Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One (1970)

Van Der Graaf Generator je kapela, kterou znám z raných sedmdesátých let. Do palety hudebního světa barev vložila novou kvalitu. Nebylo ale tehdy snadné získat jakoukoliv jejich desku. Do Janáčkova muzea jsem chodil na přednášky a stereofonní produkci s názvem UNDERGROUND, kde několik odborně vzdělaných a navíc vstřícných lidí uvádělo poslechové přehrávky.
Zde jsem v letech 1971 ̶ 1972 měl možnost slyšet hodně zajímavých alb té doby. Van Der Graaf Generator do téhle kolekce alb patří také… Nebylo to jednoduché – byl jsem hodně spjat s hardrockovou scénou, ale paralelně vedle toho jsem vnímal bluesrockovou scénu a vedle ní ještě experimentálně vnímanou scénu, jako byli Emerson Lake And Palmer, King Crimson, Pink Floyd a také Van Der Graaf Generator. Ten název se nedal zapomenout….
Jejich hudba byla vždycky pro mě zahalena jakousi rouškou tajemnosti, ponurosti, mystériemi a výrazně se odlišovala od ostatní hudby té doby, třebaže progresivní rock byl tehdy v příbuzných variacích velmi aktivní.
Zajímavé je, že britská scéna se stavěla k hudbě Van Der Graaf Generator poněkud vlažně a tak jejich úspěšnost byla poměřována především velkým zájmem v kontinentální Evropě – zejména v Německu, Holandsku, Belgii a Francii…
Album H To He, Who Am The Only One jsem získal jako desku po řadě let a myslím, že patří v jejich produkci mezi o nejlepší co nahráli.

KILLER – harmonicky pevný útvar zahajuje nádherně koncipovaný celek varhan, saxofonu, baskytary, bicích nástrojů nad nimiž se vznáší nádherný nosný sametově zabarvený vokál Petera Hammilla. Má mocnou sílu ve výpovědi (podobně jako Greg Lake v Emerson Lake And Palmer nebo raných King Crimson). Vnímáme i zapojení klavíru a akustické kytary. Velmi sugestivně působí akcentované rytmické obraty, kdy napětí mezi poměry zpívaného hlasu a použité instrumentace vrcholí. V instrumentální mezihře vstupují do rozpoutaných rytmických běhu destruktivní zvuky varhan s aplikací oscilátoru. Baskytarové party ve skladbě nahrál Nic Potter, který není uváděn jako standardní člen kapely. Zaujme zde celá kompoziční kostra a rytmické proměny na famózní úrovni. Zapojení akustické kytary a sborového zpěvu slaví velký triumf a skladbu lze vnímat jako velmi zásadní počin na celém albu.

HOUSE WITH NO DOOR – klavírní téma v úvodu otevírá další skladbu. Hammillův podmanivý hlas má posmutnělý výraz a strhává zaslouženou pozornost. Baskytarové party hraje ve skladbě Hugh Banton – klávesový hráč kapely. Píseň má harmonicky zajímavou kostru a přitom se jedná spíše o klasickou písňovou kostru, která je zajímavě proaranžována. Stojí na klavírním tématu, ale v mezihře David Jackson zahraje zajímavé melancholické téma na flétnu, stejně tak jako na saxofon a bubeník Guy Evans velmi citlivě reaguje na stavbu skladby. Jeho bicí znějí místy velmi komorně, ale vzápětí nás překvapují řadou komplikovaných breaků a vzájemná propojenost Hammillova klavíru a Bantonových hammondek má zajímavou polohu. Banton vedle klasických Hammond L100 používá i psychedelické varhany Farfisa a to střídání dodává větší a účinnější barevnost….

THE EMPEROR IN HIS WAR-ROOM – a) Emperor ̶ b) Room ̶ další skladba se nese ve střídání nálad, ve kterých asistuje flétna akustická kytara a varhanní party. Subtilní pasáže vás odzbrojují svou křehkostí, stejně jako psychedelicky preparovaný hlas. Píseň má velmi hutný sound a je svázána výtečnými instrumentálními pasážemi, které z ní činí homogenní celek, do kterého sbory andělských sborů přinášejí novou estetiku vnímání. Ponurá okázalost postrádá patos, který často vnímáme u artrockových kapel sedmdesátých let. Hammillova prezentace zpívaného projevu ve spojení s hudebním doprovodem kapely na mne působí velmi často jako divadelní útvar dramatického charakteru a dovedu si představit, že by Van Der Graaf Generator s podobným typem hudby vystoupili na pódiu operního stánku, což mi u mnohých rockových kapel činí potíže si představit… Do skladby získali Van Der Graaf Generator čestného hosta – kytarista Robert Fripp vložil do kompozice svoje kytarové party v crimsonovském balení. Lze jenom litovat, že jeho podíl na albu není větší. Ne, že bych elektrickou kytaru vyloženě ve všech skladbách postrádal, ale její vstupu do aranžmá by nebyly tu a tam od věci…

LOST – a) The Dance In Sand And Sea ̶ b) The Dance In The Frost ̶ další skladba má více energetického potenciálu hned od počátku. Saxofony a flétna jsou zapojeny v aranžmá v absolutním nasazení za Potterových basů a rozpoutaných bicích nástrojů Guye Evanse. Varhanní party vytvářejí pevné harmonie v pozadí a svírají skladbu jako konkrétní hudební tvar. Vrčení farfis a oscilátoru přináší další rytmické změny a do tématu vstupují i hammondky a pak velmi rychlé opakované fráze na saxofony. Skladba působí poněkud neuroticky a neklidně, ale vzápětí se téma proměňuje do prostorového soundu, v němž exceluje Hammillův nádherný vokál za asistence varhan a meditativního saxofonu. Evansovy bicí nástroje nastoupí do pochodového rytmu a skladba získává ještě silnější dramatičtější výpověď. Jacksonův saxofon – baryton, tenor i alt – zde téměř dokonale nahrazují absenci elektrické kytary, což člověk vnímá v daných konotacích jako nezpochybnitelná fakt. Klávesové vrstvy dodávají harmonickou pevnost a tvar a rytmická složka, třebaže není vedena ve stylu artrockových Yes, zde plní velmi důležitou roli spojujících okamžiků napětí a umírněnosti. V další části se ovšem skupina opět v divokém přerušovánem rytmu rozběhne vpřed s téměř agresivními postupy, je však vzápětí opět střídána umírněnějšími částmi, ale ta pevná hradba harmonií vytvářená klavírem, varhanami a hutnou rytmikou stojí v hluboce vrostlých základech do země. Skladba graduje až do mocného závěru ve zdůrazňovaných akcentech téměř symfonického typu, které neustále získávají na intenzitě….

PIONEERS OVER C. – závěrečná skladba má v sobě rituálně tajemného a záhadného. Vytvářejí to jednak percussion, Hammillův gradující vokální projev a varhanní téma v dlouhých tónech, zdůrazňující napětí. Hugh Banton už ale na baskytaru zahraje výrazný riff a přináší větší zrychlení tempa společně s bicí baterií. Další fáze skladby přinášejí nečekané změny v rytmu i harmonické struktuře. Prolínání akustické kytary, varhanních náletů a dlouhých saxofonových tónů je pojednou přerušeno atmosférou blízkou hudební mši, ovšem v Hammillově pojetí věci získávají jiný smysl a význam. Přesto ona barevnost a instrumentální proměnlivost je držena stále na velmi vysoké úrovni. Pracovat s takovými harmonickými proměnami znamená nejen výtečně ovládat dané instrumenty, ale mít velkou představivost a smysl pro jemnosti v aranžmá a v interpretaci. Další část skladby s akustickou kytarou přináší téměř baladickou polohu, kterou jenom modulované basy více oživotňují. Hammillův hlas má spoustu odstínů a kaleidoskopických barev. Jacksonův saxofon má výtečný prostor pro jednoznačné vyznění jakéhosi hledání (v dané chvíli působí téměř nepatřičně), ale to už se zase skladba rozběhne v tajemných ozvěnách varhanního prolínání, flétnových ozvěn, klavírních běhů a zrychlované rytmiky do psychedelizujícího oparu. Dramatická prezentace Hammillova stupňování napětí se jedinečným způsobem vzdaluje a přibližuje a hektické momenty střídají subtilní pasáže náladotvorných rozměrů. Hudební výlet nevšedního formátu po nevšední krajině představ skončil…

Hudba Van Der Graaf byla velmi osobitá, jak po stránce kompoziční, tak i po stránce instrumentální a aranžérské. Její hodnota ale stojí rovněž na velmi kvalitních textech, které Peter Hammill dokázal psát v zajímavých myšlenkových obrazech a pocitech. Podobně jako třeba u Pink Floyd jsem cítil, že ta jazyková bariéra, kdy člověk nedokáže přesně vnímat obsah zpívaného textu je opravdu obrovské závaží. Propojení hudby, zpěvu a obsahu textu zde mělo významově stejnou a nenahraditelnou úroveň….
Občas mě napadá, že kdyby dostal podobnou příležitost takový Dežo Ursíny, byl by schopen stvořit podobný těžko specifikovatelný derivát hudby, kdoví?!

Když v r. 1993 vystoupil v Praze v Divadle Archa Peter Hammill, nemohl jsem chybět. Z Van Der Graaf Generator byl přítomen jenom baskytarista Nic Potter. Abych byl upřímný, tento koncert mě dost zklamal. Vedle Van Der Graaf Generator Hammill měl nastartovanou svou sólovou dráhu a vlastně je na ní aktivní dodnes. Tehdejší prezentace mi ale při vší úctě přišla taková nemastná neslaná. Chyběl tam ten ponurý sound, tajemné kouzlo a prostorové vnímání jejich dynamicky podmanivých skladeb. V Praze jsem viděl Hammilla s kapelou kde byly elektrické housle, občas saxofon, ale jinak spíš alternativní kytarová hudba… Žádný klavír, varhany, flétna, elektrické piano. Na koncertě byl se mnou tenkrát můj kamarád, který také hodně poslouchal Van Der Graaf Generator a Hammillovu sólovou tvorbu, ale byl nepříjemně překvapen tak jako já a dokonce prohlásil, že se mu víc líbili předskokani – skupina Dunaj, která opravdu podala skvělý výkon… Moje pocity z Hammillovy tehdejší prezentace tedy nebyly ty pravé….
Van Der Graaf Generator vnímám jako svou velmi oblíbenou kapelu a k jejich hudbě se vracím s pocitem malého intimního hudebního dobrodružství nezařaditelného typu… Rád ji poslouchám sám a úplně potmě.
Albu dávám pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator