Reakce na recenzi:

terka - @ 01.06.2018

Desky Uriah Heep patří do zlatého fondu a do každé jen trochu rozrostlejší sbírky rockového fanouška a fanynky. Společně s Led Zeppelin a Deep Purple tvoří zlatý hard-rockový trojlístek. Z uvedených kapel bývali těmi nepřístupnějšími a nejmelodičtějšími. Sice nekřížili rock s blues jako Zeppelin, ani s klasikou jako Párpl, zato měli úžasně propracované vícehlasy a dokázali napsat překrásné melodie.

V Uriah Heep neměl hlavní slovo kytarista, nebyl tu druhý Page ani Blackmore. Jejich hudbu vymýšlel klávesák Ken Hensley, jehož nástroj se stal poznávacím znakem souboru. Na klávesách to stálo a padalo. Jeho klávesy hudbě velely, přidávaly další barvy, aroma, rozměr, napětí a hlavně emoce. Možná proto se jejich nahrávky tvrďákům nepozdávají a metalisty (na rozdíl od Led Zeppelin) neoslovují. Někdo o nich říká, že jsou vyumělkované a podbízivé. Hloupost, hloupost, hloupost.

Uriah Heep jsou esencí sedmdesátých let. Hodně jejich desek patří k tomu nejkvalitnějšímu zrnu, se kterým tyhle roky dokázali pracovat. Kvůli svému věku jsem tuhle kapelu nemohla sledovat, ale něco o ní vím. O střídání muzikantů, výměnách zpěváků, boji s drogami, vyhazovu Byrona, smrti Thaina, odchodu Hensleyho... a o skladatelské neschopnosti Boxe.

Možná je to tak lepší. Dnes nemusím dělat rozdíl v tom, které období bylo ok a které K.O. Rozdíly se stírají. Nepotřebuji srovnávat. Souhlasím v bodě, že Byron byl jedinečný. V době, kdy byl součástí kolosu UH, neulpěla na deskách černá kaňka. Pak přišel Lawton a souboru se znovu vzchopil a dařilo se dál.

Deska Firefly je moje neoblíbenější Lawtonovka a současně bych ji zařadila mezi pět nejlepších děl této kapely. Pokud si někdo myslí opak, jeho názor mu neberu. Často může hrát rozhodující roli v pro a proti čas, který jejich nahrávkám věnujete. Firefly jsem byla zvyklá vnímat podprahově. Ty noty se ve mně postupně usazovaly a když je dnes prostřednictvím desky vyvolávám nazpátek, vykouzlí ve mě úsměv jako klaunovi.

Předně jsou tu skladby, které mají tah na branku a zapamatovatelné melodie. Žádné tuctovité vycpávky nenajdeme. No a pak je tady ještě Lawton. Principál Lawton. Rváč Lawton. Král Lawton. Jen on mohl nahradit Byrona. A taky to dokázal. Ostatním, kteří zkoušeli štěstí po nich, už chybělo to, čeho měli tihle dva plné hrdlo - charisma.