vmagistr - @ 14.06.2019 | #

Šestasedmdesátý rok představoval pro spoustu rockových kapel na britských ostrovech jakýsi "bod zlomu". Zatímco zavedeným dinosaurům až na výjimky docházel dech, zrychlující a přitvrzující mladá krev se poučila od punkového "nepřítele" a s pořádným rámusem táhla vstříc osmdesátkám (aby je na jejich prahu - opět až na výjimky - zválcovala NWOBHM). Uriah Heep, hardrockovým stachanovským matadorům, už třetím rokem pozvolna uhasínal oheň pod kotlem, čemuž nedokázala zabránit ani basová posila John Wetton. Oproti předchozí desce Return to Fantasy se Wetton na novém počinu nazvaném High and Mighty zapojil i do skládání a dokonce si zpívnul i nějaký ten hlavní vokál.

Docela překvapivě se o něj s Hensleym podělil v úvodní skladbě One Way or Another. Upřímně řečeno - skladbu jím nepohřbil, ale ani jí příliš nepomohl. Ze zajímavé melodie (která v závěru opráší něco z magických uriášovských vokálů let minulých) se podle mě dalo vyzískat ještě o něco více. Aranže ale zní slušně a (narozdíl od většiny skladeb z předchozí desky, které jen "přešlapovaly na místě") nachází kapele novou, použitelnou tvář. Na tu dřívější pohádkovou ještě dojde ve Weep in Silence, emotivně vystavěné baladě s využitým melodickým potenciálem. V Misty Eyes se po nadějném začátku procpe do popředí akustická kytara a já tiše trpím. Záblesky Hensleyho skladatelské geniality se po chvilkách objevují v Midnight, vždycky je ale přehluší nějaká nepřirozeně "napřímená" popová pasáž.

Přes všechny uvedené výtky je první strana desky pro mé uši tou lépe poslouchatelnou a při jisté míře tolerance se dá skousnout vcelku. Na té druhé totiž Uriah Heep v některých momentech klesají do hlubin mainstreamové komerce tak ochotně, až by jeden brečel. Neplatí to o skladbách Footprints in the Snow (vedle Weep in Silence druhý kus se skladatelským podílem Johna Wettona) a Confession, ty mě v měřítkách alba zaujaly jen v dobrém. První z akustické vyprávěnky rozkvete v "osudovou" melodickou kaskádu, druhé zase hodně svědčí povedená klavírní aranže. Rádobyhravá rock'n'rollová variace Can´t Keep a Good Band Down už sklouzává do hitparádového pozlátka, ve kterém až po uši vězí skladby Woman of the World, Can´t Stop Singing a Make a Little Love. Kdyby místo některé z těchto věcí na původní desce zazněla zatěžkaná Name of the Game, rozhodně bych se nezlobil.

Labutí píseň Davida Byrona v Uriah Heep pro mě z jejich spolupráce není tím nejslabším počinem. Pokud bych měl ze dvou špatných desek vybrat tu horší, ukážu přece jen na Return to Fantasy. Na High and Mighty kapela alespoň učinila krok (jakkoli hrozivě nepovedený) kupředu a v několika slibných momentech ukázala, že s ní do budoucna ještě lze počítat. To v mém konečném hodnocení stačí na slabší tři hvězdičky.

merhaut @ 15.06.2019 09:02:19 | #
Do Rock History 1976 jsem o High and Mighty napsal článek, postnu sem pasáž, co při závěrečné editaci vypadla.

Ken Hensley ve své autobiografické knize k tomuto období napsal: „Palčivé problémy nastaly, když jsme se stali úspěšnými a na naší hudbě začala spousta lidí vydělávat velké peníze. Pořád slyším, jak se po chodbách nahrávací společnosti rozléhaly výkřiky: ,Potřebujeme další Gypsy, potřebujeme druhou Lady In Black’, ale to pro mne bylo nemožné… Vždy bylo potřeba posunout se někam dál a právě to je jeden z důvodů, proč mám tak rád desku High & Mighty. Ne proto, že by to byla skvělá deska v měřitelných ukazatelích, ale protože jsme se zbláznili do experimentů. David zpíval přes tamtamy a struny koncertního křídla, já předstíral, že dokážu hrát na steel kytaru a k tomu popěvky, na které se mne lidi dodnes vyptávají!!! Při zpětném pohledu bych proto High & Mighty ohodnotil jako jednu ze svých nejoblíbenějších desek. Byla to totiž vhodná labutí píseň za obdobím, které pro mne bylo neuvěřitelně vzácné. Byl jsem v něm mnohem více v pohodě, protože jsem byl vlastně jediný, který na tuhle desku donesl nějaké písničky, a jelikož jsme neměli producenta, měli jsme spoustu svobody, kterou jsme si radostně užívali a zneužívali! Na této desce jsou některé z mých oblíbených písní, ale poněvadž ji nahrávací společnost vlastně pohřbila, můj názor je tady poněkud odlišný. Když přemítám nad tím albem, které je u většiny pisálků ve stínu faktu, že se jednalo o poslední album Uriah Heep s Davidem (a v mé paměti zkresleno dalšími komplikacemi a bolestmi hlavy, zoufalou situací po obchodní stránce …). Musím pro někoho překvapivě zdůraznit, jak vzrušující bylo skládat pro Davida. Byl to dokonalý interpret textů a měl skvělý projev. Pracoval jsem s mnoha zpěváky, co měli pravděpodobně lepší hlasy, ale Byron byl mistr teatrálnosti, která každé písni dodávala rozměr navíc. Snad to je ten důvod, proč nebylo možné jej nahradit."