oř - @ 09.02.2017 | #

V sedmdsátých letech jedou Uriah Heep na vysoké obrátky a v roce 1977 stihnou vydat dokonce dvě velice kvalitní nahrávky. Můžem se jen hádat která je lepší, v podstatě jsou ale hodně rozdílné. Innocent Victim (s nepříliš vábným obalem hadí hlavy)vidím jako písničkové album s dostatkem pestrých a melodických nápadů, kde každá skladba může porážet hitové příčky. Člověk žasne kolik pěkných melodií dokáže stále agilní Ken Hensley vyplodit a v jak širokém rádiusu se pohybuje. Jestli měli Uriáši ve své kariéře na někoho štěstí, pak to byli rozhodně basáci, Trevol Bolder je další výraznou osobou obluhující čtyři struny a jeho nástroj tu brouká jedna radost. I Lawton byl dobrou a nejlepší volbou po Byronovi, jeho sytý vokál sem perfektně sedne a většině písní dominuje. Deska nevykazuje žádné propady nebo nedej bože prušvihy, následuje jedna pecka za druhou a všechny obsáhnou výrazné a letité poznávací znamení souboru-překrásně sezpívané sborové vokály. Jeden příklad za všechny, taková Free n Easy se může postavit hned vedle podobného nášupu Easy Livin. Tvrdím že takhle vyrovnané album dlouho před ním a hlavně už nikdy po něm uriáši nenatočili. Pět zaslouženě.

Jarda P @ 10.02.2017 05:57:41 | #
Pro mě je to deska tří skladeb: Illusion, The Dance a Choices. Zbytek nejsem schopen poslouchat. O vysychající Kenově invenci svědčí fakt, že dvě z nich z nich jsou převzaté. V kontextu s Byronovou érou jí dávám maximálně 2,5. Tak jsem to slyšel v roce 1977 a nic se na tom nezměnilo.