Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 03.11.2016

Album s prapodivným názvem evokujícím nám dobře známou hvězdnou chemickou reakci, bylo v r. 2003 první deskou VdGG v mé sbírce. Tvorba, úplně odlišná od velké většiny jiných progresívních kapel, byla pro mě opravdu velkým soustem pro svou prvotní asfaltovou těžkost a neprostupnost. Vybízela ale k "průzkumu"...

Killer má těžký rockový začátek a téma ryby-zabijáka vnáší do Hamillova projevu typické drásavé napětí a útočnost. Souhra účinné rytmiky s hammonkami a pianem je na poměry kapely prostá, osekaná, jde o rockově útočnou věc, což potvrzuje další drtivý souboj skřípající kytary, dělostřelby zpod klapek piana a zběsilých dechových výjezdů Davida Jacksona. No, na začátek solidní adrenalinový příval. Křehký klavír Hugha Bantona nás ale přivádí do krásy House With no Door, osamělé, skvěle vytesané balady a hlavní principál nám dokazuje, že umí ovládat svým Hlasem i tohle pole. Pokud znáte dobře art počátku 70. let, možná to vzdáleně připomene Lakeovy věci u Krále karmínu či Genesis, ale VdGG je prvně na svém teritoriu, a dokonale sem zapadají Jacksonovy nádherné, uměřené, přitom ohromně emocionální dechy. Krásně plynoucí věc, která si mě získala (asi jako jediná) už prvním poslechem a s "věkem" nestárne. Dvojdílná The Emperor in his War-Room - dechy vznášející se ve stratosféře podobně působící Hammill nás i virtuálně, i reálně přenášejí do kosmu, oblíbené to tématické sféry VdGG, o čemž ubezpečí hned úvodní "standing in the space...". Pak se nám rozběhne solidní rockový song s hammondovými omalovánkami, Hammill tu krásně používá akustické kytarové střípky, ze kterých s nejvyšší erudicí vytváří ornamenty nevšední krásy. Skutečně krásná záležitost, dokonale ilustrující dobu vzniku, do které když se ponoříte, nemáte naději na návrat. Druhá část má útočnou, apokalyptickou formu se skutečně ďábelskou prací Jacksona, vzdáleně podobné "úchylnosti" tehdy samozřejmě vymýšleli třeba i King Crimson. Další dvoudílná suita Lost startuje dobře známým vandergraafovským hammondovským nástupem, těžká sonáta zmaru, upomínající jasně ještě předchozí desku - vedle božské Refugees by se určitě neztratila. Z dravého proudu nás zachraňuje baladicky působící pasáž s výrazným varhanním ozvukem a osudovým bicím pochodem mr. Evanse. Přechod do "mrazivého tance" je božský, napětí i naše tělesná schránka se dají krájet. Touhle věcí jsem se dlouho prokousával a její vynikající propojení a až chrámovou výstavbu docenil až s odstupem, a dnes mocně zvedám palce vzhůru. Ten závěr... Dvanáctiminutové finále Pioneers over C. Táhlé intro jako dlouhý kosmický tunel a nástup už historického riffu, od kterého se pak odpoutává celé tohle monstrózní dílo. Hamill je i hlasem zcela ve vyšších sférách - kolik že hvězd a galaxií že bylo objeveno do roku 1983, si netroufám odhadnout, ale naděje a zápal je cítit z každého tónu. Přesné rockové vyšívání hammondek, basy, bicích a postupné nabývání tvaru, kde nás konejší krásné mezihry (pasáž po 7. minutě je famózní!), aby nás jako prvotní hvězdnou hmotu rozsekaly běsné nástrojové nájezdy. Tyhle několikeré starty a jejich zběsilé rozdupání zvukovou apokalypsou je pro VdGG patentní a mnoha posluchačům znemožňuje si jejich tvorbu vychutnat či do ní vůbec proniknout. Sám mám s pasáží svádím obtížné psychické duely. Konec, kde spolu hammondy, piana, perkuse, bicí a hlas svádějí souboje spíše jako v boxerském ringu než ve zkušebně, už musíte nějak přežít... Projděte tímhle peklem, a na konci třeba vyjdete očištěni.

Výborné album, ale vlastně stejně jako s Pawn Hearts neudělím plný počet, mám ho raději než nástupce, ještě o chlup více jsem si oblíbil dvojku a Godbluff, ale i taková Still Life u mě stojí hodně vysoko. Možná by tu i prospěl průbojnější godbluffovský zvuk nebo remasterovaná verze (mám ještě původní). Varování: pro kávičku a relax ale tvorba "generátoru" určitě není...