Uriah Heep / Conquest (1980)

Rok 1980 a Uriah Heep jakoby vůbec nepatřili k sobě. Kapela sedmdesátkových "dinosaurů" (odhlédněme nyní od toho, že ze zakládající sestavy už zbyli pouze dva členové z pěti) ve druhé polovině dekády spíše paběrkovala a vezla se na trendech, které už vytvářeli jiní. Odchod frontmana Lawtona a krátce po něm i bubeníka Kerslakeho vyústil ve snahu o jakýsi "restart". Nové síly, zpěvák John Sloman a bicista Chris Slade, se zapojily do nahrávání desky Conquest, která se ale velkému šéfovi Kenovi Hensleymu pořádně vymkla z rukou.

Conquest se nepodobá ničemu, co Uriah Heep do té doby vytvořili. Pokud už od desky High and Mighty a následně pak během Lawtonova působení docházelo ke "zcivilňování" dříve klíčové fantasy atmosféry, tady se do toho kapela pustila ještě výrazněji. Co je ale zásadní: skladby daleko méně sklouzávají do popové trapnosti, s níž se kapela v posledních letech dost často potýkala. Ano, mainstreamové prvky tu jsou (a místy dost výrazné), ale aranže drží desku v pro mě přijatelných mezích.

Od úvodní No Return jsou rozdíly jasně slyšitelné. Žádné tajemno a žádná podbízivost, ale "dospělý" středněproudý rock, který mě baví poslouchat. Aranži tu úžasně pozvedlo piáno - nástroj, který u Uriah Heep nikdy zcela nezdomácněl. Na tajemnu se naopak snaží stavět Imagination - a nezní to příliš dobře. Skladba se snaží "podobat" na věci z první poloviny sedmdesátých let, ale "tu" atmosféru už kapela vytvořit nedokázala, ať se snažila sebevíc. To vytvrzený popový kousek (a potenciální stadionový hit) Feelings už se zase drží v poloze, která tehdejším Uriah Heep svědčila daleko více. Z tohohle už osmdesátky koukají za každým rohem. Fools zkouší zahrát na baladickou notičku a příliš mě neoslovuje - v téhle poloze mi Uriah Heep zní až příliš "vypočítavě".

Druhou stranu otvírá další hit na první dobrou, skladba Carry On. On by Hensley asi dokázal být i popový hitmaker, kdyby o tuhle cestu měl zájem. V téhle poloze by kapela mohla v USA klidně prorazit (což se jí do té doby přes veškerou snahu nedařilo) a v osmdesátých letech si tam zajistit slušné živobytí. Won´t Have to Wait Too Long je na desce také zástupcem té "popové" části, zdá se mi ale méně výrazná než její předchůdkyně. Ani druhá pomalá věc a desce Out on the Street není žádný zázrak a šestiminutová délka se mi zdá dost přepálená. Na závěr tu pak máme příjemnou kompozici It Ain´t Easy, v níž předvídatelný ústřední motiv táhnou nahoru nápadité harmonické obraty ve zbytku skladby.

Hojně kritizovaný výkon zpěváka Slomana sám vnímám jako vcelku akceptovatelný. Sloman je "přežvýkavec" (teď prosím opravdu narážím jen na způsob tvorby tónu a na nic jiného) a do výšek jej jeho hlas nepustí tak jako jeho předchůdce, do jednotlivých skladeb mi ale sedí. Deska samotná bohužel není vyrovnaná - vedle tří či čtyř výrazných a chytlavých skladeb tu vnímám stejné množství zapomenutelného materiálu. Kolem a dokola to vychází na slabé tři hvězdičky za podprůměrné album a labutí píseň před krátkodobým rozpadem kapely.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep