vmagistr - @ 15.06.2019 | #

Nové koště dobře mete, chtělo by se říct. Anebo taky dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Jak už to v rockové branži bývá, výměna zpěváka proti sobě fanoušky vcelku jakékoli skupiny rozdělí do dvou těžko smiřitelných táborů. Jedni adorují originál a "náhradu" nemohou vystát, druzí se zase řídí heslem: "Král je mrtev, ať žije král!" Uriah Heep se zbavili čím dál obtížněji použitelného zpěváka Davida Byrona a místo něj "ulovili" z Lucifer's Friend přišedšího Johna Lawtona. Zpěváka, kterého sice (pokud nejste jeho skalní fanoušek) nejspíše nepoznáte po prvním tónu jako Byrona, ale zároveň také zkušeného borce, kterému se před plným stadionem nerozklepala kolena.

Podepsala se ale tato výměna nějak na zvuku kapely a na nových skladbách? Ken Hensley, který jak obvykle napsal většinu materiálu pro nové album sám, asi musel brát ohled na odlišný hlasový rozsah, ale to je tak všechno. Z civilnější rockové linie, o kterou se kapela poprvé pokusila už na předchozí desce High and Mighty, se na jejím následníkovi Firefly téměř neodchýlila. Pokud už tedy hledat nějakou změnu, tak spíše u baskytary. Trevor Bolder, který přišel namísto Johna Wettona, byl opravdu hodně jiný typ hráče - žádný ekvilibrista (jako Wetton či Thain), spíše poctivý "tvrdič".

Firefly je vyrovnané album. Nenacházím tu sice žádný "blockbuster", který se kapele na deskách až po Return to Fantasy vždy alespoň v jednom exempláři povedl, ale ani žádné slabé kusy, kterých bylo na posledních dvou albech více než na jejich sedmi předchůdcích. Zhlédl jsem se třeba v úvodní The Hanging Tree založené na průrazném akordovém riffu, v gradované Been Away Too Long nebo v sympatické vyprávěnce Wise Man. A k těm povedenějším věcem na desce mohu zařadit i závěrečnou dvojici Sympathy a titulní Firefly. První z nich disponuje naléhavým kytarovým vábením, druhá staví na klávesovém oparu a propracované melodice. Ze tří zbývajících věcí jsou tu dva (Who Needs Me a Do You Know) rychlé rock'n'rollem načichlé kousky, které se sice příjemně poslouchají, ale v nápaditosti podle mě pokulhávají více než zbytek alba. Poslední skladba, na kterou ještě nedošla řeč, Rollin' On, je ještě ne úplně zkrocený rockový hřebec. Při jízdě na něm se ale ve středním tempu bohužel děje méně, než by šesti a půl minutová délka skladby potřebovala.

Firefly je oproti svým předchůdcům až překvapivě kytarovým albem. Taky je oproti nim překvapivě dobrým albem. Zakormidlovat do klidných vod už nevývojového, ale u fanoušků stále atraktivního hardrocku se kapele jednoznačně vyplatilo, alespoň protentokrát. Námluvy s popovým mainstreamem jsou tu jen velmi nesmělé a civilně znějící rock je poměrně úspěšně zahlazuje. Tři a půl hvězdičky zaokrouhlené nahoru posílají Firefly v mých uších někam mezi The Magician's Birthday a Sweet Freedom. Pokud bych měl ze sedmdesátek doporučit "bezbyronovské" Uriah Heep, budou to právě tito.

merhaut @ 15.06.2019 20:47:39 | #
Když jsem byl na vojně, nechával jsem si pravidelně hrát na Svobodce. A tak jednou v neděli se éterem neslo něco jako: "Zdravím hifigoga, a ať mu to v zeleném ubíhá, posílám novinku Uriah Heep, skladbu Hanging Free."

Z Rock History přidám, co předcházelo Firefly.

Konečná, Byron a Wetton vystupovat!

Boje na několika frontách vrcholily. David nebyl z vícera důvodů spokojen s vedením společnosti Bronze Records, mj. pro nedostatečnou reklamní kampaní k albu High & Mighty. Krátce po vyhazovu prozradil: „Zoufale jsem se hádal s managementem, aby realizoval v UK televizní reklamu, jakou jsme udělali k Return To Fantasy – a byla z toho rekordní sedmička v žebříčku. Odbyli mě, že ne, protože deset tisíc liber, co by to stálo, je spousta peněz. No, a pak firma nesmyslně vyslala pár novinářů v pronajatém letounu někam do hor ve Švýcarsku. Vyhozené peníze.“

Dalším důvodem sporů byl Davidův návrh, že by Uriah Heep měli žít v Americe. Finančně to dávalo smysl, poněvadž vláda Spojeného království danila muzikanty až na kost. Dva nejmenovaní členové to ale kategoricky odmítli. Můžeme se jen dohadovat kteří. O rok později podle Wettona ti samí říkali „proboha, proč jsme neodešli do Ameriky?“, to už ale bylo s křížkem po funuse, Uriah Heep měli v USA po sezóně.

Druhá polovina roku 1976 byla hektická a osudová. Počátkem června Uriah Heep vyrazili na evropské turné. 7. června zažili poslední větší slávu, když se stali headlinery holandského Pinkpop festivalu. Po krátké zastávce v Anglii (dva koncerty s Widowmaker) odjíždějí Uriah Heep spolu s Heavy Metal Kids na německou šňůru. Ponuré finále se blíží, uvnitř kapely už došlo i na pěsti, a tak se zakrátko, 25. července 1976, odehrál ve španělském Bilbau poslední koncert s Byronem a Wettonem v sestavě! K tomu smutná douška: jako jediný z Uriah Heep se Wetton zúčastní Byronova pohřbu (+28. 2. 1985 ve věku 38 let).


V červenci přinesl New Musical Express prohlášení Gerryho Brona: „Uriah Heep se ve svém nejlepším zájmu rozhodli propustit zpěváka Davida Byrona, jenž byl ve sporu s ostatními členy v zásadních otázkách týkajících se skupiny a nadále již nebylo možno sladit jejich zájmy. (…) Jméno nového zpěváka nebude prozatím zveřejněno, vzhledem k jeho stávajícím smluvním závazkům.“ A Hensley mluvil o novém začátku. Lhal si do kapsy.

Na rozdíl od Byrona Wetton odešel v srpnu sám. Hensley si neodpustil na jeho konto uštěpačnou metaforu o transplantované kůži, kterou organismus nepřijal.
David Byron v dobovém rozhovoru přiznal: „Občas byla má frustrace tak velká, že jsem se choval nevhodně a také vinou svého temperamentu pokazil show.“
Kdosi kdesi trefně poznamenal: David chtěl show, Ken svou hudbu. Nedokázali se domluvit. Během pouhých dvou let se tak ambice stát se jednou z největších kapel světa obrátily v popel.