Uriah Heep - Conquest (1980)

Rok 1980 a Uriah Heep jakoby vůbec nepatřili k sobě. Kapela sedmdesátkových "dinosaurů" (odhlédněme nyní od toho, že ze zakládající sestavy už zbyli pouze dva členové z pěti) ve druhé polovině dekády spíše paběrkovala a vezla se na trendech, které už vytvářeli jiní. Odchod frontmana Lawtona a krátce po něm i bubeníka Kerslakeho vyústil ve snahu o jakýsi "restart". Nové síly, zpěvák John Sloman a bicista Chris Slade, se zapojily do nahrávání desky Conquest, která se ale velkému šéfovi Kenovi Hensleymu pořádně vymkla z rukou.

Conquest se nepodobá ničemu, co Uriah Heep do té doby vytvořili. Pokud už od desky High and Mighty a následně pak během Lawtonova působení docházelo ke "zcivilňování" dříve klíčové fantasy atmosféry, tady se do toho kapela pustila ještě výrazněji. Co je ale zásadní: skladby daleko méně sklouzávají do popové trapnosti, s níž se kapela v posledních letech dost často potýkala. Ano, mainstreamové prvky tu jsou (a místy dost výrazné), ale aranže drží desku v pro mě přijatelných mezích.

Od úvodní No Return jsou rozdíly jasně slyšitelné. Žádné tajemno a žádná podbízivost, ale "dospělý" středněproudý rock, který mě baví poslouchat. Aranži tu úžasně pozvedlo piáno - nástroj, který u Uriah Heep nikdy zcela nezdomácněl. Na tajemnu se naopak snaží stavět Imagination - a nezní to příliš dobře. Skladba se snaží "podobat" na věci z první poloviny sedmdesátých let, ale "tu" atmosféru už kapela vytvořit nedokázala, ať se snažila sebevíc. To vytvrzený popový kousek (a potenciální stadionový hit) Feelings už se zase drží v poloze, která tehdejším Uriah Heep svědčila daleko více. Z tohohle už osmdesátky koukají za každým rohem. Fools zkouší zahrát na baladickou notičku a příliš mě neoslovuje - v téhle poloze mi Uriah Heep zní až příliš "vypočítavě".

Druhou stranu otvírá další hit na první dobrou, skladba Carry On. On by Hensley asi dokázal být i popový hitmaker, kdyby o tuhle cestu měl zájem. V téhle poloze by kapela mohla v USA klidně prorazit (což se jí do té doby přes veškerou snahu nedařilo) a v osmdesátých letech si tam zajistit slušné živobytí. Won´t Have to Wait Too Long je na desce také zástupcem té "popové" části, zdá se mi ale méně výrazná než její předchůdkyně. Ani druhá pomalá věc a desce Out on the Street není žádný zázrak a šestiminutová délka se mi zdá dost přepálená. Na závěr tu pak máme příjemnou kompozici It Ain´t Easy, v níž předvídatelný ústřední motiv táhnou nahoru nápadité harmonické obraty ve zbytku skladby.

Hojně kritizovaný výkon zpěváka Slomana sám vnímám jako vcelku akceptovatelný. Sloman je "přežvýkavec" (teď prosím opravdu narážím jen na způsob tvorby tónu a na nic jiného) a do výšek jej jeho hlas nepustí tak jako jeho předchůdce, do jednotlivých skladeb mi ale sedí. Deska samotná bohužel není vyrovnaná - vedle tří či čtyř výrazných a chytlavých skladeb tu vnímám stejné množství zapomenutelného materiálu. Kolem a dokola to vychází na slabé tři hvězdičky za podprůměrné album a labutí píseň před krátkodobým rozpadem kapely.
reagovat

O obzvlášť oblíbených kapelách a jejich nahrávkách, ke kterým si po určitém čase vybudujete vztah, se recenzentovi píše takřka samo, s láskou a s velkým zaujetím. Případ této desky u mě spadá právě do takové kategorie. Jen přemýšlím, kde vlastně začít. Jestli tím, jakou cestou jsem se k nahrávce kdysi dostal, nebo historií kapely v návaznosti na onu desku či přímo konkrétně o ní? A jelikož o mých milovaných Uriah Heep píši s gustem a velmi rád, bude mé dnešní pojednání kapánek obšírnější. Věřím, že ti, kdo si budou tuto recenzi číst, mají produkci, nebo alespoň základní byronovský katalog nastudovaný. Právě takoví mají s nahrávkou Conquest stabilně největší potíž, jelikož se jedná o desku, která často vyvolává nejeden spor. I když se jedná o poslední desku klávesáka, skladatelského tahouna a jednu z výrazných osobností historie Uriah Heep Kena Hensleyho, kterou složil právě pro potřeby své mateřské kapely, právě ona je tou první, jasně se odlišující nahrávkou trůnící v uriášovském portfoliu. Pravdou zůstává, že jen málo jejích úseků v sobě odráží styčné body s tím, co doposud kapela tvořila a dokázala.

Předešlá díla s Lawtonem za mikrofonem - tedy Innocent Victim a Fallen Angel - znamenala postupný odklon od původního vzoru, což následně Conquest důsledně zpečetil. Mnozí přičítají kapele za vinu, že se až příliš orientovala na (americký) hudební trh osmdesátých let, mnozí vidí zkázu a příčinu "jinakosti" v angažování tolik odlišného zpěváka, jakým rozhodně John Sloman byl, a jiní spatřují to podstatné v celkovém úhybném skladatelském manévru, ke kterému kapela postupně přilnula, ať to bylo s Kenem či bez něj. Jedno je jisté: od svého vstupu do osmdesátých let už Uriah Heep nikdy nebudou znít jako ti Uriah Heep, které do té doby hudební svět znal a tolik obdivoval. Doba se rapidně měnila a měnily se také kapely. Chvilkové poblouznění punkem a dlouhodobé popem i discotékovou bezstarostností změnilo takřka přes noc většinu včera ještě progresivně myslících spolků k nepoznání. Heslo "přizpůsob se nebo padneš" museli razit všichni, kdož chtěli přežít. Nově nastupující mladé smečky v čele s perryovskými Journey zahrozily vztyčeným prstem všem těmto o generaci starším dinosaurům, že pokud rychle nenaskočí do jejich rozjíždějícího se vlaku, budou jím nemilosrdně převálcovány.

A tak se Uriah Heep přizpůsobili rovněž. Šli na to postupným zjemňováním svého soundu na deskách z druhé půle let sedmdesátých. Fanoušci si mohli pomalu zvyknout nebo odejít. Ovšem po fatálním obratu prostřednictvím desky Conquest i ti, co doteď měli s kapelou ještě trpělivost, ji toužili navždy pohřbít. Razantní změna hudební orientace pro ně byla nepřípustná a cenu jejich ještě nedávných oblíbenců značně devalvovala. S výraznou změnou se však ke kapele připojila část fanoušků nových. Pochopitelně jich nebylo tolik, jako v dobách "čarodějů", ale před prázdnými sály Uriáši rozhodně tenkrát nehráli.

Člověk, lépe řečeno posluchač, který se s kapelou seznamuje až daleko po všech těchto změnách a útrapách, nahlíží na její vliv a umělecké kroky zcela odlišně, než jedinec v přítomném čase. Když mi Uriah Heep před více jak desítkou let zkřížili cestu, logicky jsem volil ono poprvé s Byronem a nejspíš i kompletně celý katalog. Poté se šlo dál, přesněji řečeno vpřed, a na rozdíl od například některých alb z průběhu let osmdesátých, mě Conquest neminul. Oblíbil jsem si jej takřka okamžitě a postupně se jím naskrz proposlouchal. V době recese a zeštíhlování sbírky padla volba i na něj, ale po pár letech dalšího, ještě podrobnějšího studia diskografie těchto ostrovanů, se mi po LP začalo výrazně stýskat. Mezitím se stal z titulu nedostupný artikl a já čekal a čekal. Mohl jsem jej dávno získat prostřednictvím Discogs, ale věděl jsem, že tam jej za nemalý peníz najdu vždy, a tak nebylo kam spěchat. Až náhoda a dobrá cena vícero postarších titulů od prodejce z jihu Evropy mi Conquest znovu "dohodila". Od té chvíle už to není jen "jeden z ostatních", ale je to miláček a oblíbená nahrávka mé zbožňované kapely. Conquest vnímám jako velice zajímavé a osobité dílo, které svedlo kapelu díky Slomanově soulovému hlasovému zabarvení právě s tímto, pro ně jistě netypickým hudebním stylem.

Krátký mysteriózní úvod a je tu má oblíbená No Return. Neposedné tempo, množství příjemných zvuků zvláštně dojemňující její náladu i překrásné sbory alá staří Uriah Heep a hlavně - procítěný Sloman. Toť úvod jako hrom. Se soulem vonící dvojkou Imagination s neskutečně uhrančivě artikujícím Johnem a zvukem pořádně poplatným osmdesátkám nemám sebemenší problém, ba naopak. Skladba má odpich a stojí na fantaskní Bolderově basové stopě. Hensley tu pouze dobarvuje celek a Box přidává pěkné melodie. Vzápětí přijde mohutný sbor položený na akustikách a je vymalováno-katarze! Mnohem víc heavy je třetí Feelings. Autorem je znovu Hensley, i když obraz skladby dostává boxovskou auru. Charakterizují ji bohaté sbory a čiší z ní free osmdesátková nálada. Bolderova Fools je dalším zlatým hřebem nahrávky. Začíná kytarovým sólem, pak se vše ztiší a přichází král Sloman. Zpívá celým srdcem s opětovným soulovým nádechem, ale občas dokáže pěkně přitlačit. Refrénová stopa nemá chybu.

Černou kaňkou desky je přepjatá a přepozitivnělá Carry On. Tohle je i na mne už moc. O částečnou nápravu se stará Won’t Have To Wait Too Long, ale je to spíš takový ne úplně povedený paskvil. Tím však veškeré neduhy desky končí a přichází totální majstrštyk - Hensleyho píseň Out On The Street. U té mi krvácí srdce a slzí oči. Jde o prvotřídní baladu s atmosférou z říše pohádek. Boxova akustika tu něžně přede, klávesy dojemně hladí a celé jeviště patří panu zpěvákovi Johnu Slomanovi. Pro mne je to neskutečně křehká a nanejvýš zranitelná perla celé diskografie Uriah Heep. Ta píseň je především o emocích a o atmosféře, je to balzám na zlomená srdce. A podobně překrásná je i poslední píseň It Ain’t Easy. Taková rozlučková rozprávka s jednou etapou této kapely, rozlučka s Kenem Hensleym. Nejen že celkový dojem z této nahrávky nepokazí, ale dokáže jej ještě o kousek vyšponovat, a nejen proto osobně boduji tuto desku tak vysoko. Bonusy na CD poslouchám málokdy, nemám k nim vybudovaný nějaký vztah a vždy mne zajímá pouze deska jako celek. Tady je to jinak, trojice na čele s nedostižnou Think It Over je ozdobou této kolekce.

Skalní (a promiňte mi ten výraz "služebně starší") fans Uriah Heep deska Conquest neuspokojí a nenadchne. To je mi jasné a ani to nečekám. Na milovníky osmdesátých let už může být její dopad příznivější a na ty, kteří mají rádi černé koně diskografií, často podceňovaná alba nebo jen melodické písničky s příchutí cizokrajna, dokáže udělat lepší a originálnější dojem, než desky typu Head First.
reagovat

pinkman @ 18.04.2019 06:59:46
Horyno kdybych tě neznal, řeknu, že se musel recenzent zbláznit. Mám úctu před tvým přehledem i entuziasmem, s jakým tady své recenze pravidelně servíruješ, ale teď jsi vážně přestřelil. Uvědomuješ si, že jsi jediný z celého Progboardu a možná v celé historii zabývající se recenzemi na tuhle desku, kdo jí udělil maximum? To nemůžeš myslet vážně.
Hudba kterou v osmdesátém UH předložili nemá se poznávací značkou kapely nic společného. Měli se raděj přejmenovat. Vůbec se divím, že Hensley něco tak odlišného dokázal složit a nedal to na svou sólovku. Tam bych to pochopil, ale pro potřeby UH to nelze přijmout.
Ve studiu to vřelo a Sloman nebyl dobrý kandidát na post zpěváka po Byronovi. On se k nim nehodil. A ty skladby už vůbec ne.
Tobě se to opravdu tolik líbí????????????????

bullb @ 18.04.2019 08:03:40
Uriah Heep sú pre mňa po Sweet Freedom uzavretá kapitola. Nebránim sa počúvaniu (viď starý pes, ktorý sa naučil "nové kusy"), ale toto teda nie... S hlbokou úctou k U.H.

Petr_70 @ 18.04.2019 08:17:07
pinkman:
To je těžký, takhle na osobní vkus jednotlivce nelze pohlížet.

uvedu příklad: Jsem toho názoru, že Afterburner je nejlepším albem ZZ TOP, přestože vím, že příznivci kapely - zejména z časů jejich blues rocku let 70tých - by mi za tento názor nejraději vyškrábali oči!
A přece... můj názor tím nikdy nezmění.
Takže asi tak.

dan @ 18.04.2019 08:18:54
Mám srandu z takových zpátečnických fans(neberte si to osobně pánové pinkam a bullb), kteří nedokážou pochopit, že jejich modla po dvaceti letech nenahrává stejné desky jako na začátku své dráhy. Tahle chiméra už ovládla tolik jedinců, ale pokaždý mě to dokáže překvapit a pobavit.
Conquest se ovšem vymyká všemu. Tady s žádnými poučkami neuspějete. Z toho důvodu názor na bláznivou recenzi podepisuji. Tohle nejde.

Pegas @ 18.04.2019 09:22:56
Já si nejsem jistý, jestli jsem Conquest vůbec někdy slyšel, pokud ano, tak si to vůbec nepamatuji. Asi bych to měl napravit.

PaloM @ 18.04.2019 09:31:01
Marek, však si nás varoval :-))
Opakujem sa: kompozične dobre, Sloman to "spevom" pochoval.
Je veľmi veľmi ťažké dať ktorémukoľvek albumu bez Byrona 5 bodov. Oveľa viac ako Conquest mi hudobne sedí nasledujúci album - Abominog.

horyna @ 18.04.2019 11:34:09
Lhal bych kdybych tvrdil, že jsem nečekal od některých ze zdejšího osazenstva pořádnou sodu :-)
Ale ozančit člověka za pomatence jen kvůli jeho názoru, který nekoresponduje se zbytkem "světa" ? Nadhled pánové, nadhled vám chybí! A někomu i respekt!
Takže ještě jednou pro ty ostatní (a méně vnímavé, kteří nedokáží/nechtějí pochopit odlišnou tezi) – ANO, Conquest se mi líbí, mám ho rád, beru ho jako desku téměř rovnou všem Look-ům, Demons-ům, Firefly-ům. Tady není potřeba číst mezi řádky.

Nejsem předpojatý jako někteří z vás. Jejich nejslavnější desetiletku jsem nezažil, možná právě proto některé desky následující, beru jako Byronově etapě rovné. Můžete kontrovat - kdybys byl tehdy u toho, mluvil/psal bys dnes jinak. Ano nejspíš máte pravdu, ale třeba také ne. I když...-viz anabáze s novými (několika posledními) Dream Theater, se kterými jsem "byl u toho" a dnes jsou pro mne jen stínem dřívější slávy. Ale Uriah nejsou Dream, horyna není bullb, ani pinkman a Progboard a vlastní názor je snad ještě svobodný, nebo se pletu?

bullb @ 18.04.2019 12:00:28
Chlapci, neondejte sa. Veď je to len hudba. Zatiaľ tu platí stále sloboda vyjadrovania. Vonku je krásne ... Prišla jar.

PaloM @ 18.04.2019 12:52:28
Nečítal som reakcie predo mnou, až teraz, keď horyna reagoval. Chlapi, to fakt netreba tak osobne a negatívne. Porovnajte moju a horynovu recenziu a napriek úplne udlišným názorom ja horynov názor samozrejme rešpektujem. Často sa zhodneme, ale tu sa rozchádzame. To predsa nemôže nič meniť na fakte, že Marek horyna je perfektný chlapíka jeho priatelstvo si stále veľmi vážim. Našťastie Uriah Heep makú extra vitalitu. Niekto neznáša Bernie Shawa, no zato mu nebudem nadávať, aj keď som si ho postupne obľúbil.

b.wolf @ 18.04.2019 13:42:21
Uriáši jsou a zůstanou mou srdcovkou i po Sweet Freedom; je jasné, že '70 roky nikdy nepřekonají, hlavně kvůli absenci takového hlasu, jakým disponoval David Garrick. Pravdou ovšem je, že poslední album, které občas dávám do sluchátek, je Abominog, přestože s původními UH nemá nic společného. Ovšem TUHLE hrůzu, kterou totálně zazdil naprosto mizerný zpěvák, hodnotit 5*, kterými se mají ocenit pouze výjimečná alba, to je fakt přes čáru. Snad kromě úvodní No return neposlouchatelné, dál k tomu není co dodat. Po příchodu Bernieho Shawa jsem UH totálně vypustil a vzal jsem je na milost až posledním albem, kterým skutečně překvapili. Conquest - nebrat, ani omylem... Rozhodně jsem neskončil s hudbou v '60, '70 a '80, ale toto album nemá cenu ani pro bazar ...

steve @ 20.04.2019 16:33:53
horyno: zaujmula mě věta: Na milovníky osmdesátých let už může být její dopad příznivější a na ty, kteří mají rádi černé koně diskografií, často podceňovaná alba nebo jen melodické písničky s příchutí cizokrajna, dokáže udělat lepší a originálnější dojem, než desky typu Head First. Které černé koně a podceňovaná alba myslíš?

horyna @ 21.04.2019 06:11:51
To je individuální, když jsem v mládí poslouchal metal, patřili tam třeba desky - Grin od Coroner, Cryptic Writings od Megadeth, Eye od Diamonda, Kaleidoscope od Mekong Delta a mraky dalších. Některé si poslechnu s chutí i dnes. Většinou to jsou ty přístupnější a zároveň progresivnější věci.

Dnes tam řadím např desky - The Single Factor od Camel, Radiation od Marillion, In the Spirits od Kansas, Fire of U. O. od Blue O. C., Desolation Angels od Bad Company, Witness od Spooky Tooth, Made in England od Atomic Rooster, Perfect Timing od MSG, Raging Silence od Uriah Heep, … Prostě desky všeobecně ne tolik oblíbené, kterým jsem dal šanci, naposlouchal je a mám je rád stejně, jako klasická alba určitých kapel.

Jediné album Uriah Heep so spevákom Johnom Slomanom a zároveň posledné album s Kenom Hensleym. Nedalo mi nevšimnúť si, že väčšinou prevláda negatívne hodnotenie albumu i speváka. V mojom osobnom rebríčku tvorby Uriah Heep je tiež toto album medzi tými najmenej obľúbenými, ale vôbec mi nepripadá zlé a raz za čas si ho vypočujem. Takisto spevák je podľa mňa najslabší z tých, ktorí sa v kapele mihli, ale nie je to žiadna katastrofa. A hudba? No return je zvláštna skladba, ktorá mi v podstate v ničom nepripomína Uriah Heep. Imagination už tu má náznaky, má peknú melódiu a skvelú basovú linku. Feelings je jednoznačne najlepšia skladba albumu, pozostatok z éry Lawtona. Krásna melodická vec, potenciálny hit. Fools rozbieha pekná gitarová predohrávka a nakoniec celá skladba sa podarila. Skladby Carry on a Won´t have to wait too long ma až tak neoslovili. Skladba Out on the street sa však podarila a patrí k najlepším na albume. Záverečná It ain´t easy je pekná balada, avšak niečo mi v nej chýba. Album obsahuje päť bonusov. Zostava z tohoto albumu nahrala tri z nich - singlové skladby Love steeler a Been hurt (ďalší pozostatok z Lawtonovej éry a je to poznať) a outtake Lying, celkom zaujímavá poprocková skladba. Po odchode Kena Hensleyho kapela s klávesakom Gregom Dechertom vydala singel, ktorý je takisto v bonusoch. Tvoria ho skladby Think it over, vydarená skladba, ktorú uriáši nahrali na ďalší album znova v novej zostave, a My Joanna needs tunning, ktorá sa mi veľmi páči, hoci stále neviem prečo. Jednoducho je taká príjemná. Takže celkovo Conquest je album rozhodne najslabší v ére Kena Hensleyho, ale nájdem si tam dobré skladby a skrátka prepadák to pre mňa nie je.
reagovat

pito63 @ 30.07.2011 11:38:10
Album, ktorý som donedávna takmer vôbec nepočúval. V súčasnosti sa k nemu vraciam vďaka recenziám na Progboarde. Môžem súhlasiť s recenzentom, že je to najmenej vydarená štúdiovka s Hensleym, domnievam sa však, že John Sloman na tom nemá hlavnú vinu...
nowhere_man, vďaka za "Conquest"!

Hlavný problém Conquestu je spevák John Sloman. O to viac mi je ľúto, že album kompozične nie je prepadák, akoby sa na povrchné počutie zdalo. Úvodná No Return ma znechutila. Neodvratne pripomína karikatúru na Supertramp. Mizerný hlasový prejav speváka nevylepšia ani štandardne dobré zbory. Imagination – výborná skladba, totálne znehodnotená spevákom. Akoby využili služby Hviezdnej roty z práve prebiehajúcej Superstar. Feelings je najlepšia skladba s hitovými ambíciami. Treba poznamenať, že ju povyšuje najmä skvelý refrén so zbormi, ktoré zachraňujú, čo môžu. Fools má nádherný gitarový úvod a tým si ma získali. Zvykám, si, že Sloman kazí, čo sa dá, ale zbory a skvelé inštrumentálne medzihry eliminujú zlý dojem zo sólo vokalistu. Uvrieskaná Carry On je najslabším článkom reťazca. Won't Have To Wait Too Long a Out On The Street: bez výhrad ku kompozícii, spevák však nadobro pochoval druhú menovanú skladbu. Príšerné ! O záverečnej It Ain't Easy platí to isté: kvalita kompozície je znehodnotená mizerným spevákom. Na vydaní CD De Luxe je 5 bonusov, o ktorých platí to isté: skladby sú dobre komponované, ale spevácky výkon...

Po prvom vypočutí som mal v pláne zadupať pod čiernu zem a prideliť jednu hviezdičku. Ešte aj názov je provokačný, lebo trapne kontrastuje s obsahom. Conquest – dobyté územie, podrobenie. Ani náhodou si ma nepodrobil !

Sú tu však songy, kotré stoja za zapamätanie: Feelings a Fools.

Dve hviezdy so silným varovaním.

reagovat

Po odchodu Lawtona a Kerslaka učinil Ken Hensley svůj druhý (a poslední) pokus pokračovat s kapelou pod původní značkou. Přibral bicmena z Earthbandu a jako hlavní akvizici frontmana z Lone Star. Záměr dobrý, výsledek však z různých důvodů na půli cesty. Nicmémě nevěřte kecům, že tohle je nejhorší deska Uriášů - není. Jsou to ty, které přišly až po ní(bez rozlišení - všechno jsou to neuvěřitelné sračky). Tohle je zajímavý pokus o spolupráci se zpěvákem, který tak úplně nenaplnil Kenova očekávání (asi hlavně při interpretaci starých fláků), ale propadákem tahle deska taky není. Slomanovi je vytýkáno přílišné "funky" frázování, což ostatně na desce opravdu uslyšíte, otázkou je zda je to chyba. Když si odmyslím ty dvě ohavné Bolderovy věci (4. a 8.), album je docela snesitelné a Slomanův zpěv mi přijde docela originální. Jen se prostě nesešli v tu správnou dobu. Nebudu pitvat po skladbách, dávám 2,5 se zaokrouhlením dolů. Sběratelům a fandům ovšem doporučuji, oproti předchozím třem albům je tohle docela originální, i když někde jinde než "Classic Heep".
Touto deskou, po jejímž vydání odešla duše souboru Ken Hensley, pro mě historie kapely končí. Věřte, že kromě nově vydaných rarit a bootlegů z období před 1980 je poslech kterékoli následující desky kapely ztráta času.


reagovat

martin69 @ 31.01.2010 12:54:06
catcer : nevěřím ,nemyslím že poslech dalších desek je ztráta času ,alespoň pro mně teda není .

Lothian @ 01.02.2010 09:15:31
Naprostý souhlas s Catcherem.

rozhodně lepší počin, než-li pozdější Abominog. Sice základy skladeb zustali s předcházející demo nahrávky pro čtvrtý album s Johnem Lawtonem, který nakonec ze skupiny po neshodách s Kenem Hensleym odešel, kterého pak nasledoval i Kerslake.
Skvělé album, od prvopočátních tonu No Return, až po nádhernej slaďák It Ain't Easy, jakoby přednaznačoval konec Hensleyho u Uriášu. Nemusím sice dvě skladby a to Carry On a Won’t Have To Wait Too Long, jinak i s bonusovými songy, 4,5.
reagovat

V podstatě souhlasím se svým předřečníkem. Byla to první LP od UH s kterou jsem se cca v roce ´81 potkal. A podotýkám, že se mi vůbec nelíbila, byl jsem totálně ponořen do NWOBHM! Všem doporučuji debatu u Sweet Freedom "Filozof/Antony", nechám to na Vás. V posledních letech objevuji ´70.léta a UH především, bohužel časově opačně. Pro mě tedy teď už výborné, melodické album. Trochu mě nudí "Imagination", ale celkový dojem to neruší. Tedy, k seznámení s UH určitě ne, album je dobré, ne zásadní, ale pro mě excelentní přírůstek.
reagovat

13. studiovou desku Conquest vydává skupina začátkem roku 1980. Jde o počin, který spousta fanoušků skupiny dodnes pokládá za jeden z nejhorších v historii Uriah Heep. Dle mého názoru k tomu ale není důvod.

Před vydáním desky proběhlo ve skupině malé personální zemětřesení, kdy odešel zpěvák John Lawton a s ním i dlouholetý bubeník Lee Kerslake (který se ovšem hned po Conquestu vrátil zpět). Jako bubeník přišel Chris Slade (ex Manfred Mann?s Earthband) a na zpěvácký post John Sloman (ex Lone Star). Zvláště druhá výměna se stala zdrojem problémů. John Sloman byl (a je dodnes) dobrý zpěvák, ale přece jen se značně jiným výrazem, než na který byli fanoušci skupiny zvyklí. Kromě toho přišel do něšťastného období skupiny, která koncem 80. let přešlapovala na místě a k dovršení všeho zlého si velmi nepadl do noty s hlavní skladatelskou osobností, jíž byl klávesák Ken Hensley. Ten byl velmi nespokojen jak s interpretací starých věcí UH na koncertech, tak s tím samým na desce Conquest. Atmosféra ve skupině tedy byla při natáčení této desky slušně řečeno na bodu mrazu.
A přes to všechno na mě Conquest nepůsobí vůbec zle, dokonce ani po letech (spíš naopak). Nemohu si pomoct, ale duch Uriah Heep cítím i při poslechu této desky (což se rozhodně nedá říci o jejich následujících deskách). Pod většinou věcí je opět podepsán Hensley, dvě jsou z pera basového kytaristy Boldera a na dalších dvou se podíleli jak oba výše zmínění, tak i Mick Box. Pravda, Conquest neobsahuje žádný výrazný hit, ale Hensleyho Feelings a Bolderovo Fools jsou vynikající skladby, za zmínku jistě stojí i No Return, Carry On a já osobně mám rád i Bolderovo ?doják? It Ain?t Easy s malinko pompézním závěrem, kterým deska končí.

Co z toho všeho plyne. Nelze mi, než desku Conquest doporučit. Jistě nejde o zásadní dílo UH (pro takové musíte jít do první poloviny 70. let), ale rozhodně nezklame. Jen snad nedoporučuji sehnat si desku jako první od UH. Člověk, který skupinu nezná, by o klasickém soundu UH přece jen mohl získat nepřesnou představu.
reagovat

GMvW @ 18.01.2005 00:00:00
Souhlasím s tím, že Conquest je poměrně dobrá deska (vlastně poslední) a dokonce si myslím, že právě zpěvák Sloman se svým osobitým projevem do Uriah Heep hodil. Škoda je také dvou vyloženě špatných skladeb (1. a 2. na druhé straně desky).