Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One (1970)

Třetí album, které je vydáno ve stejný rok jako jeho předchůdce. Ještě tady se i na 3 skladbách podílel i basák již jako host.

Killer - to je Graafovská klasika, začíná to melodickou pasáží, která je zdůrazněna Peterovým zpěvem. Tady se saxofon hodně vyřádil. Nějakou dobu jsem si zvykal na tu pasáž "Death in the sea", ale pak se mi to zalíbilo. To by přece nebyli VDGG aby to nebylo tak přímočaré, musí tam přidat občas nějakou bláznivinu :)

House with no door - moc příjemná skladba, dominuje zde klavír. Jackson si místo saxofonu vzal zase flétnu, jakoby se domluvili, že v případě, že bude jemnější písnička, bude tu flétna. Mám u toho vždy pocit, že jsem opravdu v domě, kde nejsou dveře, skrz okno vidím a slyším bubnovat déšť. Taková pohoda. V závěru miluju tu basu a klavír jak kooperují, paráda.

Emperor in his war room - opět je zde flétna, začíná to mystickým způsobem, podmanivými jemnými varhany a příjemným zpěvem. Tady dominují varhany, občas zazní sbory současně s Hammillem. Skladba se celou dobu v podstatě drží podobného motivu. Je celkově taková tajemná, že vlastně ani nevíte co se vám na ní líbí.

Lost - bláznivou flétnou to začíná, pak se rozjedou varhany. Po minutě se přidají bicí, opět ty dlouhé varhanní tony, vznikne nádherná pasáž, mrazíci opět přicházejí. Pak začne bláznivější pasáž, varhany opakují cyklus dokola a rozjede to saxofon. Ve 3:35 to přepne do tišší, temnější pasáže s výrazným zpěvem, kňouravými varhany. Peter pak naříká, že moc dobře ví, že jí potřebuje. Hodně emotivní, hodně povedené.

Pioneers over C - asi moje nejoblíbenější na tomto albu. Ponurý začátek, potlačené Hammillovské sbory, dunivé varhany a ty bicí jak krásně, klidně bubnují jak při pochodu. Mám rád vesmírná témata, Peter zpívá o budoucnosti o objevování nových galaxií, hvězd apod. Hlásí se tu opět basa. Ve 2:40 to přejde do temné, mystické, klidně pasáže s tiššími varhany. Skočí to do svižné pasáže a vrátí se to na počáteční zpěvy. Geniální pasáž v čase 5:50, vydrnkává jen akustika, jemné cinkání, jakoby padal sníh. Basa to podporuje a Peter nám oznamuje, že zde není strach, jak by něco takového mohlo vůbec exitovat ? V čase 7:50 si Jackson je tak fučí do saxofonu jakoby ho ladil.

Další velmi povedené album od VDGG. Jejich trojlístek Least-H-Pawn považuji za vrchol jejich tvorby, který už nikdy nepřekonali. Je velká škoda, že jako kapela nefungovali v celém tom nejplodnějším art rockovém období a vrátili se až v roce 1975. I když to alespoň vynahrazuje solové období Petera Hammilla.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator