Reakce na recenzi:

horyna - @ 18.04.2019

O obzvlášť oblíbených kapelách a jejich nahrávkách, ke kterým si po určitém čase vybudujete vztah, se recenzentovi píše takřka samo, s láskou a s velkým zaujetím. Případ této desky u mě spadá právě do takové kategorie. Jen přemýšlím, kde vlastně začít. Jestli tím, jakou cestou jsem se k nahrávce kdysi dostal, nebo historií kapely v návaznosti na onu desku či přímo konkrétně o ní? A jelikož o mých milovaných Uriah Heep píši s gustem a velmi rád, bude mé dnešní pojednání kapánek obšírnější. Věřím, že ti, kdo si budou tuto recenzi číst, mají produkci, nebo alespoň základní byronovský katalog nastudovaný. Právě takoví mají s nahrávkou Conquest stabilně největší potíž, jelikož se jedná o desku, která často vyvolává nejeden spor. I když se jedná o poslední desku klávesáka, skladatelského tahouna a jednu z výrazných osobností historie Uriah Heep Kena Hensleyho, kterou složil právě pro potřeby své mateřské kapely, právě ona je tou první, jasně se odlišující nahrávkou trůnící v uriášovském portfoliu. Pravdou zůstává, že jen málo jejích úseků v sobě odráží styčné body s tím, co doposud kapela tvořila a dokázala.

Předešlá díla s Lawtonem za mikrofonem - tedy Innocent Victim a Fallen Angel - znamenala postupný odklon od původního vzoru, což následně Conquest důsledně zpečetil. Mnozí přičítají kapele za vinu, že se až příliš orientovala na (americký) hudební trh osmdesátých let, mnozí vidí zkázu a příčinu "jinakosti" v angažování tolik odlišného zpěváka, jakým rozhodně John Sloman byl, a jiní spatřují to podstatné v celkovém úhybném skladatelském manévru, ke kterému kapela postupně přilnula, ať to bylo s Kenem či bez něj. Jedno je jisté: od svého vstupu do osmdesátých let už Uriah Heep nikdy nebudou znít jako ti Uriah Heep, které do té doby hudební svět znal a tolik obdivoval. Doba se rapidně měnila a měnily se také kapely. Chvilkové poblouznění punkem a dlouhodobé popem i discotékovou bezstarostností změnilo takřka přes noc většinu včera ještě progresivně myslících spolků k nepoznání. Heslo "přizpůsob se nebo padneš" museli razit všichni, kdož chtěli přežít. Nově nastupující mladé smečky v čele s perryovskými Journey zahrozily vztyčeným prstem všem těmto o generaci starším dinosaurům, že pokud rychle nenaskočí do jejich rozjíždějícího se vlaku, budou jím nemilosrdně převálcovány.

A tak se Uriah Heep přizpůsobili rovněž. Šli na to postupným zjemňováním svého soundu na deskách z druhé půle let sedmdesátých. Fanoušci si mohli pomalu zvyknout nebo odejít. Ovšem po fatálním obratu prostřednictvím desky Conquest i ti, co doteď měli s kapelou ještě trpělivost, ji toužili navždy pohřbít. Razantní změna hudební orientace pro ně byla nepřípustná a cenu jejich ještě nedávných oblíbenců značně devalvovala. S výraznou změnou se však ke kapele připojila část fanoušků nových. Pochopitelně jich nebylo tolik, jako v dobách "čarodějů", ale před prázdnými sály Uriáši rozhodně tenkrát nehráli.

Člověk, lépe řečeno posluchač, který se s kapelou seznamuje až daleko po všech těchto změnách a útrapách, nahlíží na její vliv a umělecké kroky zcela odlišně, než jedinec v přítomném čase. Když mi Uriah Heep před více jak desítkou let zkřížili cestu, logicky jsem volil ono poprvé s Byronem a nejspíš i kompletně celý katalog. Poté se šlo dál, přesněji řečeno vpřed, a na rozdíl od například některých alb z průběhu let osmdesátých, mě Conquest neminul. Oblíbil jsem si jej takřka okamžitě a postupně se jím naskrz proposlouchal. V době recese a zeštíhlování sbírky padla volba i na něj, ale po pár letech dalšího, ještě podrobnějšího studia diskografie těchto ostrovanů, se mi po LP začalo výrazně stýskat. Mezitím se stal z titulu nedostupný artikl a já čekal a čekal. Mohl jsem jej dávno získat prostřednictvím Discogs, ale věděl jsem, že tam jej za nemalý peníz najdu vždy, a tak nebylo kam spěchat. Až náhoda a dobrá cena vícero postarších titulů od prodejce z jihu Evropy mi Conquest znovu "dohodila". Od té chvíle už to není jen "jeden z ostatních", ale je to miláček a oblíbená nahrávka mé zbožňované kapely. Conquest vnímám jako velice zajímavé a osobité dílo, které svedlo kapelu díky Slomanově soulovému hlasovému zabarvení právě s tímto, pro ně jistě netypickým hudebním stylem.

Krátký mysteriózní úvod a je tu má oblíbená No Return. Neposedné tempo, množství příjemných zvuků zvláštně dojemňující její náladu i překrásné sbory alá staří Uriah Heep a hlavně - procítěný Sloman. Toť úvod jako hrom. Se soulem vonící dvojkou Imagination s neskutečně uhrančivě artikujícím Johnem a zvukem pořádně poplatným osmdesátkám nemám sebemenší problém, ba naopak. Skladba má odpich a stojí na fantaskní Bolderově basové stopě. Hensley tu pouze dobarvuje celek a Box přidává pěkné melodie. Vzápětí přijde mohutný sbor položený na akustikách a je vymalováno-katarze! Mnohem víc heavy je třetí Feelings. Autorem je znovu Hensley, i když obraz skladby dostává boxovskou auru. Charakterizují ji bohaté sbory a čiší z ní free osmdesátková nálada. Bolderova Fools je dalším zlatým hřebem nahrávky. Začíná kytarovým sólem, pak se vše ztiší a přichází král Sloman. Zpívá celým srdcem s opětovným soulovým nádechem, ale občas dokáže pěkně přitlačit. Refrénová stopa nemá chybu.

Černou kaňkou desky je přepjatá a přepozitivnělá Carry On. Tohle je i na mne už moc. O částečnou nápravu se stará Won’t Have To Wait Too Long, ale je to spíš takový ne úplně povedený paskvil. Tím však veškeré neduhy desky končí a přichází totální majstrštyk - Hensleyho píseň Out On The Street. U té mi krvácí srdce a slzí oči. Jde o prvotřídní baladu s atmosférou z říše pohádek. Boxova akustika tu něžně přede, klávesy dojemně hladí a celé jeviště patří panu zpěvákovi Johnu Slomanovi. Pro mne je to neskutečně křehká a nanejvýš zranitelná perla celé diskografie Uriah Heep. Ta píseň je především o emocích a o atmosféře, je to balzám na zlomená srdce. A podobně překrásná je i poslední píseň It Ain’t Easy. Taková rozlučková rozprávka s jednou etapou této kapely, rozlučka s Kenem Hensleym. Nejen že celkový dojem z této nahrávky nepokazí, ale dokáže jej ještě o kousek vyšponovat, a nejen proto osobně boduji tuto desku tak vysoko. Bonusy na CD poslouchám málokdy, nemám k nim vybudovaný nějaký vztah a vždy mne zajímá pouze deska jako celek. Tady je to jinak, trojice na čele s nedostižnou Think It Over je ozdobou této kolekce.

Skalní (a promiňte mi ten výraz "služebně starší") fans Uriah Heep deska Conquest neuspokojí a nenadchne. To je mi jasné a ani to nečekám. Na milovníky osmdesátých let už může být její dopad příznivější a na ty, kteří mají rádi černé koně diskografií, často podceňovaná alba nebo jen melodické písničky s příchutí cizokrajna, dokáže udělat lepší a originálnější dojem, než desky typu Head First.