Reakce na recenzi:

Petr Gerneš - @ 01.06.2013

Třetí desku opravdu mimořádného britského hudebního souboru Van Der Graaf Generator řadím mezi jedno ze svých nejoblíbenějších alb vůbec. Jedná se dle mne o velice vyvážený hudební počin, jenž zdobí silné instrumentální i vokální výkony těchto velice nadaných muzikantů, který patří mezi opravdové klenoty světové art-rockové tvorby. I když z bookletu je možno vyčíst, že na tomto naprosto výjimečném díle se podílelo pouze šest lidí, po celých 47 minut poslechu mám pocit, že se do mých uší line z reproduktoru hyne hudba, vyprodukovaná obrovským, symfonickým orchestrem.

Již otvírák KILLER je naprosto skvělá záležitost. Nad skvělým hudebním podkladem, jenž tvoří skvěle sehraná rytmika Potter-Evans, Jacksonovy ostré dechy a Bantonovy divoké klávesy, se vznáší Hammillův impozantní, temný vokál, naprosto bezchybně přednášející velice originální text, plný zajímavých asociací a překrásných obratů. Muzika s touto prakticky již básní naprosto skvěle koresponduje a nádherně graduje až k závěru.

Poté Hammill udeří do kláves piana a ozvou se úvodní tóny HOUSE WITH NO DOOR, jemné klavírní balady, udělané však na vysoké úrovni pro tuhle kapelu vlastní, a z níž je cítit velké množství opravdového lidského citu, jenž ji povyšuje nad většinu ostatních skladeb tohoto typu, co se týče populární hudby.

Následuje THE EMPEROR IN HIS WAR-ROOM, skvěle vypointovaná skladba, o které se už nedá mluvit jako o obyčejném rocku. To je krásná, elegantní, artificiální skladba s úžasnou atmosférou, na níž se asi nejvíce podepsaly Jacksonovy dechy a taktéž podle mne hostující velmistr kytary, Robert Fripp. Jeden z mých nejoblíbenějších ranních životabudičů!

A LOST? Tam už opravdu jsme u vážné hudby. Nálady se střídají v pestrém reji jedna za druhou, Hammill zpívá jako o život, a vy určitě budete v naprostém hudebním nebi, nebot´ toto, to je skutečná symfonie geniálních mozků, za jejichž setkání, jehož následkem je tohle výjimečné, nepřekonatelné dílo, děkuji Bohu.

Ale Van der Graafi neřekli pro dnešek ještě svoje poslední slovo. Po chvíli zahajují PIONEERS OVER C, při jejímž poslechu má člověk vskutku pocit, že cestuje širým vesmírem, vesmírem, jenž je vskutku nádherný a plný barev, nebot´ kapela ze sebe vydává opět až nadpřirozený výkon, jenž nekazí ani Jacksonovo chaotické saxofonové sólování asi v půli skladby, nebot´ toto je podáno na vysoké úrovni a v celku působí naprosto funkčně.

Sečteno a podtrženo, tahle placka je opravdu kosmická záležitost, která mne určitě ještě dlouho, dlouho bude přivádět k úžasu. Těmto přinejmenším vévodům progresivního rocku je naprostá povinnost dát jako hodnocení plný počet bodů.