Ken Hensley - I close my eyes. Veľmi krásna vec, škoda, že sa nedostala na album. Takže môj záver - áno, je to najslabšie album Uriah Heep s Davidom Byronom, ale u mňa má hodnotu štyroch hviezd, pretože väčšinu skladieb mám rád. A podstatné je, že som na kapelu nezanevrel po Davidovom odchode.
reagovat

pito63 @ 17.07.2011 12:49:56
Túto nahrávku mám rád a nepovažujem ju za najslabšiu štúdiovku s Byronom. Sadla mi na prvý raz, nič sa na tom nezmenilo.
V piesni "Can't Keep A Good Band Down" necítim opotrebovanosť materiálu, práve naopak. "Confession" je nádherná bodka Davida Byrona v Uriah Heep! Kto to vtedy mohol tušiť?
nowhere_man, ďakujem za "High And Mighty", veľmi príjemné čítanie!

nowhere_man @ 17.07.2011 13:09:42
pito63: Ja ďakujem a som rád, že patríš medzi tých, čo sa im tento album páči.

Pri hodnotení albumu nie som zaťažený, ani ovplyvnený väzbou naň z mladosti, lebo
vtedy v 70. rokoch som ho nepočúval, nanajvýš raz.

1. One Way or Another – veľmi slušný úvod a prekvapenie, že nepočujem Byrona, ale Wetton to zvládol perfektne. A sprievodné uriašovské zbory v refréne ma ukľudňujú, že je všetko ako má byť.
2. Weep In Silence – veľmi pekný inštrumentálny nástup vyústi do Byronovho spevu v najlepšej možnej polohe. Rytmika mi trochu pripomenula krimsonovský Epitaph, atmosféra skladby zase Harrisonovu gitaru, ktorá nežne plače. Nádhera, dojímavé.
3. Misty Eyes – túto skladbu si trochu pamätám. Ďalšia nádherná vecička. Aranžovanie kláves – podoba čisto náhodná so Supertramp, gitary á la Shadows.
4. Midnight - hard rocková krása, zaujali ma klávesy, spev a pekná melódia.
5. Can't Keep a Good Band Down – táto skladba je ako stvorená byť úvodnou, takže ja by som kľudne zamenil poradie 1. a 5. Začiatok ma veľmi nezaujal a postupne sa to slušne rozbehlo.
6. Woman Of The World – jednoduchý rokenrolík, akoby vypadol z nášho socialistického rádia, mládežnícky, či modusácky elán (s malým e).
7. Footprints in the snow - hmm, poznávacie znaky skupiny sú prítomné, no pesničkový ráz obyčajnosti pokračuje. Lepší priemer.
8. Can't Stop Singing – to je asi najslabší článok, akoby nevedeli, čo chceli...
9. Make a Little Love – pokazený dojem z predošlého kusu zachraňuje celkom schopné boogie.
10. Confession – v jednoduchosti je krása. Nádherná, kratučká balada, len klavír a úžasný spev.

Najlepšie skladby sú Weep In Silence, Misty Eyes, Midnight a Confession.

Vtedy v 70.-tych som bol veľmi sklamaný evidentnou zmenou, odklonom od veľmi originálneho soundu skupiny. Teraz, po mnohých rokoch a vo svetle súčasnej pásovej výroby konzumných nepodarkov, sa vraciam aj ku diskografii Uriah Heeep a hľadám (a nachádzam) to, čomu sa vraví kvalita.

Nebyť slabších kúskov v druhej polovici, bolo by to za výborné 4. Takže dávam poctivé 3 hviezdy.


reagovat

martin69 @ 23.03.2011 07:48:23
Palo,po dlouhé době je tu recenze od tebe.Poctivé tři hvězdičky myslím sedí.
Díky za tvou recenzi!

PaloM @ 23.03.2011 07:51:01
Martin, ďakujem za reakciu. Budem pokračovať v počúvaní Uriah Heep. Nie tie CD, čo som kúpil, ale tie, čo ešte nemám - snáď zaradím aj ďalšie do zbierky. Nad týmto albumom ešte váham.

pito63 @ 23.03.2011 08:51:57
To je náhoda, včera som si to pustil.
K "High And Mighty" som sa dostal ako k poslednému albumu skupiny zo 70. rokov. Veľmi som si ho obľúbil po prvom kontakte a trvá to dodnes. Ak by som si robil štatistiku, tak je asi najhranejším titulom s Byronom. Milujem skladbu "Confession".
Paľo, vďaka za "Uriášov"!

Filozof @ 23.03.2011 09:45:55
PaloM
Víš proč mám rád recenze (dojmologie) od Tebe?

PaloM @ 23.03.2011 12:32:31
Neviem Filozof. Luk sa mi zo slušnosti vyhol, aby nemusel napísať niečo negatívne :-) Ja to tak neprežívam, znesiem kritiku.

luk63 @ 23.03.2011 13:25:34
PaloM, nevyhnul. Ale po tvé recenzi jsem si album připomenul a přečetl i ostatní recenze. Pak jsem reagoval na tu, která byla nejbližší mému pocitu z této desky. Takže jsem s Tebou sice tak trochu nesouhlasil, ale vyjádřil to jinak a jinde, v tom máš pravdu :-)

PaloM @ 23.03.2011 14:08:27
luk63, vďaka za jemnocit, nemám problém s kritikou. Možno, keď časom riadne napočúvam celú diskografiu, ako som sa rozhodol, tak zmením názor - k lepšiemu či horšiemu hodnoteniu.

Jarda P @ 23.03.2011 18:00:36
Kdbych desku hodnotil v 70. letech, asi bych dal taky 3 body. S ohledem na historické souvislosti a v porovnání s hudebním vývojem dnes dávám 4. Mi se líbí víc než předešlá Return To Fantasy.

Filozof @ 24.03.2011 11:15:27
PaloM
Protože píšeš o tom, co se v hudbě skutečně odehrává. O tom, co je skutečně slyšet. To mám rád.
Hromada recenzí píše o všem možném, ale o hudbě se tam nedočteš. Případně tak, že se to k zvuku co leze z beden přímo nevztahuje.

PaloM @ 24.03.2011 16:56:23
Filozof, ak to takto naozaj reálne cítiš, to je pre mňa pocta. Moje amatérske písačky nikdy netvorím s vopred daným úmyslom.

K High and mighty jsem se dostal ve stejné době jako k Wonderworld, už jsem měl za sebou jejich zásadní desky a tuto jsem považoval za nutné poslechnout jen kvůli tomu, že je poslední s Byronem.
Hensley to vzal do svých rukou, jen ke dvěma věcem přizval Wettona (ty jsou nejlepší - Weep in silence, Footprints in the snow). Když hlavně vidím, na jaké nástroje si na HaM zahráli, tak mě napadá, že to vůbec nemuselo vyjít pod názvem Uriah Heep. Stačilo by jen přizvat bubeníka, protože oba i zpívají, Wetton dokonce úvodní píseň (kterou nazpíval hrozně). Možná ještě I can't stop singing stojí za zmínku, Woman of the world mě docela pobavila (trochu připomíná britské kapely 60. let - Traffic, Cream - které měli na deskách vždy nějakou takovou barovou), docela slibně začíná Can't keep a good band down (klávesový motiv), ale od začátku zpěvu je to pak pořád dokola. A že by Byron zpíval o sobě? Možná. Jinak mě tu nic nezaujalo. Vpodstatě Hensleyho sólovka, nahraná jen kvůli tomu, aby byla nahraná, navíc s hrozným obalem. Sice to stále není nejhorší album, ale kdybych ho nikdy neslyšel, rozhodně bych o nic nepřišel.
( :-) ono se to rýmuje! :-))
reagovat

Pavel @ 13.12.2007 20:35:26
Teda napsals tady hromadu sraček,ale je to tvůj názor a já Ti ho neberu jen ho hodnotím.

Voytus @ 13.12.2007 22:49:18
Zhodnoť desku, ne můj názor. Třeba mi otevřeš oči. Je docela možné, že jsem desku odsoudil předčasně - slyšel jsem ji asi jen čtyřikrát.

luk63 @ 23.03.2011 12:01:22
Vidím a slyším to jako Voytus - zbytečná deska srážející body UH dolů.

To byla vůbec první placka, kterou jsem od Uriášů slyšel. Nemůžu si pomoct, ale dodnes je pro mě jednou z nejlepších. První strana je vynikající, jak balada Weep in silence, tak Midnight. Je fakt, že druhá strana je trošku slabší, ale nemá výraznější slabinu. Těžko hodnotit v rámci celé tvorby-časem jsem poskládal takřka celou diskografii (vyjma placek s B. Shawem, toho jsem zažil na koncertě živě a bohužel...). Ale u mě pořád stojí téměř na vrcholu, takže čtyřka.
reagovat

Po prvním poslechu kdysi zklamání, ani obal, ani stará dobrá magie, ani pěvecká lahůdka s Davidovým ohnivým tenorem. Ale čas High and Mighty ospravedlnil. Dnes tu desku poslouchám se stejnou chutí jako třeba Magician´s Birthday, a obzvláště Midnight, kterou bych bez váhání zařadil na pomyslný Best Of UH. Byl to vývoj, stejně jako třeba Genesis, kapela nestagnovala, ale musela obětovat staré dobré osvědčené cesty na oltář změn. Jak hodnotit? Klasické pecky jako u minulého alba (Beautiful Dream, Return to Fantasy) tu chybí, ale album je více vyrovnanější. Když zapomenu na staré UH, je první strana úchvatná a druhá příjemná. Je to poctivá, dobře udělaná deska, nemá chybu, jen už to není takový "záhul".
reagovat

V roce 1976 vychází album ?High And Mighty? - poslední album UH se zpěvákem Davidem Byronem. Na basu hraje výborný baskytarista John Wetton. Mimochodem na basovém postu měli UH odjakživa štěstí na výborné muzikanty a tak navíc díky preciznímu bubeníkovi Lee Kerslakeovi jim spodek téměř vždy výborně šlapal. To je klidně možné konstatovat i na této desce.

Předesílám bez mučení, že mám tuto desku rád. Není to, pravda, již takové, jako dříve, ale která skupina by bez problémů byla schopna udržet laťku vždy vysoko. A tato deska není špatná. Rozhodně lepší, než třeba Wonderworld. První strana desky je, řekl bych, o stupeň lepší než strana 2.

Už hutný rockový otvírák ?One Way Or Another? člověka příjemně naladí. Bezvadná věc. A hned druhá věc je ještě lepší, podle mého nejlepší z desky vůbec. Krásná balada ?Weep In Silence? (Pláč v tichu), pod kterou je s Hensleyem podepsán i Wetton je opravdu skvost. Po téměř filmovém začátku nasadí Box na krásně vystavěné sólo (se zvláštním, jakoby ?starým? zvukem kytary) a člověku jde mráz po zádech. Nádhera. I další dvě věci na první straně - ?Misty Eyes? se spoustou melodických a rytmických změn a ?Midnight? uvedená vznosnou kytarovou vyhrávkou nezapřou, že jsou od UH. První strana je jedním slovem prvotřídní.

Druhá strana začíná celkem slibně rychlou věcí ?Can?t Keep A Good Band Down? (Nemohu brzdit dobrou skupinu) při jejímž názvu člověka napadne, jestli to třeba Byron nevzal doslova. Ale - to je spíš takový můj ?bonmot? - Byron zpívá dle mého velmi dobře na celé desce. Další skladba ?Woman Of The World? je celkem netypická (a ne snad špatná), ale opravdu zaujme až ?Footprints In The Snow? (Šlápoty ve sněhu) - křehce začínající pomalá věc. A Byronův zpěv člověka vrací nostalgicky o několik desek zpátky - moc dobré, tohle jsou UH jako vyšití. ?Can?t Stop Singing? je zase celkem průměrná věc (ač v případě UH průměrný rozhodně neznamená špatný). ?Make A Little Love? je šlapavější věc, u které mě vždycky napadne, že je jako z dílny starých dobrých Nazareth (krom těch kláves a samozřejmě zpěvu). No, ale já bych se bez ní v tomto případě klidně obešel. Znáte to - když dva dělají totéž ... Ale poslední kraťoučká ?Confession? napravuje slabší dojem. Pouze s klavírem výborně Byronem přednesená skladba - další z nenápadných perliček tohoto alba. A člověka si říká, jaká je škoda, že to byla Byronova labutí píseň. Aspoň z mého pohledu (a asi nebudu sám) jeho odchodu od UH nikdy nepřestanu litovat. ?Uriáši? v něm ztratili jeden ze svých poznávacích znaků a o devět let později rockový svět přišel o jednoho z fenomenálních zpěváků navždy. Ale takový už je život.

Nu recenze končí - a jak je mým zvykem - budu se snažit o shrnutí. Nejprve pouze slovně: album HAM je kvalitní deska a nelze mi, než ji doporučit. Ne všichni fanoušci skupiny se mnou budou souhlasit, ale v kontextu tvorby UH je to LP nadprůměrné. Pravda, krom dvou věcí (kde je spolupodepsán Wetton) je tady už výhradním autorem jen Hensley (díky kterému byl vlastně Byron ?vyhozen na dlažbu? - skupina se totiž po problémech při nahrávání a na turné musela rozhodnout buď pro Hensleyho nebo Byrona) a na desce je možná o něco míň slyšet kytara než dříve. Ale i tak - zůstávám u toho, co jsem řekl.

Jen jedno dilema mám. HAM je slabší než třeba Salisbury, ale lepší než Wonderworld. Jak tedy s bodovým ohodnocením této desky. Rozhodnu se šalamounsky. Dávám tři body, ale vy si k tomu přimyslete minimálně 1/2 bodu navíc, možná i 3/4 :-)) Ale snad ještě jedno malé rýpnutí nakonec - pánové (z UH), ten obal teda fakt není nic moc. Tady jste se rozhodně nijak nevytáhli. Za ten zase 1/4 bodu dávám dolů :-)) A tak je hvězdičkový výsledek ode mne 3 1/2.
reagovat

Radek @ 15.02.2006 00:00:00
Album otevírá One Way Or Another odzpívaná Wettonem, asi předzvěst končícího Byrona, ale jak se říká v nejlepším se má přestat. Jinak výborný zvuk desky.

palg @ 22.12.2009 22:18:14
Wetton zpíval spolu s Hensleym