Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One (1970)

H To He, Who Am The Only One – to je opravdové progresivní mistrovské dílo těžkého kalibru. Desku jsem si koupil v dubnu minulého roku v muzeu hudby v Táboře, a dal jsem za ní 5000 korun !! Ano, je to trochu vyšší cena, než je obvyklé, i mě to nejprve odradilo od koupi, jenže pak jsem si sám pro sebe řekl: „Vláďo, co pro tebe znamená víc ? Tenhle papírek s portrétem Tomáše Garyka Masaryka, a nebo láska k tomuto hudebnímu dílu ?“ No samozřejmě, že láska. A pochopitelně, každý člověk chce mít svou lásku u sebe. Tak jsem si desku šetrně přivezl domů. Tu bankovku bych stejně dříve nebo později postupně projedl a propil, a moc dlouho by se mnou nezůstala. Ale album… to s tebou zůstane navěky. Pokud budeš chtít. A navíc, ani jsem neměl šanci tu desku zakoupit jinde, protože nikde nebyla, a na eBayi jsem tehdy ještě neoperoval.

Píše se rok 1970, Generátoři vydali album The Least We Can Do Is Wave To Each Other, a krátce poté se pustili do skládání materiálu pro své příští album, které se stane jejich nejvýznamnější a nejkultovnější. Z kapely ale mezitím odešel kytarista Nic Potter, ale na albu H To He si zahrál ještě na baskytaru. A to konkrétně v písních Killer, Emperor In His War-Room, a Lost. Deska nakonec vyšla v prosinci onoho roku 1970, ale však nezaznamenala nějaký výraznější úspěch, do hitparádových žebříčků se vůbec nedostala, a i recenze na ní byly smíšené. Ale všechno chce čas. I já jsem měl problém vstřebat tuto desku hned na první poslech, ale postupně mě začala přitahovat, až mě zcela pohltila.
Obal této desky vytvořil jistý Paul Whitehead. Zřejmě se nechal inspirovat skladbou Pioneers Over C.

Album hned z počátku nastavuje nejvyšší laťku. Skladba Killer je prostě bomba všech bomb. Je plná parádních riffů, a pasáž „Death In The Sea“ se těžko vyhání z hlavy. A to, co předvádí v polovině David Jackson, to se hned tak neslyší. Vůbec jsem nevěděl, že saxofon dokáže zahrát tak extrémně vysoké tóny. Nebo to je nějaký studiový trik ? Co jsem tak studoval historii této desky, tak prý někdo ze společnosti Charisma Records chtěl tuto skladbu vydat jako singl, ale samotná kapela s tím nesouhlasila, protože se obávala zařazení mezi hard rockové kapely. Zatímco ty čistě hard rockové pecky staví většinou na jednom riffu, ve skladbě Killer je těch riffů hned několik. Myslím, že by touto skladbou Generátoři povznesli hard rock do ještě vyšších sfér. Ale to je čistě můj subjektivní pocit.
Pak tu je House With No Door. Tuhle skladbu osobně považuji za nejlepší a nejkrásnější věc, jakou kdy tato kapela natočila. Pro mě je to srdcervoucí balada o člověku, který má problém s někým navázat přátelský kontakt. A to překrásné sólo v polovině na flétnu a saxofon zároveň ! Tleskám ve stoje, a srdce mi buší.
Další parádou je Emperor In His War-Room s neskutečnou atmosférou, až mě mrazí. A závěrečná pasáž „Live In Peace, Or Die Forever, In Your War-Room“ mě vždycky dostane do kolen. V této skladbě hraje na kytaru vzácný host. Samotný Robert Fripp ze skupiny King Crimson.

Druhá strana desky obsahuje dvě rozsáhlejší skladby. Daly by se označit i za suity. Ta první je Lost s textem pojednávající o ztracené lásce, což je poměrně netypické téma pro Generátory. A druhá nálož s názvem Pioneers Over C pojednává o skupince astronautů, kteří umí cestovat rychleji, než rychlost světla, ale hlavní je zde téma strachu. V Pioneers je opět zahrnuto několik skvělých riffů, novátorské hudební postupy, experimentování. Dál už nemám co bych dodal.

Pokud chcete přijít na kloub skupině zvané Van Der Graaf Generator, tak album H To He, Who Am The Only One bude vždycky ta správná volba. Zkrátka, klasické dílo, na které jsem ve své sbírce nesmírně hrdý.
Plný počet hvězdiček je snad jasný.
reagovat

Brano @ 12.10.2019 11:58:35
5000 korún za platňu? Tak to sa hanbím,že ja som dal za CD (pôvodné vydanie,neremastrované) iba 7 euro! Skrátka,si fanda-srdcař,klobúk dolu!

yngwie3 @ 12.10.2019 12:21:01
Vysoliť za platňu 1/2 čistej mesačnej mzdy predavačky v obchode alebo sestričky v nemocnici, nech už by bol autorom ktokoľvek, mi príde ... no nič, nechám si to pre seba, som predsa len iná generácia ...

vmagistr @ 12.10.2019 13:11:21
Sběratelé, kteří si sbírku budují z prvních vydání desek (sám k nim nepatřím), se asi za nosiče ve výborném stavu podobným vydáním nevyhnou.

Kritik Vláďa @ 12.10.2019 14:09:17
Já jsem tehdy neměl jinou možnost tu desku zakoupit jinde či levněji. Dnes už vím, že např. eBay by byla snadná volba, ale už je to rok a půl stará událost, a těch 5000 bych za tu dobu už měl utracené několikrát. Místo toho mám desku, které si nesmírně vážím.

Když už jsem u toho, tak v muzeu hudby v Táboře jsou ještě dražší desky. Tak třeba, abychom zůstali u Generátorů, tak album Pawn Hearts tam stojí 12 500 korun. >> odkaz

Mirek Kostlivý @ 12.10.2019 14:14:27
Tak pokud si sběratel a chceš si tuto desku ponechat, tak cena 5000,-Kč je za takovýto klenot odpovídající.
Však i já jsem před 40 lety dával za desky vhledem ke kupní síle v tehdejším ČSSR podobné částky - i když řádově menší.
Kompletní diskografie Captaina Beefhearta mě stála téměř 4 000,- Kč. A na to jsem si jako brigádník při škole vydělával hezky dlouho.

Mirek Kostlivý @ 12.10.2019 14:22:09
Tak jsem mrknul na ty stránky, kde moje (a konečně i podle názoru samotného P. Hammilla) nejlepší LP Godbluff stojí pouze 2 500,-Kč! Tak to je opravdu za hubičku. Vláďo, chybí-li ti, tak bych neváhal.

PaloM @ 12.10.2019 15:05:34
Mal som napísanú dlhú reakciu, zmazal som to. Po rokoch človek príde na iné hodnoty, ako radosť z bytu obloženého diskami či platňami.

stargazer @ 12.10.2019 15:27:47
Všichni zatím řeší ty prachy. Já musím říct, že jsem si přečetl krásnou recenzi na toto dílo. V nejbližší době si ho musím pořídit a srovnat to s touto recenzí.

Petr87 @ 12.10.2019 16:09:24
Pět litrů za desku je čiré banditství... Jeden můj kamarád (nebudu jej jmenovat, protože je v kruzích co se týče prodeje bazarových LP docela známý) mne před tímto "muzeem" otevřeně varoval; říkal, že nejde jen o často velice přemrštěné ceny, ale docela ho zarazila i velká arogance ze strany prodávajícího... Nikdy jsem tam nebyl osobně - takže nemůžu posoudit ze svého pohledu - ale i tak pochybuju, že se tam někdy zastavím.

V každém případě díky za skvělou recenzi na skvělé a nestárnoucí dílo! :)

Brano @ 12.10.2019 16:38:18
Samozrejme,dík za peknú recenziu.A keď sme už pri tých peniazoch...vždy lepšie kúpiť platňu ako peniaze prepiť,prefajčiť alebo nahádzať do hracích automatov...Ale najlepšie využitie peňazí je venovať ich na nejaký charitatívny projekt,pomôcť niekomu v núdzi atď.To sú najlepšie investované peniaze a človek má z toho aspoň dobrý pocit.

PaloM @ 12.10.2019 17:18:37
Braňo, samozrejme súhlasím s každou vetou. Či si to myslel vážne alebo s humorom, z vlastných skúseností potvrdzujem, že je to pravda. My všetci smr fanúšikovia, mnohí sú zberatelia originál nosičov. A VDGG mám skoro komplet na CD. No, ide tu o principiálne veci, nájsť si rozumné vyváženie. Aby som trochu objasnil, dospel som do štádia, že som začal postupne redukovať zbierku. Berte to ako varovanie pred vlastnou budúcnosťou :-)

steve @ 12.10.2019 19:21:32
Deska je to výborná, ale buďme soudní. Jen vydřiduch může požadovat tolik a jen magor ještě víc zaplatit. Běžně si taky nekupujete Ferrari, ale Škodárnu.

Kritik Vláďa @ 12.10.2019 19:56:04
Takže pro vysvětlenou. Nechci, aby jste si o mě mysleli, že jsem nějaký naivní blázen, který denně utrácí tisíce korun za desky. To opravdu ne !
Deska "H To He" je moje absolutně nejdražší deska v mé sbírce. A znovu říkám, že jsem neměl možnost jí zakoupit jinde, a strašlivě jsem po ní toužil.
Všechny ostatní moje desky jsou cenově v rozmezí od 500 do max. 2000 korun.
Moje nejdražší deska od dob "H To He" byla právě za 2000 korun, a byla to originální verze Jesus Christ Superstar z roku 1970, ještě s Ianem Gillanem.

EasyRocker @ 13.10.2019 13:15:52
Výborná deska o to hůře že někdo zneužije sběratelské a hudební vášně kohokoli k tomu, aby ho oškubal. Fuj!

Voytus @ 13.10.2019 13:45:53
"Vůbec jsem nevěděl, že saxofon dokáže zahrát tak extrémně vysoké tóny. Nebo to je nějaký studiový trik ?"

Není. Jsou to tzv. alikvóty, též nazývané vyšší harmonické tóny. Jsou přirozenou součástí každého tónu, čím více jich nástroj má, tím je výsledný tón bohatší. U struných nástrojů to nejlépe ukazují flažolety, u saxofonu se tím dosahuje větším stlačením plátku, nejlépe spodními zuby. Viz. Plastici nebo v případě, že na to vůbec neumíš, tak Captain Beehfheart.

Z táborského muzea jsem také nakupoval (i když Graafy zrovna ne, ty se mi podařilo sehnat různě u jiných sběratelů), ale zkušenost mám velice pozitivní. Když jsem od Pavla bral Blue Cheer, tak mi pak volal, jestli deska dorazila, jak to hraje, že to tenkrát, když žil v USA byla jeho oblíbená kapela atd. Od té doby jsme si volali ještě hodněkrát a nabral jsem od něj téměř všechny Yes, nějakého Zappu, Genesis, Family, tunu věcí, které snad ani nebyly hrané. Takže nevím, kde je trabl. Možná je to při osobním jednání o něčem jiném, jak říkám, pouze jsme si volali.

PaloM @ 14.10.2019 07:20:32
To sú paradoxy života. Vláďa vysolil veľa Kč, ale aspoň má doma vynikajúci album, ktorý mu bude robiť dlho radosť. Preverená kvalita - takmer 50 rokov.

Moje najvyššie výdavky za CD boli po 600 SK a s odstupom času to bola zbytočná kúpa, lebo albumy v porovnaní s ostatnou diskografiou skupín sú slabé: Metallica - St.Anger a Dream Theater - Octavarium.
Keď je človek mladý, tak to neberie ako stratu. Po mne moju zbierku nikto nebude ďalej udržiavať, lebo deti majú iné záujmy. A tak je čas (čiastočnej) bilancie. Predať už nepočúvané disky a poriadne zvážiť, ak ma niečo nové nadchne, či treba hneď objednávať.
Na druhej strane si musíme robiť radosť. Umenie je nájsť vyvážený stav :-)
Myslím, že Mayak by vedel o tom veľa povedať.

Mayak @ 14.10.2019 07:49:09
PaloM : díky, Paľo, prirodzene a intuitívne som zmenil hudobnú životnú filozofiu. Nosiče a materiálne formy Hudby nezbieram už skoro 10 rokov, napopak, rozpredal som vyše 500 CDs, doma mám len asi posledných 10 kvalitných originálov (aj tie môžem v pohode pustiť zberateľovi). Zbieram koncertné zážitky, tie vo mne ostanú a len tie si vezmem aj tam "hore", ak na to príde čas ...

Jarda P @ 14.10.2019 08:49:20
Před 10 lety jsem si udělal v excelu soupis všech nahrávek na CD a MD, protože jsem chtěl zjistit, jak často přijdou na řadu, když je poslouchám všechny postupně. Zjištění je to, že při cca 1 500 titulech jsou to 4 roky. Vzhledem k věku přemýšlím, kolikkrát tato perioda ještě proběhne. I z toho důvodu se snažím již nerozšiřovat sbírku, ročně maximálně o 3-5 nových věcí.

Jako mladík jsem nedokázal tvorbu této kapely vůbec akceptovat. O nějakém docenění bych tudíž ani nemluvil. Připadal jsem si, jako bych poslouchal pazvukovou koláž právě propuštěných chovanců pychiatrické léčebny. Když jsem se před lety potkal s jedním starým přítelem, zeptal se mě, jakou hudbu kterou nezná bych mu doporučil. Navrhnul jsem čerstvě objevené VDGG. Hnedka zpozorněl a prý už o nich slyšel z vícero zdrojů a chtěl, abych mu popsal o co jde. Těžko jsem vysvětloval co vlastně Hammillova družina hraje. Je to jazz? Je to ještě rock? Je to Psychedelie? Asi je, asi je to všechno dohromady.

Deska H to He, Who Am the Only One patří k těm stravitelnějším, proto je často označovaná za prubířský kámen jejich tvorby. Pokud se chystáte proniknout do blízkosti VDGG, přidávám další doporučení začít „háčkem“.

Tahle deska obsahuje některá poprvé, přítomná v repertoáru VDGG. Kapela servíruje svou nejlepší baladu (i když podobné písně nikdy záměrně nepsala) House with no Door.
Najdeme tady nejpodmanivější mellotronovou skladbu jakou si můžeme představit, The Emperor in his War-Room. Dramaticky vypiplaná a ponurá věc, s výtečnými instrumentálními pasážemi.
A Pioneers over C. patří zase k nejzáhadnějším a taky nejjazzovějším představením téhle party. Banton v ní hraje výborné bassové linky a Jackson řádí na saxík. Působivé harmonické proměny předkládají velký cit v kompoziční práci, se smyslem pro nepředvídatelné instrumentální finesy.
Málem bych zapomněl na skladbu Killer, která působila vedle tehdejší učebnicové produkce Moody Blues, Yes a vlastně i Pink Floyd neuchopitelně zlověstnou silou.

V hudbě Van Der Graaf Generator nehledejme žádný hudebně estetický ideál. Většina jejich opusů byla ve své době revoluční a špatně pochopena, nebo nepochopena vůbec. Dnes je tahle kapela přijímána daleko vstřícněji. A to si myslím zaslouží.
reagovat

PaloM @ 26.03.2018 09:37:59
Steve, pozeral som v tvojom profile tebou recenzované albumy. Až na 1 či 2 kusy, všetko som počúval aj ja.
K tejto recenzii: nepochopil som význam slov "přidávám další doporučení začít „háčkem“ ". Myslíš tým niektorý konkrétny album?

Neviem sa úplne vysporiadať s obsahom posledného odstavca - hudobno estetický ideál. Len tuším ako si to myslel, asi že neide o "krásnu" harmonickú hudbu.
Neviem, pre mňa je hudobno estický ideál napr. aj Stravinskij - Svätenie jari.

A ešte, zaujíma ma to, ako píšeš, že "Většina jejich opusů byla ve své době revoluční a špatně pochopena, nebo nepochopena vůbec."
Máš tieto poznatky z vlastného okolia alebo si to čítal v dobovej literatúre? Vopred ďakujem za odpovede.
O histórii skupiny takmer nič neviem, tak by som privítal knižnú biografiu.

hejkal @ 26.03.2018 10:44:29
Tiež by som sa rád opýtal, či nenastala chyba v preklade a niečo nevypadlo z vety: "Tahle deska obsahuje některá poprvé, přítomná v repertoáru VDGG."

některá poprvé - to to obsahuje? Čo je to?

Vďaka za objasnenie.

Muzika Van Der Graaf Generator nebodovala v anglosaských rebríčkoch, pravda. Zato v Taliansku bola zbožňovaná a na miestnu progresívnu scénu mala dopad podobnej váhy ako o štyridsať aj čosi rokov neskôr eurofondy na Slovensku na Taliansku šedú ekonomiku.

V kruhoch mojich rodičov, čo boli fanatici do rockovej muziky, tak Van Der Graaf Generator mal hádam lepší cveng ako King Crimson. Netuším, či to možno zovšeobecniť.

steve @ 26.03.2018 10:50:33
palo zdravím tě a poobědově vysvětluji: důvtipně jsi se téměř ve všech bodech trefil. Jako háčko jsem si pro sebe pojmenoval tento album, díky počátečním písmenům, což z logiky věci vyplívá.
V případě VDGG určitě nejde o poslouchatelnou, nebo nějak lehce stravitelnou hudbu. Taková má k ideálu velmi daleko. Svěcení jara je na tom podobně, komu se ale líbí, může ho tak soukromě nazvat.
O kapele jsem už něco málo přečetl. Původní hodnocení, ale i postoje staších přátel tomu napovídají. VDGG neměli se svou hudbou na růžích ustláno, až postupně se vypěstoval kult jejich osobnosti a lidé začali na takovou muziku nazírat s respektem.

PaloM @ 26.03.2018 10:52:56
Ďakujem steve aj hejkal, rozumiem.

steve @ 26.03.2018 12:02:46
hejkal: máš pravdu, mohl jsem napsat některá nej, vztahujíc se na baladu-na Emperor-na pionýry. Pardon

hejkal @ 26.03.2018 12:20:07
Ďakujem za vysvetlenie.

oř @ 26.03.2018 14:35:12
absolutní hudba, dokonalá a terabitově progresivní

horyna @ 27.03.2018 08:15:49
Pokud by si musel vybrat jedno jediné jejich album na pustý, nebo alespoň krásnými domorodkyněmi obsazený ostrov, na sto pércent to bude zrovinka H to He, Who Am the Only One. Když o tom teď tak přemýšlím, čmajznul bych hned troje vandery, jenže kdo by mě pak ten loďák tahal. Místo hader jenom céda:-)

Nicméně House With no Door je půvabná věcička.

PaloM @ 27.03.2018 08:24:58
Na "krásnými domorodkyněmi obsazený ostrov" by som nebral žiadne CD. Teda, keby som mal o 30 rokov menej...

horyna @ 27.03.2018 08:30:47
Však jsem měl v úmyslu napsat něco otom, že by možná (mjůzik) nebyla ani potřeba. Ale všichni víme jak je to s ženskýma, určitá přelétavost ve vztazích i náladách je pro nás absolutně nepochopitelná:-) Nikdy nelze dopředu předpokládat co se může vyvrbit, proto je dobré mít náhradní plán.
A klišovytý výraz o něčem co je věčné, se dá s přimhouřením oka aplikovat i na hudbu.

EasyRocker @ 27.03.2018 10:23:51
Pokud by domorodkyně byly opravdu krásné, nebylo by žádné CD zapotřebí. Začal bych se vlnit a zpívat Whole Lotta Love, a už bych je měl u nohou :-)

Pacman @ 27.03.2018 12:08:10
Nojo, kluci, ale vono furt se na tom ležet nedá. Teď holky by se za chvíli začaly mezi sebou hádat. A kdo je nejkrásnější, a kdo nejlíp vaří, a nemám v tý banánový sukýnce moc velkej zadek. Takže holky fajn, ale já bych si vzal i hafo cédéček a sluchátka!

Album s prapodivným názvem evokujícím nám dobře známou hvězdnou chemickou reakci, bylo v r. 2003 první deskou VdGG v mé sbírce. Tvorba, úplně odlišná od velké většiny jiných progresívních kapel, byla pro mě opravdu velkým soustem pro svou prvotní asfaltovou těžkost a neprostupnost. Vybízela ale k "průzkumu"...

Killer má těžký rockový začátek a téma ryby-zabijáka vnáší do Hamillova projevu typické drásavé napětí a útočnost. Souhra účinné rytmiky s hammonkami a pianem je na poměry kapely prostá, osekaná, jde o rockově útočnou věc, což potvrzuje další drtivý souboj skřípající kytary, dělostřelby zpod klapek piana a zběsilých dechových výjezdů Davida Jacksona. No, na začátek solidní adrenalinový příval. Křehký klavír Hugha Bantona nás ale přivádí do krásy House With no Door, osamělé, skvěle vytesané balady a hlavní principál nám dokazuje, že umí ovládat svým Hlasem i tohle pole. Pokud znáte dobře art počátku 70. let, možná to vzdáleně připomene Lakeovy věci u Krále karmínu či Genesis, ale VdGG je prvně na svém teritoriu, a dokonale sem zapadají Jacksonovy nádherné, uměřené, přitom ohromně emocionální dechy. Krásně plynoucí věc, která si mě získala (asi jako jediná) už prvním poslechem a s "věkem" nestárne. Dvojdílná The Emperor in his War-Room - dechy vznášející se ve stratosféře podobně působící Hammill nás i virtuálně, i reálně přenášejí do kosmu, oblíbené to tématické sféry VdGG, o čemž ubezpečí hned úvodní "standing in the space...". Pak se nám rozběhne solidní rockový song s hammondovými omalovánkami, Hammill tu krásně používá akustické kytarové střípky, ze kterých s nejvyšší erudicí vytváří ornamenty nevšední krásy. Skutečně krásná záležitost, dokonale ilustrující dobu vzniku, do které když se ponoříte, nemáte naději na návrat. Druhá část má útočnou, apokalyptickou formu se skutečně ďábelskou prací Jacksona, vzdáleně podobné "úchylnosti" tehdy samozřejmě vymýšleli třeba i King Crimson. Další dvoudílná suita Lost startuje dobře známým vandergraafovským hammondovským nástupem, těžká sonáta zmaru, upomínající jasně ještě předchozí desku - vedle božské Refugees by se určitě neztratila. Z dravého proudu nás zachraňuje baladicky působící pasáž s výrazným varhanním ozvukem a osudovým bicím pochodem mr. Evanse. Přechod do "mrazivého tance" je božský, napětí i naše tělesná schránka se dají krájet. Touhle věcí jsem se dlouho prokousával a její vynikající propojení a až chrámovou výstavbu docenil až s odstupem, a dnes mocně zvedám palce vzhůru. Ten závěr... Dvanáctiminutové finále Pioneers over C. Táhlé intro jako dlouhý kosmický tunel a nástup už historického riffu, od kterého se pak odpoutává celé tohle monstrózní dílo. Hamill je i hlasem zcela ve vyšších sférách - kolik že hvězd a galaxií že bylo objeveno do roku 1983, si netroufám odhadnout, ale naděje a zápal je cítit z každého tónu. Přesné rockové vyšívání hammondek, basy, bicích a postupné nabývání tvaru, kde nás konejší krásné mezihry (pasáž po 7. minutě je famózní!), aby nás jako prvotní hvězdnou hmotu rozsekaly běsné nástrojové nájezdy. Tyhle několikeré starty a jejich zběsilé rozdupání zvukovou apokalypsou je pro VdGG patentní a mnoha posluchačům znemožňuje si jejich tvorbu vychutnat či do ní vůbec proniknout. Sám mám s pasáží svádím obtížné psychické duely. Konec, kde spolu hammondy, piana, perkuse, bicí a hlas svádějí souboje spíše jako v boxerském ringu než ve zkušebně, už musíte nějak přežít... Projděte tímhle peklem, a na konci třeba vyjdete očištěni.

Výborné album, ale vlastně stejně jako s Pawn Hearts neudělím plný počet, mám ho raději než nástupce, ještě o chlup více jsem si oblíbil dvojku a Godbluff, ale i taková Still Life u mě stojí hodně vysoko. Možná by tu i prospěl průbojnější godbluffovský zvuk nebo remasterovaná verze (mám ještě původní). Varování: pro kávičku a relax ale tvorba "generátoru" určitě není...
reagovat

luk63 @ 03.11.2016 07:17:00
Album ´H to He, Who Am the Only One´ mám od VDGG nejradši, ty ostatní do roku 1977 jen o malilinko méně, ale celkově tuhle kapelu miluju.

horyna @ 03.11.2016 08:42:28
Výborna sbírka, spolu s předchozí a Still Life i moje zřejmě nejoblíbenější.

Petr_70 @ 03.11.2016 21:02:38
horyna:
Ano... v tom se zcela shodujeme. :))

EasyRocker @ 04.11.2016 06:03:47
A jdu si všechny desky ze sbírky pustit :-)

Při poslechu progresivních desek skoro až vyžaduji, aby mi ukazovaly něco nového. Něco, co jsem ještě nikdy předtím neslyšel. Chci, aby ve mně probouzely nové nálady a nové pocity. Kvalitní progresivní deska pro mě vždy musí znamenat výlet do dosud nepoznaných dálav.

Poprvé jsem měl takový pocit u Blue Effectu a jiných progresivních desek z naší domoviny. Poté u Dark Side of the Moon, Fragile, Trilogy, Mahavishnu Orchestra. Pak jsem propadl tvorbě Roberta Frippa a King Crimson. Když jsem poprvé hltal každý tón The Devil's Triangle, nevěřil jsem, že by kdy mohlo přijít ještě něco úžasnějšího. Dokud jsem si nepustil Van Der Graaf Generator. A pak už nepřišlo nic. Všechno ostatní jsem slyšel v jiné podobě někde jinde. A ne že bych novým věcem nedával šanci, naopak je vyhledávám. Ale mám dojem, že většina skupin, které se hrdě hlásí k vlajce progresivního rocku, jen zabíjí význam slova progresivní. Slyšel jsem mnoho derivátů Yes nebo Pink Floyd. A jestli někdy přijde ještě něco víc, co mě posadí na židli stejně jako Peter Hammill, budu jedině rád.

První album, co jsem od VDGG slyšel, bylo H to He, Who Am the Only One. Ze skladby Killer jsem ještě tolik uzemněný nebyl, kompozici vyznačuje vcelku jasná harmonie i rytmus. Ovšem chytlo mě to a já jen napjatě čekal, co přijde dál. A Hammill si mě jen čím dál tím víc omotával kolem prstu. House With No Door je nádherně vystavěná skladba, neuvěřitelně křehká a jemná, ovšem i tak má v sobě jakousi nepopsatelnou hrubost. A The Emperor In His War Room je úžasně prokomponovaná kompozice s báječným sólem hostujícího Roberta Frippa.

Ve skladbě Lost se neodolatelně střídají různé náladotvorné pasáže. Když to slyším, nemůžu přestat poslouchat, dokud neskončí i Pioneers over C. Epická, vystupňovaná a navíc s úžasnou instrumentací, která hladí uši, na poměry VDGG navíc i docela melodická.

Petera Hammilla považuji za hudebního génia, stejně jako v jiných oblastech Paula McCartneyho nebo Davida Bowieho (ač jsou to dost nepodobné osobnosti). Van Der Graaf Generator byla láska na první poslech a já nemůžu jinak než za 5*.

reagovat

Luboš @ 28.08.2016 15:05:37
tykeww:zdravím, z tvorby Van Der Graaf Generator mám ten samý pocit a H To He Who Am The Only One je moje nejoblíbenější album od nich.

Balů @ 28.08.2016 15:45:55
Dík za připomenutí, Pioneers ověřit C je neskutečná paráda.

VDGG se v sedmdesátkách podařilo vše a ještě ty Hammillovy sólovky.
Nejradši mám The silent corner...

tykeww @ 28.08.2016 21:35:28
Díky za reakce, jsem rád, že tu má i Peter Hammill své fanoušky :)

horyna @ 29.08.2016 06:35:34
Výborné album a jednoz jejich nej, i když to se dá říci skoro o každém, každopádně prvotní etapu kapely mám nejraděj

Van Der Graaf Generator byli jednou z prvních kapel, kterou jsem si počátkem sedmdesátých let nahrál a zařadili se vedle King Crimson a Gentle Giant k mým nejoblíbenějším art rockovým skupinám. Název tohoto alba je vlastně popis termonukleární reakce a každý to zkusí pouze jednou.

Úvod skladba Killer pojednává o zabijákovi z mořských hlubin, krakatici a už úvodní nástup hammondů ve spojení se saxofonem a úžasným zpěvem Petera Hammilla je prostě úžasný. House With No Door je baladická skladba s akustickou kytarou leadra skupiny. Dvoudílná skladba The Emperor in his War-Room patří k mým nejoblíbenějším skladbám od Van Der Graaf Generator, možná taky kvůli úžasnému sólu Roberta Frippa ve druhé části. Skladby Lost a Pioneers Over C přecházejí plynule v jednu skladbu, v těchto skladbách se blýsknou všichni hráči, mně učarovala hra Davida Jacksona na saxofon. Peter Hammill je příklad dokonalého zpěváka a všestranného umělce, který skládá, hraje, aranžuje a navíc píše výborné texty.

Mám rád všechny desky, které Peter Hammill udělal s Van Der Graaf Generator, ale první čtyři patří k mým nejoblíbenějším. Téhle desce dávám pět hvězdiček

reagovat

horyna @ 05.08.2016 05:57:18
Luboš: díky za připomenutí téhle skvělé práce, spolu s předchozí, to jsou mé nejoblíbenější desky Hammillovců. Do puntíku souhlasné přitakání.

Ahoj, k tomuto LP už asi nemá cenu nic dalšího psát, je to tu pode mnou rozebráno, co do recenze hudby, dokonale. Jinak nejde než 5 stars. miluju toto elpo stejně jako Pawn Hearts.
Od prvního okamžiku mě dost dostává House With No Door. A jelikož vím, že texty jsou u Hammilla (nejmíň) polovina díla, pokusil jsem se to po svém přeložit. Nemyslím totiž, že je to "pohodová" skladba, spíš použiju citát Brana, který zde dříve napsal něco, co si myslím i já.

"Smutno-zvláštna melancholická až zlovestne pochmúrna House with no door"

je to ani ne melancholie jako prázdnota...proto to zoufalé až "zlověstné" ...somebody help me? jako když skončí VELKÁ láska, do které jste investovali šíleně moc energie a najednou nic nějak nejde. Dokonce, i když by možná mohlo něco nového začít (volá na vás vaším jménem jiná žena), nejde to...

Možná je to všechno jinak, ale tak to prostě cítím já. A celá tahle hudba, vedle toho, že je geniální, na dnešní poměry složitá, melodicky neuvěřitelná, je HLAVNĚ o pocitu. And I feel, I am in this HOUSE now...

Nejsem žádný super angličtinář, ale pokusil jsem se to přeložit co nejvíc přesně, ale zároveň, aby to aspoň trochu ještě byla poezie...(???). Třeba to někomu, kdo neovládá anglinu, pomůže. Něco od VDGG už jsem dřív na fórum dal a propadák to nebyl;-)

House With No Door

Je dům bez dveří a já žiju v něm;
v noci přichází taková zima, i dny je těžké v něm snést.
Je dům bez střechy, takže déšť se do něj plíží,
padajíc skrz mou hlavu, jak se tak snažím myslet mimo čas.
Já ti nevím, říkáš, že mě znáš, možná to tak je,
ale je to tak moc, až si nejsem jistý ...
Voláš mé jméno, ale zní to tak nereálně;
už jsem zapomněl, jaké to je, když cítím,
moje tělo odmítá lék.

Je dům bez zvonku, a tak mě nikdo neshání;
někdy zjišťuju, že je těžké se svěřit, když všichni do jednoho žijí někde venku.
Je dům bez zvuku; ano, je tam ticho...
není moc smyslu ve slovech, když není s kým je sdílet.
Naučil jsem se pár řádků, tak dobře už to znám, že je kdykoliv přeříkám,
kdyby nakonec přeci jen někdo přišel.
Za hranicí mé mysli je jen chladná noc a asi to není moc ok,
když ji vidím jako temnou běžící postavu... pomozte mi někdo...

Je dům bez dveří a já žiju v něm;
A jednoho dne přibude zeď ... zvláštní…doteď mi to bylo jedno.
Je dům bez světla, všechna okna jsou utěsněna,
přetížena a napjata.
TEĎ NENÍ NIC ODKRYTO, JEN ČAS.
Já ti nevím, říkáš, že mě znáš, možná to tak je,
ale je to tak moc, až si nejsem jistý ...
Voláš mé jméno, ale zní to tak nereálně,
už jsem zapomněl, jaké to je, když cítím,
moje tělo odmítá lék...
Pomůže mi někdo... ?



reagovat

Ryback @ 12.11.2015 19:36:22
Hammillova fantazie byla (a je) zvláštní, krásná, mrazivá… Kdysi napsal knihu básní s názvem Door with no house… Když si to představíte… Krásnej obraz…

Ryback @ 22.10.2016 17:51:16
„je to ani ne melancholie jako prázdnota“ – velice trefný postřeh (relativně drobně se odlišující od ostatních postřehů), cítím to hodně podobně…

PaloM @ 27.03.2018 08:06:19
Neviem, do akej miery je preklad verný, ale obsah a forma textu sú nádherné.
Kedysi som si cez inzeráty kupoval preklady textov Yes, Jethro Tull, Genesis. VdGG nikto nepredával, asi to bolo naozaj ťažké v češtine vystihnúť v preklade atmosféru a aspoň trochu obsah pôvodnej idey.

Třetí album, které je vydáno ve stejný rok jako jeho předchůdce. Ještě tady se i na 3 skladbách podílel i basák již jako host.

Killer - to je Graafovská klasika, začíná to melodickou pasáží, která je zdůrazněna Peterovým zpěvem. Tady se saxofon hodně vyřádil. Nějakou dobu jsem si zvykal na tu pasáž "Death in the sea", ale pak se mi to zalíbilo. To by přece nebyli VDGG aby to nebylo tak přímočaré, musí tam přidat občas nějakou bláznivinu :)

House with no door - moc příjemná skladba, dominuje zde klavír. Jackson si místo saxofonu vzal zase flétnu, jakoby se domluvili, že v případě, že bude jemnější písnička, bude tu flétna. Mám u toho vždy pocit, že jsem opravdu v domě, kde nejsou dveře, skrz okno vidím a slyším bubnovat déšť. Taková pohoda. V závěru miluju tu basu a klavír jak kooperují, paráda.

Emperor in his war room - opět je zde flétna, začíná to mystickým způsobem, podmanivými jemnými varhany a příjemným zpěvem. Tady dominují varhany, občas zazní sbory současně s Hammillem. Skladba se celou dobu v podstatě drží podobného motivu. Je celkově taková tajemná, že vlastně ani nevíte co se vám na ní líbí.

Lost - bláznivou flétnou to začíná, pak se rozjedou varhany. Po minutě se přidají bicí, opět ty dlouhé varhanní tony, vznikne nádherná pasáž, mrazíci opět přicházejí. Pak začne bláznivější pasáž, varhany opakují cyklus dokola a rozjede to saxofon. Ve 3:35 to přepne do tišší, temnější pasáže s výrazným zpěvem, kňouravými varhany. Peter pak naříká, že moc dobře ví, že jí potřebuje. Hodně emotivní, hodně povedené.

Pioneers over C - asi moje nejoblíbenější na tomto albu. Ponurý začátek, potlačené Hammillovské sbory, dunivé varhany a ty bicí jak krásně, klidně bubnují jak při pochodu. Mám rád vesmírná témata, Peter zpívá o budoucnosti o objevování nových galaxií, hvězd apod. Hlásí se tu opět basa. Ve 2:40 to přejde do temné, mystické, klidně pasáže s tiššími varhany. Skočí to do svižné pasáže a vrátí se to na počáteční zpěvy. Geniální pasáž v čase 5:50, vydrnkává jen akustika, jemné cinkání, jakoby padal sníh. Basa to podporuje a Peter nám oznamuje, že zde není strach, jak by něco takového mohlo vůbec exitovat ? V čase 7:50 si Jackson je tak fučí do saxofonu jakoby ho ladil.

Další velmi povedené album od VDGG. Jejich trojlístek Least-H-Pawn považuji za vrchol jejich tvorby, který už nikdy nepřekonali. Je velká škoda, že jako kapela nefungovali v celém tom nejplodnějším art rockovém období a vrátili se až v roce 1975. I když to alespoň vynahrazuje solové období Petera Hammilla.
reagovat

Ryback @ 01.04.2015 16:08:32
Čau Martine. Máš pravdu - ten tebou zmíněný trojlístek vdgg alb má neopakovatelnou atmosféru… podobně jako Hammillův Chameleon, Tichý roh a Kamera. Vždycky mě zahřeje u srdce, když si uvědomím, že jsem mohl takovou hudbu objevit. Kam už ses dostal v objevování sólo Hammilla :-)?

Titan @ 01.04.2015 22:38:03
Ahoj Honzo, Jehněti zdar ! Přesně tak, ten trojlístek nemá chybu. Co se týče solového Hammilla, tam to mám zatím naposloucháno od Fools Mate do Camery :) Vydal toho opravdu dost a těžko říct jestli se někdy dá zvládnout vše. Brzo tam taky přihodím recenze. Jinak doufám, že se ti daří.

Třetí desku opravdu mimořádného britského hudebního souboru Van Der Graaf Generator řadím mezi jedno ze svých nejoblíbenějších alb vůbec. Jedná se dle mne o velice vyvážený hudební počin, jenž zdobí silné instrumentální i vokální výkony těchto velice nadaných muzikantů, který patří mezi opravdové klenoty světové art-rockové tvorby. I když z bookletu je možno vyčíst, že na tomto naprosto výjimečném díle se podílelo pouze šest lidí, po celých 47 minut poslechu mám pocit, že se do mých uší line z reproduktoru hyne hudba, vyprodukovaná obrovským, symfonickým orchestrem.

Již otvírák KILLER je naprosto skvělá záležitost. Nad skvělým hudebním podkladem, jenž tvoří skvěle sehraná rytmika Potter-Evans, Jacksonovy ostré dechy a Bantonovy divoké klávesy, se vznáší Hammillův impozantní, temný vokál, naprosto bezchybně přednášející velice originální text, plný zajímavých asociací a překrásných obratů. Muzika s touto prakticky již básní naprosto skvěle koresponduje a nádherně graduje až k závěru.

Poté Hammill udeří do kláves piana a ozvou se úvodní tóny HOUSE WITH NO DOOR, jemné klavírní balady, udělané však na vysoké úrovni pro tuhle kapelu vlastní, a z níž je cítit velké množství opravdového lidského citu, jenž ji povyšuje nad většinu ostatních skladeb tohoto typu, co se týče populární hudby.

Následuje THE EMPEROR IN HIS WAR-ROOM, skvěle vypointovaná skladba, o které se už nedá mluvit jako o obyčejném rocku. To je krásná, elegantní, artificiální skladba s úžasnou atmosférou, na níž se asi nejvíce podepsaly Jacksonovy dechy a taktéž podle mne hostující velmistr kytary, Robert Fripp. Jeden z mých nejoblíbenějších ranních životabudičů!

A LOST? Tam už opravdu jsme u vážné hudby. Nálady se střídají v pestrém reji jedna za druhou, Hammill zpívá jako o život, a vy určitě budete v naprostém hudebním nebi, nebot´ toto, to je skutečná symfonie geniálních mozků, za jejichž setkání, jehož následkem je tohle výjimečné, nepřekonatelné dílo, děkuji Bohu.

Ale Van der Graafi neřekli pro dnešek ještě svoje poslední slovo. Po chvíli zahajují PIONEERS OVER C, při jejímž poslechu má člověk vskutku pocit, že cestuje širým vesmírem, vesmírem, jenž je vskutku nádherný a plný barev, nebot´ kapela ze sebe vydává opět až nadpřirozený výkon, jenž nekazí ani Jacksonovo chaotické saxofonové sólování asi v půli skladby, nebot´ toto je podáno na vysoké úrovni a v celku působí naprosto funkčně.

Sečteno a podtrženo, tahle placka je opravdu kosmická záležitost, která mne určitě ještě dlouho, dlouho bude přivádět k úžasu. Těmto přinejmenším vévodům progresivního rocku je naprostá povinnost dát jako hodnocení plný počet bodů.
reagovat

Kristýna @ 01.06.2013 17:21:03
Že bychom tu měli nový klon Petra Gratiase? :-)

Dělám si legraci. Jen jej tvé jméno a styl psaní malinko připomíná. :-)

zdenek2512 @ 01.06.2013 17:35:46
Pette moc hezky jsi to napsal. Od VDGG jsem jako prvni album slysel Pawn Hearts, ale tohle bylo prvni co jsem si nahral. Obe alba mam moc rad mozna taky kvuli ucasti Roberta Frippa. To jeho solo v Emperor ..... je podle je uzasne. Fripp ucinkoval i na Fools Mate. Moje nejoblibenejsi desky od VDGG :-)

Petr Gerneš @ 01.06.2013 18:24:22
Kristýno, děkuji za přirovnání, jež mne velmi potěšilo. Petr Gratias je podle mne jedna z největších osobností naší hudební publicistiky a jeho styl psaní mne velice ovlivnil.
A tobě, zdenku2512, děkuji za příznivé hodnocení mé recenze.

Van Der Graaf Generator je kapela, kterou znám z raných sedmdesátých let. Do palety hudebního světa barev vložila novou kvalitu. Nebylo ale tehdy snadné získat jakoukoliv jejich desku. Do Janáčkova muzea jsem chodil na přednášky a stereofonní produkci s názvem UNDERGROUND, kde několik odborně vzdělaných a navíc vstřícných lidí uvádělo poslechové přehrávky.
Zde jsem v letech 1971 ̶ 1972 měl možnost slyšet hodně zajímavých alb té doby. Van Der Graaf Generator do téhle kolekce alb patří také… Nebylo to jednoduché – byl jsem hodně spjat s hardrockovou scénou, ale paralelně vedle toho jsem vnímal bluesrockovou scénu a vedle ní ještě experimentálně vnímanou scénu, jako byli Emerson Lake And Palmer, King Crimson, Pink Floyd a také Van Der Graaf Generator. Ten název se nedal zapomenout….
Jejich hudba byla vždycky pro mě zahalena jakousi rouškou tajemnosti, ponurosti, mystériemi a výrazně se odlišovala od ostatní hudby té doby, třebaže progresivní rock byl tehdy v příbuzných variacích velmi aktivní.
Zajímavé je, že britská scéna se stavěla k hudbě Van Der Graaf Generator poněkud vlažně a tak jejich úspěšnost byla poměřována především velkým zájmem v kontinentální Evropě – zejména v Německu, Holandsku, Belgii a Francii…
Album H To He, Who Am The Only One jsem získal jako desku po řadě let a myslím, že patří v jejich produkci mezi o nejlepší co nahráli.

KILLER – harmonicky pevný útvar zahajuje nádherně koncipovaný celek varhan, saxofonu, baskytary, bicích nástrojů nad nimiž se vznáší nádherný nosný sametově zabarvený vokál Petera Hammilla. Má mocnou sílu ve výpovědi (podobně jako Greg Lake v Emerson Lake And Palmer nebo raných King Crimson). Vnímáme i zapojení klavíru a akustické kytary. Velmi sugestivně působí akcentované rytmické obraty, kdy napětí mezi poměry zpívaného hlasu a použité instrumentace vrcholí. V instrumentální mezihře vstupují do rozpoutaných rytmických běhu destruktivní zvuky varhan s aplikací oscilátoru. Baskytarové party ve skladbě nahrál Nic Potter, který není uváděn jako standardní člen kapely. Zaujme zde celá kompoziční kostra a rytmické proměny na famózní úrovni. Zapojení akustické kytary a sborového zpěvu slaví velký triumf a skladbu lze vnímat jako velmi zásadní počin na celém albu.

HOUSE WITH NO DOOR – klavírní téma v úvodu otevírá další skladbu. Hammillův podmanivý hlas má posmutnělý výraz a strhává zaslouženou pozornost. Baskytarové party hraje ve skladbě Hugh Banton – klávesový hráč kapely. Píseň má harmonicky zajímavou kostru a přitom se jedná spíše o klasickou písňovou kostru, která je zajímavě proaranžována. Stojí na klavírním tématu, ale v mezihře David Jackson zahraje zajímavé melancholické téma na flétnu, stejně tak jako na saxofon a bubeník Guy Evans velmi citlivě reaguje na stavbu skladby. Jeho bicí znějí místy velmi komorně, ale vzápětí nás překvapují řadou komplikovaných breaků a vzájemná propojenost Hammillova klavíru a Bantonových hammondek má zajímavou polohu. Banton vedle klasických Hammond L100 používá i psychedelické varhany Farfisa a to střídání dodává větší a účinnější barevnost….

THE EMPEROR IN HIS WAR-ROOM – a) Emperor ̶ b) Room ̶ další skladba se nese ve střídání nálad, ve kterých asistuje flétna akustická kytara a varhanní party. Subtilní pasáže vás odzbrojují svou křehkostí, stejně jako psychedelicky preparovaný hlas. Píseň má velmi hutný sound a je svázána výtečnými instrumentálními pasážemi, které z ní činí homogenní celek, do kterého sbory andělských sborů přinášejí novou estetiku vnímání. Ponurá okázalost postrádá patos, který často vnímáme u artrockových kapel sedmdesátých let. Hammillova prezentace zpívaného projevu ve spojení s hudebním doprovodem kapely na mne působí velmi často jako divadelní útvar dramatického charakteru a dovedu si představit, že by Van Der Graaf Generator s podobným typem hudby vystoupili na pódiu operního stánku, což mi u mnohých rockových kapel činí potíže si představit… Do skladby získali Van Der Graaf Generator čestného hosta – kytarista Robert Fripp vložil do kompozice svoje kytarové party v crimsonovském balení. Lze jenom litovat, že jeho podíl na albu není větší. Ne, že bych elektrickou kytaru vyloženě ve všech skladbách postrádal, ale její vstupu do aranžmá by nebyly tu a tam od věci…

LOST – a) The Dance In Sand And Sea ̶ b) The Dance In The Frost ̶ další skladba má více energetického potenciálu hned od počátku. Saxofony a flétna jsou zapojeny v aranžmá v absolutním nasazení za Potterových basů a rozpoutaných bicích nástrojů Guye Evanse. Varhanní party vytvářejí pevné harmonie v pozadí a svírají skladbu jako konkrétní hudební tvar. Vrčení farfis a oscilátoru přináší další rytmické změny a do tématu vstupují i hammondky a pak velmi rychlé opakované fráze na saxofony. Skladba působí poněkud neuroticky a neklidně, ale vzápětí se téma proměňuje do prostorového soundu, v němž exceluje Hammillův nádherný vokál za asistence varhan a meditativního saxofonu. Evansovy bicí nástroje nastoupí do pochodového rytmu a skladba získává ještě silnější dramatičtější výpověď. Jacksonův saxofon – baryton, tenor i alt – zde téměř dokonale nahrazují absenci elektrické kytary, což člověk vnímá v daných konotacích jako nezpochybnitelná fakt. Klávesové vrstvy dodávají harmonickou pevnost a tvar a rytmická složka, třebaže není vedena ve stylu artrockových Yes, zde plní velmi důležitou roli spojujících okamžiků napětí a umírněnosti. V další části se ovšem skupina opět v divokém přerušovánem rytmu rozběhne vpřed s téměř agresivními postupy, je však vzápětí opět střídána umírněnějšími částmi, ale ta pevná hradba harmonií vytvářená klavírem, varhanami a hutnou rytmikou stojí v hluboce vrostlých základech do země. Skladba graduje až do mocného závěru ve zdůrazňovaných akcentech téměř symfonického typu, které neustále získávají na intenzitě….

PIONEERS OVER C. – závěrečná skladba má v sobě rituálně tajemného a záhadného. Vytvářejí to jednak percussion, Hammillův gradující vokální projev a varhanní téma v dlouhých tónech, zdůrazňující napětí. Hugh Banton už ale na baskytaru zahraje výrazný riff a přináší větší zrychlení tempa společně s bicí baterií. Další fáze skladby přinášejí nečekané změny v rytmu i harmonické struktuře. Prolínání akustické kytary, varhanních náletů a dlouhých saxofonových tónů je pojednou přerušeno atmosférou blízkou hudební mši, ovšem v Hammillově pojetí věci získávají jiný smysl a význam. Přesto ona barevnost a instrumentální proměnlivost je držena stále na velmi vysoké úrovni. Pracovat s takovými harmonickými proměnami znamená nejen výtečně ovládat dané instrumenty, ale mít velkou představivost a smysl pro jemnosti v aranžmá a v interpretaci. Další část skladby s akustickou kytarou přináší téměř baladickou polohu, kterou jenom modulované basy více oživotňují. Hammillův hlas má spoustu odstínů a kaleidoskopických barev. Jacksonův saxofon má výtečný prostor pro jednoznačné vyznění jakéhosi hledání (v dané chvíli působí téměř nepatřičně), ale to už se zase skladba rozběhne v tajemných ozvěnách varhanního prolínání, flétnových ozvěn, klavírních běhů a zrychlované rytmiky do psychedelizujícího oparu. Dramatická prezentace Hammillova stupňování napětí se jedinečným způsobem vzdaluje a přibližuje a hektické momenty střídají subtilní pasáže náladotvorných rozměrů. Hudební výlet nevšedního formátu po nevšední krajině představ skončil…

Hudba Van Der Graaf byla velmi osobitá, jak po stránce kompoziční, tak i po stránce instrumentální a aranžérské. Její hodnota ale stojí rovněž na velmi kvalitních textech, které Peter Hammill dokázal psát v zajímavých myšlenkových obrazech a pocitech. Podobně jako třeba u Pink Floyd jsem cítil, že ta jazyková bariéra, kdy člověk nedokáže přesně vnímat obsah zpívaného textu je opravdu obrovské závaží. Propojení hudby, zpěvu a obsahu textu zde mělo významově stejnou a nenahraditelnou úroveň….
Občas mě napadá, že kdyby dostal podobnou příležitost takový Dežo Ursíny, byl by schopen stvořit podobný těžko specifikovatelný derivát hudby, kdoví?!

Když v r. 1993 vystoupil v Praze v Divadle Archa Peter Hammill, nemohl jsem chybět. Z Van Der Graaf Generator byl přítomen jenom baskytarista Nic Potter. Abych byl upřímný, tento koncert mě dost zklamal. Vedle Van Der Graaf Generator Hammill měl nastartovanou svou sólovou dráhu a vlastně je na ní aktivní dodnes. Tehdejší prezentace mi ale při vší úctě přišla taková nemastná neslaná. Chyběl tam ten ponurý sound, tajemné kouzlo a prostorové vnímání jejich dynamicky podmanivých skladeb. V Praze jsem viděl Hammilla s kapelou kde byly elektrické housle, občas saxofon, ale jinak spíš alternativní kytarová hudba… Žádný klavír, varhany, flétna, elektrické piano. Na koncertě byl se mnou tenkrát můj kamarád, který také hodně poslouchal Van Der Graaf Generator a Hammillovu sólovou tvorbu, ale byl nepříjemně překvapen tak jako já a dokonce prohlásil, že se mu víc líbili předskokani – skupina Dunaj, která opravdu podala skvělý výkon… Moje pocity z Hammillovy tehdejší prezentace tedy nebyly ty pravé….
Van Der Graaf Generator vnímám jako svou velmi oblíbenou kapelu a k jejich hudbě se vracím s pocitem malého intimního hudebního dobrodružství nezařaditelného typu… Rád ji poslouchám sám a úplně potmě.
Albu dávám pět hvězdiček!



reagovat

hejkal @ 22.07.2011 13:33:18
Môj najobľúbenejší album od Van Der Graaf Generator. Dobre sa to čítalo, k vplyvu na kontinente by som ešte dodal Taliansko, niekedy v rokoch 1972-1973 dokonca Hammill hosťoval na turné skupine Le Orme.

yngwie3 @ 22.07.2011 18:15:51
Nech robím čo robím, a ja sa vážne snažím, ale hudba Van der Graaf Generator vo mne zanecháva ten istý alebo veľmi podobný dojem, ako Captain Beefheart & The Magic Band. K VdGG som pristúpil z čírej zvedavosti, pretože toľko vysokohodnocujúcich príspevkov sa zase nevyskytuje tak často. A diskusia k ich poslednému albu A Grounding In Numbers si v dĺžke a razantnosti nezadá s inými legendárnymi dielami. Lenže ja mám z diela Petra Hammilla a spol. po dlhšom počúvaní skor depresiu ako hlboký umelecký zážitok. Mám pocit že je to všetko prehammondované, do toho ságo, ktoré nemám príliš v láske, ostatne ako takmer všetky dychové nástroje s výnimkou flauty, Petrov hlasový prejav je pre mňa nevýrazný, monotónny, ako keby trpel pri každom verši. Možno to bude znieť groteskne, ale nie som schopný si zapamatať ani jednu skladbu, pretože mám pocit že sú všetky rovnaké. Žiaden záchytný bod, od ktorého by som sa mohol odraziť a získať aký taký prehľad. Pravdepodobne bude pre mňa ich tvorba a jej posolstvo navždy trinástou komnatou.

Bill Pleška @ 22.07.2011 18:52:40
yngwie3: Teda promiň, ale tvrzení "nemám rád dechové nástroje s výjimkou flétny", to mi připadá podobné, jako když někdo v galerii řekne "nemám rád zelenou barvu"... :-D Jinak Peter Hammill je velmi produktivní umělec, který měl samozřejmě ve své široké tvorbě výrazně silnější i výrazně slabší místa, ale "H to He" patří jistě k těm nejsilnějším. Ale takováhle muzika chce trochu trpělivosti a soustředění, než se do ní člověk dostane, určitě to není na první poslech. Co se týče Hammillova zpěvu, je pravda, že je velmi zvláštní a nemusí se zdaleka líbit každému, nicméně rozhodně bych nepoužil adjektivum "monotónní" - právě naopak, je výrazově strašně bohatý, umí s hlasem všelijak pracovat (na této desce je to zrovna krásně patrné) a někdy až příliš přehrává.

yngwie3 @ 22.07.2011 19:52:10
to Bill Pleška: Neviem čo je na tom zvláštne. Proste sa mi nepáči farba zvuku dychových nástrojov, okrem flauty. Je to jedna z vecí ktoré sa konštatujú a nedajú sa vysvetliť. A myslím že prirovnanie k farebnému spektru a vyňatie niektorej farby, v tomto prípade zelenej, z dovodu páči-nepáči nebolo príliš šťastné. O produktivite Petra Hammilla ako umelca a skladateľa vobec nepochybujem. Dokazom je množstvo álb ktoré nahral a pravdepodobne v veľkej časti aj zložil. Ale ako som už povedal, pravdepodobne to nebude nikdy moja srdcová záležitosť. Spomínam si, že raz som Piťovi63 odporučil tvorbu Liquid Tension Experiment. Vypočul si ju, ale skonštatoval že mu tam chýba spev, aspoň troška spevu :o) Vážim si jeho snahu o pochopenie tohto druhu hudby, ako aj úprimnosť pri vyjadrovaní, ale pravdepodobne sa vráti k svojim favoritom.

hejkal @ 22.07.2011 19:57:03
Keď niekoho daná hudba/daný nástroj neoslovuje, tak je to tak všetko, čo sa k tomu dá povedať. Akékoľvek vzdelanostno-rozhľadovo-psychologické činitele, ktoré z toho ktokoľvek odvodí, na tom nič nezmenia. :) Súhlasím, že hudba Van Der Graaf Generator je psychicky ťaživá.

pito63 @ 22.07.2011 21:10:15
Sám sebe som sľúbil, že po skúsenosti s párplovskou recenziou "Come Taste The Band" nebudem reagovať na príspevky Petra Gratiasa. Nie preto, že zväčša píše o dielach a interpretoch, ktorí ma nezaujímajú, ale kvôli reakciám, ktoré po mojich príspevkoch nasledujú. Človek sa nedočká odpovede na položené otázky, iba ak urážok a výchovných litánií o tom, čo sa môže a čo nemôže, čo je jediné správne a čo nesprávne...
Môj príspevok vyprovokovala zmienka o mojej osobe v reakcii Yngwieho3. Začiatkom tohto mesiaca som otestoval prvé 2 štúdiovky Van Der Graaf Generator a jediné, čo k tomu môžem napísať je - hrôza, des, sklamanie a neskutočná depka. Mňa nezaujíma, či je to primitívna, jednoduchá, premakaná a neviem ešte aká muzika. Ja od hudby očakávam zážitok, radosť, pohodu, uvoľnenie. Ale Van Der Graaf Generator? Takto si relax po celodennej manuálnej drine nepredstavujem a odmietam sám seba trápiť a mučiť. Testy tejto skupiny končím a o ďalšie diela nemám záujem.

yngwie3 @ 22.07.2011 22:10:04
to Pito63: Ospravedlňujem sa Ti Piťo, ak som sa Ťa akýmkoľvek sposobom dotkol uvedením Tvojej osoby v tejto diskusie.

Deadmonkey @ 22.07.2011 22:13:33
Mě to taky děsně deprimuje, na druhou stranu si myslím, že každý musí ocenit jejich neskutečné instrumentální a kompoziční kvality. Na seznámení doporučuji třeba Lost nebo Undercover Man.

Jo a to, jak tu yngwie psal o tom, že se mu nelíbí dechové nástroje, mě docela pobavilo :))

pito63 @ 22.07.2011 22:17:22
Yngwie3
Nemáš sa prečo ospravedlňovať! Snáď si nesprávne pochopil môj príspevok, priznávam, možno to bolo z mojej strany nemotorne podané. Práve naopak, ja sa Ti musím poďakovať za to, že si mi pomohol napísať to, čo som pri hudbe Van Der Graaf Generator cítil a prežíval!

Brano @ 22.07.2011 22:25:43
Čo sa týka hudby tejto skupiny(VdGG),tak ludia ju buď milujú,alebo nenávidia.V tomto prípade zlatá stredná cesta asi neexistuje(aspoň ja som sa s nikým takým nestretol).Čo sa týka tých pocitov depresie a úzkosti,tak ja osobne tieto pocity z hudby VdGG nemám.Netvrdím,že je to nejaká veselá hudba,nejaký odzemoček...ale že by som pri jej počúvaní pomýšlal na samovraždu,to sa teda nedá povedať.Teda je jasné,že patrím do tej prvej skupiny ľudí a hudbu Petera Hammilla a spol. milujem.A tá depresia,úzkosť v hudbe?Je to čisto individuálne.Mňa napr. príšerne deptá havraní kvílivý vokál Roberta Planta a hudba Led Zeppelin.Keď to niekde počujem,tak mám chuť si hodiť mašlu.To je pre mňa totálna beznádej,smrteľná úzkosť,stiesnenosť,klaustrofófia a agorafóbia dokopy,cítim sa ako tesne pred koncom sveta,hrdlo zovreté,oblieva ma studený pot,zrenice rozšírené v predsmrtnej agónii,všetky chlpy zježené,penis ovisnutý a scvrknutý...ďalej radšej ani nebudem pokračovať :-).Takže opakujem,vnímanie hudby je čisto individuálne a ako sa hovorí-sto ludí sto chutí.Sú ľudia,ktorí nedajú dopustiť na dychovku a sú ľudia,ktorí milujú art a prog.

yngwie3 @ 22.07.2011 22:30:48
Som rád Piťo že je tomu tak, a pre koniec včerajška a začiatok dneška by aj hádam stačilo. Prajem všetkým dobrú noc.

PaloM @ 23.07.2011 07:00:02
S chuťou som si prečítal vašu debatu na tému dychové nástroje a depresia :-) Mám veľmi podobné pocity ako yngwie3, ale postupne skupiny, ktoré ma odradili začlenením dychovej sekcie (niekde mi vadil len samotný saxofón), som začal počúvať a obľúbil som si ich. Napr. Weather Report, Chicago, Colosseum. Doteraz som neprišel na chuť Blood Sweat & Tears, Tower of Power,... V 70. rokoch som nemohol počúvať 2LP Song remain the same, ťažko depresívne. To sa zmenilo. VDGG počúvam bez výnimky, sólo Hammila len niektoré albumy - ide prevažne o ťažkú hudbu. Piťo, vôbec sa Ti nečudujem, spočiatku aj na mňa táto skupina pôsobila bezútešne, ale prevážila originalita a teda kvalita ich skladieb. Konkrétne H to He som počul prvý.
Veď je tak obrovské množstvo muziky, tak načo by sme sa znásilňovali ochutnávať pár omrviniek, keď je stále ešte dosť koláčov.
Ešte Piťovi: napadlo ma teraz, že diskografia King Crimson ťa asi neosloví. Myslím, že prvé 2 albumy by sa Ti mohli páčiť, potom Red a Discipline. A napr. Thrak a ďalšie, čo išli za ním ťa asi nebudú baviť. Prepáč, ešte som sa k tomu nedostal.

Bill Pleška @ 29.08.2011 17:04:09
to yngwie3: Dost pozdě, ale přece bych ještě bych se ještě vrátil k těm dechovým nástrojům. Mohlo by to samozřejmě být na dlouhou diskusi, ale já myslím, že to srovnání s barevným spektrem není vůbec od věci: běžně se přece říká, že hudební tón má nějakou "barvu" - to je jedna z jeho základních vlastností (definována uspořádáním jednotlivých alikvótů). Tak jako je obraz tvořen tvary majícími různé barvy, je hudba složena ze zvuků vydávaných hudebními nástroji a právě podle specifické "barvy" těchto zvuků můžeme jednotlivé nástroje od sebe rozlišit. Rodina dechových nástrojů má překvapivě mnoho členů (pravděpodobně ani všechny neznáš), stejně jako zelená barva má mnoho nezaměnitelných odstínů.
Jistěže se dá obraz malovat úplně bez zelené, to není žádný problém. A jistě by se našlo i dost lidí, kteří opravdu nesnáší zelenou barvu.
Ale zatracovat takhle obecně v umění nějaký výrazový prostředek, ať barvu či hudební nástroj, mi připadá velmi krátkozraké. Takový nástroj se dá použít ve všelijakých žánrech a nesčetném množství kontextů a samozřejmě hodně záleží i na umělci, jenž s ním pracuje, v případě dechových nástrojů obzvlášť.
Názor "prostě se mi to nelíbí" se dá bezvýhradně akceptovat v konkrétních případech (např. pěvecký styl Petera Hammilla, tam se na to nedá opravdu nic říct). Ovšem takovýto radikální soud u celé kompletní nástrojové skupiny je zarážející. A netvrdím to proto, že sám na dechové nástroje hraju, podobně bych kroutil hlavou třeba i u nástrojů strunných či perkusních.

Mirek Kostlivý @ 30.08.2011 10:56:41
Nemít rád saxofon v rockové hudbě znamená zavrhnout pravděpodobně nejlepší čs. desku Kuře v hodinkách! Ale na druhé straně je pravda, že když jsem někdy v roce 1971 poprvé slyšel jejich singl se skladbou "Týden v el. městě", tak jsem ze saxofonu byl taky dost zaskočen, ale zvykl jsem si velice rychle.
A že je jejich hudba depresivní? Právě to se mi na jejich hudbě líbí, vždyť i ta doba v 70. letech byla depresivní až až. Však té "optimistické" hudby o budování šťastných zítřků u nás bylo dost a dost.
A závěrem dodávám, že VDGG bez saxofonu se mi v současnosti zdají (bohužel) poloviční ...

yngwie3 @ 30.08.2011 17:13:34
to Bill Pleška, Mirek Kostlivý:
Bille. Prečítal som si veľmi pozorne Tvoj príspevok a nenašiel som v ňom nič, s čím by som nesúhlasil !!! Ja absolútne rešpektujem Tvoj názor. Pozri sa, mám čerstvých 50 rokov a hudbu robím už asi od svojich trinástich. Teda dosť dlho na to, aby som sa s dychovými nástrojmi stretol, vypočul si ich a zaujal názor, stanovisko, čokoľvek. Priznávam, že ich skutočne asi nepoznám všetky, ale na mojom názore to nič nemení. Okrem flauty, mi dychové nástroje nič nehovoria. Amen.

Mirku, tak ako má Kuře v hodinkách pre Teba punc najvyššej hodnoty, u mňa tomu tak nie je. Blue Effect - Modrý Efekt & Radim Hladík, Blue Effect - Svitanie, Blue Effect - Svět hledačů, Blue Effect - 33, Fermata - Pieseň z hôľ, Fermata - Huascaran, Fermata - Dunajská legenda, Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík, Mišík, Vladimír & ETC... - '2', Collegium Musicum - Konvergencie . Tak toto je moja desiatka najlepšieho, čo vzniklo v oných požehnaných časoch.

Ondra @ 19.03.2015 19:38:53
Naprosto musím souhlasit s Mirkem, VdGG bez saxofonu se mi také zdají "jen" poloviční. Kapela se to sice snaží vynahradit odlišnými kompozicemi skladeb, kde saxofon není zdánlivě tolik třeba, stále to však není úplně ono. Bohužel pro nás, pro fanoušky je již Jaxon s VdGG uzavřená kapitola...

Ryback @ 26.03.2018 14:32:39
Petr Gratias sem možná už nechodí, ale jen malá oprava – v roce 1993 jsem na tom Hammillovi byl taky, ale nebylo to v Arše (to až v pozdějších letech), ale v kulturním domě Eden. Nicméně pocity z toho koncertu jsem měl podobné – trochu rozčarování. Peter Hammill zahrál něco málo z The Quiet Zone, ze Sitting Targets a hlavní prostor dostaly kytarové skladby z jeho tehdy aktuální sólovky Noise, což při vší úctě k danému albu opravdu není jeho majstrštyk. Hammill kytaru z krku nesundal a ani žádný klávesák mu nesekundoval. Ovšem provedení Cat's Eye / Yellow Fever bylo vynikající. Asi to nejlepší, co jsme ten večer dostali… Bože, to je už let!
V Blesku tehdy mimo jiné psali, že Hammill zhudebňoval romantickou poezii, konkrétně prý Baudelaira. Hm… No, já o tom teda nic nevím! :-) . Možná si spletli Baudelaira s Edgarem Poem :-) .

H to he začína najlepšou skladbou skupiny vôbec. Killer zabíja. Text je neskutočne...dravý, hudba agresívna a monumentálna. House with no Door predstavuje pravý opak. Tichá, krehká poloha, emócia prýštia z každého milimetru priestoru. The Emperor in his War-room pokračuje v jemnom gradovaní až po ťažkotonážny vrchol, skladba sa zrýchli, nadobúda na gradácii (čo je po dosiahnutí vrcholu úžasná schopnosť, vzhľadom na to, že je to nereálne :)). A opäť pád a gradácia... Neskutočná atmosféra. Práca s polohami ovplyvňujúcimi vnímanie poslucháča je tu dovedená do dokonalosti, hádam iba King Crimson je v tomto porovnateľnou konkurenciou. Lost začína značne nervózne, poslucháč netrpezlivo čaká, čo sa z toho vykľuje, a je to ďalšia chrámová velebná vec, zdá sa, že skupina definitívne zasadla za vrchstôl a majestátne diriguje hostinu hudobných orgií. Pioneers over C začína z ticha, v jemnom rúchu, neskôr sa to rozbehne, nálady sa striedajú, slovom, je to ďalšia klasická kompozícia á la Van Der Graaf Generator.


Kombo prvých dvoch skladieb stačí na precítenie univerza. Ostatok je „iba“ super. Môj najobľúbenejší album od Van Der Graaf Generator.

reagovat

Olaf @ 17.10.2009 13:51:58
Ačkoli je to nejlepší album VDGG, reakce publika v nejmenovaném divadle hudby, kde jsme ho před 38 roky pouštěli, byla nijaká - 0.

WARNING/Výstraha:Tento hudobný materiál je vysoko návykový!!!

Pre mňa bez váhania päťhviezdičková záležitosť a doslova artrocková biblia.S týmto albumom som začínal spoznávať tajomnú hudbu VDGG,možno preto ho mám tak rád.Godbluff,Still life,Pawn heart sú tiež výborné platne,každá je svojím spôsobom iná,ale Ha to he...sa do mojej mysle a do môjho srdca zapísala úplne nezmazateľne.Už pri intre skladby Killer mi začína behať mráz po chrbte...Jacksonov saxofón je výnimočne nápaditý,skvele dotvára atmosféru prechádzajúcu miestami až do psychedélie.Peter Hammil spieva úžasne svojím nenapodobiteľným kúzelným až éterickým vokálom,ktorý miestami naliehavo vystupňuje takmer za hranicu vnímania.Smutno-zvláštna melancholická až zlovestne pochmúrna House with no door,kompozične náročné a zložité viacdielne skladby The emperor... a Lost...Nuda teda vôbec nehrozí!A záverečná Pioneers over C. zavedie poslucháča hlboko do tajov nekonečného vesmíru.Najmä záverečná pasáž je veľmi pôsobivá a celkom nenútene a voľne prechádza do psychedélie.Opäť výborný Jacksonov saxofón.H to he...práve dohrala a ja mám silné nutkanie znovu stlačiť tlačidlo play na mojom cd prehrávači.Majstrovské dielo!
reagovat

Ondra @ 25.03.2008 23:50:29
Zde také kapele sekunduje výtečný Robert Fripp, i když dle mého soudu dostal dosti malý prostor scvrknutý na pár sólíček a ještě poměrně krátkých.
Ovšem toto album, ač obsahuje fláky typu Killer a House with no Door, je celkově mírně slabší z první etapy tvorby skupiny, přeci jen Emperor a Lost jsou dosti rozvláčné kompozice a ztrácí v průběhu dynamiku, Pionýři to sice zachraňují, ale celkový dojem to už nevylepší. Prostě Emperor a Lost mírně nudí, což např. o The least... nebo Pawn Hearts řící nelze.
I když je fakt, že Emperor i Lost mají zajímavé texty, takže se člověk zaposlouchá do slov a překládá si :-))

Fantasticky album, ktere se snad ani neda oposlouchat. Kdyz rozumite textum tak prakticky vubec. Ja ho vnimam jako album o samote cloveka.
Albu podle me dominuji dva songy Killer a Lost. Killer je ve stylu az punku, dynamicka, agresivni muzika. O samote cloveka kteremu nikdo nerozumi nebo on se snazi o to aby mu nikdo nerozumnel. Hlavne pasaz ve ktere ma Jackson sax solo pusobi dost silene a to je na tom prave to krasne.
Lost je naopak melodicka milostna skladba. Ma dve casti v obou zpevak rozebira svuj vztah k milovane osobe (zenou) se kterou uz neni. Rekl bych ze je to jeho vnitrni dialog. Sice ji to rika, ale ona se to nema nikdy dozvedet nebo ji to nedokaze rict do oci. V prostredi pasazi se linou nadherne sax tony.
House with no Door je rovnez melodicka skladba kde Jackson pro zmenu hraje na fletnu. Nemuzu si pomoct ale je tam slyset dost dominantni bassa.
The Emperor in his War-Room je zvlastni sladba filosoficka, jak ja rikam usinaci. :) text je dost slozity plny metafor. hudba je uklidnujici.
Pioneers over C je skladba no zacina slovy \"opoustime zemi v roce 1983...\" da se verit ze na konci 60 letech si lidi mysleli ze za par let se bude osidlovat vesmir. cela pisen je o ocekavani z neznameho. hudba je velmi variabilni ak. kytarove solo doprovazene basou koncicim vylevem Jacksonova saxiku... jeho vyznam si muzu jen domyslet. :)
co dodat na zaver... podstatnou veci aby se vam tohle album libilo je situace ve ktere se zrovna nachazite jake otazky zrovna resite. stejne si ale myslim ze ze vsech albumu je tohle nejstravitelnejsi i pro \"obycejne\" lidi. co ma rikat takove album \"godbluff\" :D to uz je chutovka
reagovat

Ondra @ 25.09.2007 00:31:48
Ano, jenom se to neboj říct naplno, Jaxonův saxík v závěru Pionýrů doslova EJAKULUJE :-)) a to je právě na tom správné vyvrcholení celého (něksy nejen hudebního) snažení:-))
Jinak osoběn bych vypíchnul spíše House with no Door, skvělý text, řekl bych téměř existenciálně-filozofický konfrontovaný s oklní realitou, dále výtečná jemná melodie, opakující se ale postupně se rozvíjející a ona basová podlinka - tato kombinace mě vždycky dostane.
Ovšem Emperor tedy rozhodně není usínací - alespoň mě osobně vypruží na maximum, mé smysly bystří a do usínání mám tedy velmi hodně daleko. Vše je rámováno drásavou meklodií a skvělým textem, jak roztavený zlatý kov protéká skrz prsty a odhaluje šlachy a klouby (...molten gold between your fingers, exposed the white of a knuckle..:-)), případně jak ti duchové kradou v noci oko z jeho jamky :-))).... Prostě blaho se snoubí s mrazením v zádech - což je typický feeling který pociťuju u poslechu jejich materiálu - a to mi hodně dává. Silné jsou hlavně texty, i když to na první pohled není tolik zřejmé zvláště díky silnému doprovodu. Ale jádro VdGG spočívá v jejich textech....
Jinak pasáží v hudebních skladbách s orgastickými motivy (myšleno vážně)je poměrně hodně, stačí jen poslouchat - doporučuji ti např. učebnicovou ukázku od Crimsnů Starless z alba RED - tam je cca v polovině skladby také dobře vystavěná melodie, napětí se pozvolna hromadí , vystřeluje až docela exploduje..... ;-))

Někdy v 93 mi to album nahrál bratranec z desky a oba jsme z něj byli hotoví. Já to album miluju i dneska, vůbec se mi neoposlouchalo. Bratranec celé album přeložil do češtiny a poslouchat tu hudbu, temnou, šílenou a krásnou a dívat se zároveň do textů mě dostávalo někam... hodně mimo banální realitu... Charisma svého času toto album charakterizovala jako neuvěřitelnou kombinaci rocku, jazzu a poezie a je to docela trefná definice... je znát, že hudebněně přispěli také Banton a Jackson, takže do nějaké "písničkovosti a la Chameleon in shadow of the night" to má daleko (samozřejmě, ne že by písňová tvorba Hammilla bylo něco špatného - naopak)... Vše zde sedí na správném místě... klobouk dolů, pane Hammille
reagovat

Honza Říha @ 05.01.2005 00:00:00
ježiš fuj, samozřejmě ne s desky, ale z desky :-o)

Jaromír. @ 12.11.2005 00:00:00
Ahoj Honzo,moc se mi líbí Tvůj názor na VDGG,já při poslechu hudby a čtení si českých textů se dostávám taky mimo tento svět,ale mám přeložený jenom Pawn hearts,Godbluff a Still Life.Máš-li přeložené i jiné desky VDGG,moc rád bych si je s Tebou vyměnil.Díky,Jaromír.Tel 605 112500.

Toto album sem slyšel v pěti letech ale nedokázal jsem ho posoudit tak jako dnes je to nejvíce promyšlená hudba jakou si člověk dovede představit je velice emotivní a její náhlé přechody z melancholie do úplné euforie je dokonalé tato skupina mi zasáhla velice do života a jsem za to rád
reagovat

Pousip @ 07.03.2006 00:00:00
Tak to nejsi sám,jsem na tom podobně jako ty.....A to je mi teprve 14!!!
Mě se asi nejlepší je In the end,nebo german overals..