oř - @ 15.03.2017 | #

Jak se asi musel cítit Mick Box ve dvaaosmdesátém, když měl před sebou nahrávací sekvence k novému albu a hlavní principál souboru Hensley byl v tahu? Veškerá tíha najednou ležela na něm a než by na desku naflákal bezduché rozpracované písně, raděj si pro ty kvalitní zaskočil k sousedům. Další část alba vyplnil vlastní produkcí, u které mu asistoval zbytek ansámblu, a vstříc novým zkušenostem se pokusil s nastalou situací porvat po svém.

Pokud desku měříme Kenovým okem zpoza Démonů, Narozenin a Sladkých svobod, obstát nemůže. Avšak pokud na ni pohlédneme měřítkem poprockové produkce, rodící se v této době, nalezneme zcela opačné parametry. A to parametry kvalitních songů, které nepostrádají výborné melodie, zapamatovatelné refrény, spousty nosných kytarových i klávesových linek, tepající rytmiku a živelný zpěv. Goalby zapadl na dobovou míru.

Tyhle desky jsou o zábavě, ne o akademickém muzicírování, ale to je přece dané dobou, ve které vycházely a težko jim to může někdo mít za zlé. Jejich sílu to v žádném případě neumenšuje, spíš naopak. Songy z Abominog zní šmrncovně, vyzývavě, nabubřele, ale i šťavnatě a dají se pamatovat. Melodický rock pro dospělé. Přátelé, to není až tak marginální.

dan @ 15.03.2017 10:16:17 | #
Nekritický přístup kolegy oře je v případě Uriah Heep víc než opovážlivý. Hodnotit stejně Salisbury a Abominog je podivné. Co takhle srovnání, nebo odstup? Nic vám to neříká?