oř - @ 21.03.2017 | #

První album Uriah Heep od dob debutu Very Eavy..., které znatelně ustupuje z vydobytých pozic. Tak například u funky desky Conquest mi ústupky nevadí, ale zde už nehodlám přimhouřit ani jedno oko a svým oblíbencům toho musím hodně vytknout.

Především je cítit výrazný skladatelský propad oproti předchozí, pouze rok staré desce Abominog. Zvuk jde ještě víc po trendech a písně jakbysmet. Goalby je stále dominantní a famózní zpěvák, který do osmé dekády skvěle zapadl, ale ani on neutáhne všechno. Na desce se nacházejí tři předělávky, z nichž prázdná a popová Stay on top patří k nejhorším skladbám kapely vůbec a Adamsova Lonely Nights (jen) neublíží. Zbytek je ucházející průměr, jednou lepší, jako Red Lights (ta měla ležet na začátku alba), nápady a kytarovou erudicí nadupaná šleha, jednou horší, jako slaboučká úvodní píseň.

Slabý průměr a pád U. H. do popové stoky, ale stále jde o poslouchatelnou muziku - s předsudky opatrně, jen očekávání koloritu sedmdesátých roků musí při poslechu rázně stranou. Jde spíš o sběratelský artikl, než nějakou povinnost.

Voytus @ 22.03.2017 16:21:13 | #
Michálek: Jasně, nemyslel jsem to tak, že takový výraz neexistuje, samozřejmě, že jo. Ale ten zmiňovaný hudební styl se jmenuje "funk", jen u nás se ujala varianta "funky".